Epigenetické mapování: moje cesta ke zdraví – díl 3.

Krásný den, milí čtenáři,

jak jsem slíbila, třetím dílem seriálu o epigenetickém mapování, které jsem podstoupila na VitaRegen clinic Prague se hlouběji vydáme k významu cukru. A ne zrovna tomu pozitivnímu. Popíšu vám, jak jsem s cukrem jako malá nechtěla mít nic společného, ale v době, kdy jsem chodila na vysokou, jsem se nechala zmást mediální masáží a valila do sebe cukr, sacharidy. Přece jako snídaňová kaše to bylo zdravé, nebo… Dneska bych to nazvala svou největší stravovací chybou, kdy jsem svému tělu opravdu nepříjemně zavařila. Neposlouchala jsem a intuici spláchla do záchodu. Kulantně řečeno.

Můj nepřítel cukr, věděla jsem to už jako malá holka

Jako dítě jsem ho nesnášela. Opravdu si pamatuju, jak odporná mi sladká chuť přišla. Moje máma by vám mohla vyprávět. Některé děti milovaly černý oslazený čaj. Mně se chtělo zvracet jen jsem ho ucítila. Děti zbožňovaly mléčnou čokoládu a všechny ty mikulášské a velikonoční figurky z ní, vánoční kolekce. Když mi tímhle zpropadeným kontrabandem někdo zašermoval před obličejem, dělaly se mi mžitky před očima. Fuj. Už tehdy jsem si říkala, jak tím pro pána může někdo krmit děti, takový jed hnusný. Vždyť ten cukr pálí v krku a jinou než sladkou a hnusnou chuť to nemá. Jen, co to člověk pozřel, musel to zapít, aby spláchnul tu nepřirozenou sladkost. 

Když přišla na řadu sladká jídla, ve školní jídelně jsem žadonila o polévku místo nich. Když máma navrhla palačinky k večeři, věděla jsem, že mi z nich bude pořádně těžko. Když babička připravovala buchty a koláče, vždycky jsem si zobla jen trochu, ale mnohem víc jsem tíhla k pórkovému salátu a tvarohové pomazánce.

A když mi máma chtěla k narozeninám upéct dort, prosila jsem ji, ať jen to nedělá, že já bych si přála radši bednu pomerančů a pár chlebíčků s vajíčkem a sýrem nebo nějakou mořskou potvorou.

Ta hloupá změna na vysoké

Když jsem se rozešla se svojí první známostí (rozcházeli a scházeli jsme se celkem pravidelně), chtěla jsem si dokázat, jak jsem dobrá. A že rychle zhubnu. Nastudovala jsem si trendy na internetu. Tehdy frčely vločky, ovoce, k snídani samý sacharid. Tuky stále ještě považované za nepřítele, se ve snídaňovém menu mohly objevit poskromnu jen v podobě trošky oříšků nebo semínek. A hrozně se brojilo proti mléku. Takže bílkoviny se tak nějak vypařily.

Dneska si klepu na čelo. Měla jsem poslouchat své tělo a intuici místo naslouchání populárním, bez pardonu, blbostem. měla jsem si už tehdy uvědomit, že moje tělo funguje s vlákninou, bílkovinami a tuky celkem v míru. A že moje chuťové pohárky nadměrnému množství sacharidů nikdy neholdovaly z nějakého důvodu.

Typická snídaně byla sacharidová bomba

Moje typická snídaně tak vypadala například takto: ovesná kaše z mandlového mléka, ovoce, trocha semínek, maličko agávového sirupu. Jindy to byla granola s medem, ovoce, jogurt. Sacharidová bomba, po které jsem se cítila obvykle strašně. Pálila mě žáha, měla jsem vlastně hlad, cítila jsem se po takové snídani jako na vodě, jako bych tělo zaplavila nějakým divným šokem. Moje nálada šla od desíti k pěti, byla jsem unavená, protivná, nevýkonná. Jako kozoroha mě to po pravdě dost štvalo. Říkala jsem si, vždyť dělám všechno správně… Ale vůbec jsem netušila, co se v tom těle vlastně odehrává.

Nechala jsem se zblbnout populárními kecy

Bum. Přišel zánět štítné žlázy, cystické akné, polycistická ovária, brutální přírůstky na váze, deprese, únava, bolesti podbřišku, nepravidelný cyklus. Podíl na tom měl stres (ach, kdyby tak ta láska byla nejdřív sebeláskou a pak láskou k druhému). A podíl na tom měla strava, která rozhodila střevní mikrobiom (s tím mikrobiomem si šeredně pohrála i antikoncepce, ale tehdy by vám to žádný gynekolog nepřiznal ani pod pohrůžkou mučení) a do těla pumpovala tolik glukózy, že jsem měla asi velkou kliku a nevznikla z toho inzulinová rezistence. Trvalo mi asi rok, než mi došlo, že tohle mému tělu škodí. Rok, než jsem se vrátila ke staré dobré snídani s pořádnou porcí bílkovin, na kterou jsem byla zvyklá a kterou jsem v pohodě dokázala strávit.

Chutě se nedaly ovládat

Jenže v čím větším jsem byla stresu, tím spíš moje tělo bažilo po cukru. Po makovém koláči, po kousku čokolády, po dezertu. Když jsem tak letěla ze školy, vždycky jsem to vzala kolem pekařství a šla si pro makový závin. Nebo rovnou pro dva. Ty chutě se nedaly ovládat. Nakonec jsem se z toho díky lásce k zelenině a bílkovinám časem vybabrala. Milovala jsem i svoje tělo, nechtěla jsem ho trápit a začala si pomalu uvědomovat, že cukr není odpověď na moje trápení, ale jeho katalyzátor.

A teď už vím, proč moje tělo dokonce v dětských letech cukr odmítalo. Celou dobu bylo chytřejší než já. A teď mám alespoň i černé na bílém potvrzeno, že sladkosti pro mě nejsou. Ráda sice peču, ale tři měsíce bez cukru snad zvládnu celkem s klidem. Do Velikonoc daleko. A do Vánoc taky.

Intuice versus věda? Nečekaný soulad

Když víte, že vám něco nedělá dobře, intuice bije na poplach a vy se k ní ve jménu moderní mediální masáže a influencerských doporučení obracíte zády, na chvilku se zastavte. Zkuste zachytit, co vám říká. Ona vám chce jen pomoct. Pro mě bylo tohle všechno velké poučení. A teď tomu rozumím díky epigenetickému mapování ještě o něco víc. Každý máme svou Achillovu patu. Pro mě je to v případě jídla cukr (a další potraviny, o kterých jsem vám psala minule).

Možná taky máte nějaké svoje tušení. Ale nebylo by lepší získat jistotu a klid v duši, vědět a podle toho se zařídit? Jestli o tom přemýšlíte, s klidným svědomím vám doporučím právě tento druh vyšetření na VitaRegen clinic Prague.

Je nějaká potravina, o které se domníváte, že vám zrovna nedělá dobrou službu? Nebo jste zažili třeba něco podobného jako já? 

Budu se těšit na vaše reakce, svoje příběhy sdílejte bez obav klidně mailem, pokud byste si o tom všem chtěli popovídat.