V jedné ruce košík a v druhé byste nejraději měli další. Ale to se nedělá, snad jen výjimečně. Vyšlapujete si nejprve po pěšině směrem k lesu a z ní netrpělivě vstupujete do hájemství klidu, kde je dovoleno zpívat jen ptákům. Jeden krok, a ještě jeden, nedočkavě vyhlížíte první úlovek. Naděje na hříbek, na ten dubový, si zpočátku neděláte. Skromnost popohání k překvapení. Tak to má být. Ale tolik byste chtěli najít ten vytoužený co nejdřív, hned! Začínáte pospíchat, les bude za chvilku jen váš. Zhluboka se nadechujete, pak ani nedýcháte, jak se snažíte soustředit. Oči upřené do jehličí, trávy, listí a mechu, nic nepřehlédnout.
Modráci zdraví jak řepa
A první krasavec! Je váš! Hřib kovář neboli modrák. Těch rostlo letos snad jako nikdy. Každý zdravý jak řípa, jak se říká. Ještě než ho očistíte, no něco jste chtěli podotknout, ale…ne? Hele, mám dalšího! Fakt rostou! Už věříte všem možným zprávám na sociálních sítích i tomu, že bez hub se domů nevrátil tentokrát snad nikdo. Ó, pozor, nepřehlédnout! Bedla vysoká jak jedle! A hned několik jejích sousedek. Nádhera. Potíž nastává v okamžiku, když se košík bedlami rychle plní, přece jen je nechcete pomačkat, ale zároveň potřebujete místo i na další skvosty. Masák – no, raději ho nechám někomu, kdo zná tenhle druh zaměnitelné šejdířky lépe. Radujete se, přidáváte do kroku, snažíte se, aby vás někdo nepředběhl. Ejhle, opět hnědavá hlavička, sametová. Mladý kovář šikovně schovaný ve vysoké trávě potěší víc než sleva v supermarketu. Vedle něj ještě tři kámoši. To je posvícení!
Hříbky do košíku patří
A tak si pochodujete dál a dál a stále častěji odpočíváte. Zavazadlo totiž těžkne. Kovářům není konce. Za sebou necháváte pýchavky, holubinky trávozelené i malé klouzky a žampiony. Kouzlo dne přichází. Začínají se vám zjevovat hřiby smrkové, dubové, suchohříbky a sem tam mlaďoučké babky. Najednou své poklady les vydává jako o závod. Kam s tím? Košík už je vrchovatý, nohy pěkně bolí. To si však nemůžete přiznat. Připadáte si jako nenasytové, dostáváte se do varu. Nebojíte se hustého ostružiní ani po předchozích návštěvnících zdupaného okolí starých dubů, protože víte, že vaši konkurenti přehlédnou lecjakého macka. A taky že jo. Jeden hříbek, druhý, třetí i pátý! No páni! To je nádhera. To jsou zážitky! To je adrenalin, účinnější než rotoped. Lepší než se toulat nejdražšími butiky velkoměsta.
Pokrmy z hub prý už vařit nesmím
Rozkoš nebere konce. Kam teď? Nikam, vážení! Je čas namířit k domovu. Vždyť houbaříte už po páté v měsíci… Nejprve začaly orgie klouzků, těch žluťoučkých a voňavých, které vyniknou v každičkém pokrmu. Nasbírali jsme jich koše, nikdy jsem tak žluto kolem modřínů nezažila. Jako když pustíte pastelky na špacír. Druhé orgie nastaly při jejich čištění a zpracování. Tu dřinu nikomu nepřeju. Mrazák se stal mým spojencem. Co nešlo do smaženice nebo pod maso, skončilo u ledu.
Doma už z hub tenhle podzim nesmím nic uvařit, upéct. Ani bramboračku nebo cibulačku, ani omáčku, těstoviny zapečené s houbami a sýrem. Mám zákaz slaných houbových koláčů i nádivky do kuřete. Krkovička na václavkách je zapovězená na několik let dopředu. Houbové řízky taktéž. Chápu, někomu se houbičky holt přejí. Mně ne. Navíc jsou svým způsobem dietní, žádné kalorie a tak. A údajně čistí střeva, jsou kartáč, dočetla jsem se. Ale hlavně voní a vedou vás dál po lesních stezkách dobrodružství. No nic. Nasušeno mám na pár let dopředu. V zimě to bohatství přijde všem k duhu. To se vsadím.
Až zase za rok porostou, to víte, že se nenecháme zahanbit. Jsme vášniví houbaři i milovníci lesa. Umíme poslouchat jeho ticho jako píseň všech písní, která se stala už dávno naším hitem. Umíme bloudit i se vracet na naše místa přesto, že se les stále mění. Radujeme se z červených pohádkově tečkovaných muchomůrek stejně jako ze scenérie kolonií růžovek nebo kazisvětů václavek. A když rostou suchohříbky po deseti na jednom místě nebo kozáci v kamarádství po šesticích, je to jako zjevení, jemuž je třeba se poklonit. Příroda umí kouzlit, ne že ne. Dokáže obdarovávat nejen hmotnými statky, ale i emocemi, které dlouho přetrvávají. Opatrně oddělujete praváka ze sevření mechu, pak přivoníte, vůbec nevěříte, že něco tak sličného vůbec existuje. Že v ruce držíte noblesu, jíž se nic nevyrovná. Toužíte pohladit. Já hladím. Když se zrovna nikdo nedívá.
Tradinář se mnou souhlasí
Večer vzývá po takovém výšlapu k odpočinku. Sednete si do křesla, ztrácíte pojem o čase, protože je vám blaženě, báječně, elegantně pohodově. Nemyslíte vůbec na nic, ani na nevyřízené maily. Únava se snáší do vašeho klína, kde spočívá knížka všech knížek. Listujete si jen tak Tradinářem, tím od Smart Presu, hledáte další moudrosti, z nichž čerpat. A uvědomujete si, že ještě zdaleka není konec roku. A že vás toho čeká spousty, třeba zavařit dýně, slít jablečný ocet, naložit kysané zelí, vyrýt první křen. Sušička plná plátků hub jede na plné obrátky, jemný bzukot vás ukolébává málem k spánku. Odkládáte knihu, ale jen do zítřka. Přemýšlet o tom, jak zužitkovat vše, co je možné a člověku prospěšné, je pokračování výletu i četby. Inspirace na dlani. Proč se jí bránit?
V dalším článku vás zavedeme na rodinné dýňobraní, které se dělo na etapy. Poslední dýni jsme sklidili před pár dny, ale společně se v článku vrátíme do krásného závěru září, kdy sluníčko malovalo čarokrásný svět plný optimismu.
Co vy a houbaření? Využili jste letošní sezónu naplno a uspokojili svého vnitřního sběrače / lovce?
*Článek vznikl ve spolupráci s nakladatelstvím Smart Press, které si pro vás přichystalo půvabnou edici Tradinář, v níž najdete nejen tento překrásný kousek, ale také speciální vánoční edici, kterou u nás už začínáme pomalu listovat. Jen si celou knižní řadu prohlédněte a inspirujte se.
