Home Mind Normální Vánoce? Jitrnice k tomu!

Normální Vánoce? Jitrnice k tomu!

by katerina

Jaké byly ty loňské? Ty, které máme stále ještě v paměti? Nevím, jaké u vás, ale u nás doma trochu pěkné, trochu příšerné. Ostatně jako každý rok. Ještě nikdy jsem neměla normální Vánoce. Obyčejné svátky sváteční, jen voňavé lineckým a čokoládou, svíčkami, atmosférou, přáníčky a vřelostí. Vždycky se dělo něco navíc, oč nikdo zas tak moc nestál. Fakt. Mohla bych vyprávět historky už z dětství.

Patálie z dětských let

Já pár hodin před Štědrým dnem šupky dupky ze špitálu domů po těžké žloutence. No, k těm dobrotám se mi to moc nehodilo. Ale byla jsem vzorňas, nemlsala jsem. Pamatuji se, jak pod vánočním stromečkem stály dva velké koše nádherných jablek, tehdy byly módní Jonatány. Milovala jsem je a Ježíšek si na to vzpomněl. Jiné střípky z natáčení – k mým raným vánočním svátkům patřila otcova zlámaná žebra. Jo a o nějaký rok později se nám zase tatík 24. prosince před večeří ztratil. Bylo to napínavé, ale nakonec jsme ho našli. Byl to kreativní a inteligentní alkoholik, který neváhal udělat cokoli, aby na sebe upozornil. Jiné svátky byly ve znamení obou rukou v sádře, maminka dostala zánět šlach, tak jsem v sedmé třídě všechno pekla, vařila a uklízela sama. I pro stromek jsem šla do lesa, tehdy se to ještě občas mohlo. Cenná zkušenost. A aby toho nebylo málo, tak bráchu vezli jednoho dopoledne 24. prosince houkačkou do špitálu. Slepák.

Léta ubíhala, průšvihů neubývalo

Léta ubíhala, průšvihy nikoli. Když jsem studovala fakultu žurnalistiky v Praze, těsně před Vánoci jsem se rozešla s krásným klukem. Bylo to probrečených několik dní a propitá jedna noc. Neslyšela jsem brzy ráno ani zvonění budíku, který mne měl poposunout směr Jeseník, Javorník ve Slezsku a Horní Fořt. Ujel mi předposlední vlak z Prahy a to se neodpouští. I z toho mi bylo smutno. Venku se z nebe spouštěly krajkové vločky, sníh tlumil zvuky velkoměst. Republika byla ponořená do dojemného předvánočního klidu. Připadalo mi to, jako by se tenkrát rozešli všichni milenci a partneři a manželé se všemi. Já pak přifrčela opravdu na poslední chvíli, doma na vsi jsem si pořád pouštěla desky Leška Semelky a Radima Hladíka a byla smutnější a smutnější. Ani sněhuláci venku nedokázali upít z mých slz. A tak jsem se radši hned v lednu rychle zamilovala do jiného kluka.

Vánoce ve vlaku

Jak šel život, kráčely i starosti. Za socializmu nebylo snadné sehnat v Praze bydlení. S mým mužem jsme si lámali hlavu nad tím, jak to udělat. Když už byl jeden byt na dosah, závistivé soudružky z redakce se postaraly o to, aby byl zase v nedohlednu. Tak jsme zvolili jinou strategii. Potají jsme v noci chodívali na brigády. Kdyby na to tehdy někdo přišel, asi bychom dostali celoživotního padáka. I když – o místo bychom asi nepřišli v nové profesi. Chodili jsme totiž čistit železniční vagóny na jedno velké pražské nádraží. A vydělali jsme si tak na koupi rodinného domku. Čistili jsme i o Štědrém dnu i na Silvestra. Jednou o tom možná něco napíšu. Takže Vánoce ve vlaku, nakonec proč ne.

Hádky a spálené řízky

Když se domek zrekonstruoval a přibyly děti, Vánoce se tak jako tak ohlásily vždy na minutu přesně. I se svými maléry. Žlučníkové záchvaty, střevní a žaludeční potíže, chřipky, nepochopitelné hádky a spálené řízky. Vzpomínám si, že se jednou se pod stromečkem můj muž opřel do mne tak, že jsem rozzuřeně uložila dítka k spánku, zapnula pračku a do půlnoci se máchala ve vodě a věšela prádlo. Musela jsem tu lítost nějak vyprat z duše. Automatky tehdy ještě nebyly.
Cukroví jsem pekla vždy, dokonce jsem měla plné krabice i tehdy, když jsme se z pražského Žižkova pět dní před Vánoci stěhovali tam, kde již dlím 30 let. V den šestý se narodila Kateřina, autorka tohoto blogu.

Dodávka nábytku v nedohlednu

A bylo cukrovíčko i loni, tedy v roce 2020 přesto, že moje dny nebyly až tak veselé. Představte si, že jsem se nechala naočkovat začátkem října proti chřipce a přesně do 24 hodin poté se strhlo něco, v čem se stále nemohu vyznat. Ale o tom třeba někdy jindy. Před uplynulými Vánocemi jsem tedy nebyla zrovna fit, únava mne v osm večer hnala k televizi či do postele, a na to jsem za těch svých 66 let popravdě nebyla zvyklá. Pamatuji se, jak jsme poněkolikáté rekonstruovali obydlí, ta etapa skončila 23. prosince v devět večer, kdy jsme se vrátili z nákupu nábytku do nového a prázdného obývacího pokoje. Vybírali jsme, měřili, kombinovali, už nikdy více! Když jsme tedy utahaní dorazili domů, děti se ozvaly: Všichni mají napečené cukroví, jenom my ne! Nářek to byl výhrůžný, byť opodstatněný. Pochopila jsem, kde je moje místo. Bez vážení a odměřování jsem pekla do pěti do rána. Všichni ostatní odpočívali v již uklizených místnostech, slastně spali. Mne nikdo nerušil, a tak jsem jela, co to šlo. Asi pět až sedm druhů jsem napekla, nazdobila, nakrášlila. A Vánoce mohly přijít. Přišly. Dodávka nábytku v nedohlednu, seděli jsme na zemi u malého, přikrčeného stromečku a radovali se, že jsme ten rok nějak přežili.

Libozvučná vůně česneku a vepřového

Nejsem rozená kuchařka, ale čas od času si říkám, že má smysl být úplně obyčejným člověkem, který si, aniž to tuší, užívá dobrot života pozemského. Třeba vaří a peče, smaží a griluje, prostě vytváří hodnotu, která ostatní nejen nasytí, ale i potěší. Nejen profese novináře musí vládnout duši a mít za každou cenu přednost. A tak se stalo, že jsem se loni těsně před Silvestrem rozhodla, že zkusím jít ve šlépějích svého bratra. Ten již mnoho desetiletí pro naši rodinu vyrábí jitrničky, jelítka, tlačenky a paštiky, za což mu jsou Pražané samozřejmě víc než vděčni. Zbylo mi totiž kus vepřové hlavy, v mrazáku jsem našla kousek drůbežích jater, v pytlíku nějaké staré rohlíky… Teď nebo nikdy, děla jsem vedena touhou po experimentu a dala se do díla. Práce s tím chvilku byla, ale ne zas tak šílená, jak jsem myslela (absolvovala jsem domácích zabíjaček kdysi docela dost a ve velkém je to něco jiného, než mini zkouška ze zbytků). Touha po poznání, jak to dopadne, sílila z minuty na minutu. Nakonec vše bublalo, provařovalo se, spojovalo v jednolitou hmotu. Ten den jsem už nevečeřela, další den byly na programu jen jogurty a stálé větrání před 14 dny vygruntované kuchyně. Libozvučná vůně česneku a vepřového, pepře a majoránky holt musela být něčím zharmonizována. Ale vážení a milí, výsledek stál za to. I já, autor projektu, se musím pochválit. Ono se to prostě podařilo. A tak si má ješitnost už zapsala do diáře: 28. 12. 2021 koupit dvě vepřové hlavy a játra, zn. jitrnicový prejt. Ale považte – o vánočních svátcích vyrábět jitrnice?

Dobro zcela praktické a pragmatické

Cukroví, chlebíčky, jednohubky, řízky, bramborový salát, to ano, procházky venku, výzdoba, nádherné balíčky pod stromečkem, pohádky. Co ještě patří k pohodě Vánoc? Odpočinek provázaný s noblesní atmosférou mámivého jehličí, zvonku, koled. Špetka skořice a trocha nostalgie. Svařák, vzpomínky. Potkávání se s nejbližšími, byť loni tedy poskrovnu. Není to ale jen o jídle a pití, o dárcích a věcech hmotných. Měli bychom si všichni nějak odpočinout a rozjímat o něčem i o ničem. Jenže to já moc neumím. Vždycky se mi hlavou linou myšlenky spíš smutné, moc filozofické. S vědomím, že už mám nějaké ty roky za sebou. A pak si najednou přeji, aby ty Vánoce už byly za námi a valily se na mne povinnosti všedních dnů, které mne nutí pořád hledat nějaké řešení, východisko, a dobro zcela praktické a pragmatické.

Protože já totiž fakt ještě neměla normální Vánoce. I když – na ty další, co přijdou letos, se zase těším jak malá holka.

Stará blogerka podpis

You may also like

Leave a Comment