Nechápu, co mají mužské protějšky proti ženským nákupům, proti lehce marnivému utrácení za krásné sukně, svetříky, saka, kabáty, kabelky a boty. Neměli by být proti, ale naopak nás, manželky, babičky, přítelkyně, kamarádky, kolegyně či milenky za nakupování módy či kosmetiky chválit a velebit. Nebýt nás, tak jejich firmy krachují, protože by neměly komu prodávat. Ženy jsou totiž tahouny ekonomiky. Nakupují toho rozhodně více, než muži.
Ať už na sebe, nebo do svých kuchyní, zahrad, proměňují peníze za nádherné zážitky na cizokrajné dovolené, vynakládají je za nápady a kreace u kadeřníků, v salonech krásy nebo v lázních. Proměňují čísla označující peníze za hodnoty, které slouží všem, nikoli pouze jim.
Kostýmek a večeře ve dvou
No řekněme, že si žena zakoupí jarní kostýmek v módní barvě, který jí padne jak ulitý. Druhý den si ho oblékne a ujíždí do kanceláře. Její partner ji zahlédne při odemykání auta a hned se mu zatetelí srdéčko: no, vybral jsem si před lety opravdu skvěle! Pýchou dme se mu hruď a jako pochvalu sebe sama rezervuje v prvotřídní restauraci večeři ve dvou. A ejhle, je tu opět útrata. A kdo k ní zavdal podnět? No přece žena!
Pocit marnotratného štěstí
Utrácet znamená hýčkat si duši, dělat si radost, jak nám psychologové, kouči a jiní šarlatáni doporučují. Pravda, když mi výjimečně zbývá něco času, hýčkám se třeba každý den. Zářím pak pocitem marnotratného štěstí, těším se z toho, jak ukusuji takřka zakázaného ovoce, když jsem týden před tím slíbila sama sobě, že si s nákupy už dám na chvíli pokoj a začnu šetřit na něco daleko podstatnějšího, například na důchod či pozdní seniorský věk, který si vyžádá ošetřovatelku, pečovatelku, ne-li co horšího. Ovoce, sladce rychlé, je opojné. Přikoupit ještě tohle, tam to, nový tělový balzám a ještě třeba rtěnku, kterou vůbec nepotřebuji.
Muži to neznají
Tyhle pocity muži neznají. Netuší, o kolik endorfinů přicházejí, nevědí, jak si mohou vylepšit den, a jak prostinké to je. Je mi jich v tomto ohledu líto. Ze splínu se dostávají hůře, protože jít na jedno nebo na skleničku problém zdaleka neřeší tak rychle a efektivně jako kroky mířící do butiku. Jenže ponoukat je k tomu, aby si koupili třeba jedny trenky nebo ponožky s papoušky, když jim je pod psa, to prostě nejde. Na rozdíl od nás, žen, které dobře víme, jakou moc mají jedny spoďáry nebo hedvábný šáteček…
Trocha nadsázky
Avšak neberte mne zas až tolik za slovo. Dělám si z toho trošku dobrý den. Určitě nejsem představitelka skupiny, která čtyřiadvacet hodin v kuse sjíždí všechny eshopy nebo obíhá obchody v nejdražších lokalitách. Když ještě bývaly vietnamské stánky na každém rohu, ráda jsem chodívala místo oběda okukovat, co mají nového. Ať už jsem koupila nebo ne. Tady jsem si dokonale vyčistila myšlenky, ztratila stres z restů, které se mi valily přes pracovní stůl. Tady jsem nabrala energii, která mi scházela k pohodě. Ono někdy stačí opravdu málo. Kolik, na si každý musí přijít sám.
Před rokem touhle dobou jsem měla po několik dní v kuse dokonale blbou náladu. Intuice mi napovídala, že bych si měla raději pořídit něco na sebe, než přemýšlet, jak se těch pocitů zmaru zbavit. A pak – zajít do prodejny a mít v tašce „to“, přesně „to něco“, je rychlejší a funguje to zcela zaručeně.
Pampeliškový sen
Nitka osudu mne zavedla do jednoho eshopu, kde se prodávají boty polské výroby, jde o známou značku, s níž mám řadu let výtečné zkušenosti. Hledám, prohlížím a ejhle! To je ono: žluté polobotky, po nichž jsem dlouho toužila. Přesně takové ty pampeliškové, teple zářivé, prostě sen a láska na první pohled. Neváhala jsem ani minutu. Musím je mít! Zaplatila jsem rychlostí světla. Do dvou dnů jsem je měla na nohou.
Sebevědomí císařovny
Byla to slast. Bylo to opojení. Energie vesmíru mne objala. Jemná kůže, precizní vypracování, ortopedicky zvládnuté dílo na jedničku, přesně pro moje potřeby, neduhy a nedostatky. Když je obuju, jsem úplně někdo jiný. Vznáším se i při svých 78 kilech. Mám sebevědomí císařovny. Vím, že mi botky sluší, cítím se v nich jako paní dokonalá. Jsou nádherné. Na časné jaro i na konec podzimu. Nezkazila jsem jimi ani společenské šaty pozdního odpoledne. Někde v šuplíku jsem k nim vyštrachala kožené rukavičky téže barvy, a na speciálním kabelkovém věšáku našla i odpovídající kabelku. Když si takhle vykračuji městským ruchem, jsem sama sebou unesena. Fakt.
Když jsme šťastné
Znova jsem se utvrdila v tom, že utrácet se má. Ženy pak jsou krásnější, spokojenější, šťastnější. Což se promítá do mezilidských vztahů, partnerskými počínaje a pracovními konče. Když jsme šťastné, jsme méně nemocné, méně protivné, nejsme naštvané, stáváme se velkorysými. Mužům se líbíme, a to je zase známka toho, že děláme dobré skutky.
A proto: neleňte a utrácejte. Bude nám z toho všem dobře.
