Krásný den, milí čtenáři,
tímto článkem otevíráme projekt Generace 208. Společně s malým Pežotkem stejného číselného označení vám naše blogerské duo (Kateřina a Eva aka Stará blogerka) dává nahlédnout pod pokličku mezigeneračních vztahů. A ještě, než se vydáme na naši první zastávku, která bude vonět květinami i plevelem a kde se konfliktům nedaří, se velmi zjednodušeně podíváme, jak vůbec myšlenka na projekt vznikla.
Generace 208: O vztazích mezi rodiči a potomky
To, že každá věková kategorie vidí svět trochu jinak, prožívá ho a má své vlastní mechanismy, jak si v něm žít, je přirozené. Někdy z toho ale vznikají třecí plochy. Máte podobnou zkušenost?
Projekt Generace 208 má za úkol ukázat, jak si i přes ty neshody a některé komplikace lze dělat vztahy mezi rodiči a dětmi srdečné, plné laskavosti, zkrátka krásné, zvláště v tom věku, který už dávno na obou stranách překonal dvacítku.
Svět se ještě nikdy neměnil tak rychle, jako teď. Těžko soudit, jestli za to může masivnější využívání umělé inteligence, nebo zkrátka to, že nám dochází k velkému střídání generací. Boomers střídají mileniálové a „zetkaři“. Svět už není tolik místem tradice a bonton, na nějž jsme byli zvyklí před patnácti či dvaceti lety, ledasco přestává platit. Pro mnoho lidí je to hodně matoucí realita, která zasahuje do vzájemných pout, ovlivňuje podobu vyjadřování citů, životní styl, naši schopnost vzájemně si naslouchat. Nevíme, zda dobře, nebo špatně. To musíte posoudit vy sami, ze svých zkušeností, ze svého nitra. Ale i v tom chaosu, jak se někdy to tržiště změn tváří, lze hledat pozitiva a to, co nás ukotví.
Navzájem nás baví se inspirovat, takže třeba díky této knížce (Velká knedlíková kuchařka) mě mamka nadchla pro knedlíky, kterým jsem do té doby vůbec nepodlehla. Ale tady je i řada bezlepkových, které rozhodně zkusím.
Díky tobě objevuji svoje já
Některé hodnoty jsou naštěstí stále nadčasové. A to bez ohledu, jestli svět splašeně pádí dopředu, do strany nebo dokonce zpátky. Jsou to hodnoty jako objevování sebe sama a sebepoznání. Zdá se to sobecké? Ale kdepak. Velká část tohoto objevování se děje právě ve vztazích mezi dětmi a rodiči. Skrze tebe, objevuji sebe. Dalo by se říci, že to je dokonce takový eufemismus, který uslyšíte i v hodinách vývojové psychologie. Ale platí to.
Ať už si to připouštíme, nebo ne, není to záležitost, která by byla jednostranná či jednosměrná. Rodiče objevují své já skrze potomstvo, děti odhalují vrstvy své osobnosti díky mámě a tátovi, díky rodině, která je obklopuje.
Body zlomu
Není to cesta, která by nebyla trnitá. Spíše bývá výjimkou, že je hladká jako lesní pěšina někde v nížinách. Většinou je to skalnatý terén plný větších či menších pastí. Záleží na období, kterým si generace prochází. Na jedné straně revolta a puberta, kdy se mladý člověk snaží najít svou nezávislost a chce svou osobnost tvořit, aniž by mu do toho nějaký dospělec kecal. Na straně druhé nutnost přijmout, že to dítě už zdaleka není dítě, že se mění a stává se mladým člověkem, vstupuje do své dospělosti, má vlastní názory, činí vlastní rozhodnutí, občas chybuje a jindy slaví úspěchy. To je doba, kdy se pohledy na svět rozchází.
Starší generace hledá novu identitu. Ratolesti vylétly z hnízda, rodičovská role svým způsobem ztrácí na naléhavosti. Jenže právě tato role tvořila i víc než dvacet let jednu z hlavních os jejich života, jeden z pilířů, jak se jako lidé chápali. Je to velká změna, která vyžaduje čas a hodně reflexe. Na mámy a táty čeká nový úkol, znovu objevit sebe sama. A to je velké dobrodružství.
Mladí lidé si naopak rozšiřují hranice svojí nezávislosti po všech stránkách. Staví se na vlastní nohy, učí se, jak obstát ve světě, sbírají první pracovní zkušenosti, zrají emočně. Otevírá se jim obrovské pole pro sebeutváření. Ale na druhou stranu, i když se těší z toho obrovského rozmachu a rozletu, pořád potřebují tak trochu vědět, že tady jsou dobří andělé, kteří jim v případě potřeby pomůžou. Jednou radou, jindy objetím. Každá loď občas potřebuje přirazit k bezpečným břehům a zakotvit. Je to takové neustálé vzájemné spojování a oddělování. Sinusoida.
Přátelé
Ale pak, když se zlomí období kolem pětadvacítky potomka, alespoň u nás to tak bylo, se ty cesty zase dávají víc dohromady. Najednou je konfliktů a obrazných strkanic o názory prostě méně. Přichází větší klid, hlubší pochopení, schopnost překročit vlastní stín a snažit se porozumět stanovisku a motivům druhého. Napětí vyplývající z toho, že si každý stále a za všech okolností apriori musí hájit své osobní hranice , se vytrácí.
A rodiče, ti to vidí zase jinak. Už ví, že nemusí toho mladého člověka tolik chránit, že už si dospěl do bodu, kdy je připravený si své místo ve světě vytvořit. Přichází velká úleva. Když zkrátka víme, že to ratolest zvládne, je to k nezaplacení. Opadá strach a úzkost, nutnost chránit mladého člověka jako lev. Ale pokud by to bylo potřeba a potomek o pomoc požádal, ta lví síla by se rozhodně znovu postavila na jeho stranu. I kdyby to někdy znamenalo kousnout ho do zadku.
U aranžování květin umíme zapomenout na všechny starosti a nechat hlavu odpočinout. Soustředíme se na barvy, textury, radost z toho, že můžeme čas trávit společně a tvůrčím způsobem.
Investovat do mezigeneračních vztahů radost
Co je na tomto zlomu ale nejhezčí? Najednou jsou ty vztahy víc bezprostřednější, vyrovnanější, najednou si víc užíváme jejich opravdovou hloubku, jejich přesah. A to, co jsme ještě před pár lety vůbec nedokázaly pochopit, zapadá na své místo. Se vzájemnou pokorou, respektem. Jsou to ty momenty, kdy se z rodičů a dětí stávají skuteční parťáci, skvělí přátelé. Neobejde se to bez kompromisů, neobejde se to bez nadhledu a někdy se to neobejde ani bez asertivity. Ale vždy vše v dobrém. Jde totiž o to si ty vztahy užít, investovat do nich radost, násobit ji, podporovat důvěru a otevřenost, vzájemnou svobodu. Protože chceme. Protože nás to těší. Všechny. A protože to je bod, v němž veškeré rodinné bohatství lásky skutečně vzkvétá.
Kde je prostor pro tvořivost, tam se hádkám nedaří
Možná není každý den posvícení. Vždyť je to normální. Ale je úžasné, když si ty vzácné chvíle harmonie, protkané legráckami, vtípky, kterými zvoní smích, nenecháte jen tak proklouznout mezi prsty, co říkáte?
Přijměte naše pozvání coby Generace 208 a sledujte s námi, jak tvoříme harmonii v našem vztahu matka-dcera a dcera-matka. Třeba tu objevíte trošku inspirace i sami pro sebe.
Následující článek bude o tom, jak dát konfliktům vale prostřednictvím tvůrčí činnosti. Vydáme se do naší zahrady a budeme společně trávit čas aranžováním květin. Zkoušením, provokací, objevováním a nalézáním. Té správné polohy kytky, té správné polohy nitra. Konec konců, je to aktivita, které se s chutí věnujeme už 26 let. Ano, ano, když šla malá Kačka do školy, nebylo peněz nazbyt. Vždycky jsme pár solitérních květin koupily v květinářství a zbytek byl ze zahrady, rumiště, louky nebo lesa. Už před 26 lety jsme se nebály aranžovat kytice se zdánlivým plevelem, tu kousek trávy, tu kousek vratiče, támhle zase tužebník, jinde kousek třezalky nebo zlatobýlu. Ale to už předbíháme.
A proč vlastně Generace 208?
Obě máme zdánlivě rozměry kompaktní vůz Peugeot 208 rády. Možná to na první pohled nezachytíte, ale má velké srdce. Je to takový náš útulný společník na 4 kolech. Hodně toho s námi zvládl už loni, ačkoli byl tehdy seriál zaměřený spíše na výlety a na radosti všedního života.
Na konci loňského období s Pežotkem jsme si ale uvědomily, že je to vůz, kde toho dokážeme hrozně moc vyřešit. Práci, víkendové plány, naše trápení, otazníky kolem zdraví, dvojtečky mezilidských vztahů. Možná by se tedy spíše slušelo říct zpovědnice na čtyřech kolech. Kdo ví? Na každý pád se uvnitř něj odehrávají jedny z nejdůležitějších rozhovorů, které naše vztahy formují a snad také posilují.
Podnikáme výlety nutné i ty jen tak. Užíváme si společné chvíle, ať už frčíme za nákupy, do cukrárny nebo k fyzioterapeutovi. Jsou to okamžiky osvobozující, nesoucí nápady, jak co zvládnout, aby bylo na světě prima. Máme to obě rády. Je u toho spousty černého humoru, bohatý slovník rozparáděného řidiče, když mu někdo udělá myšku, stejně tak jako snění spolujezdce při muzice plné saxofonů nebo vokálů Phila Collinse.
Doufáme, že vás s za asistence Pežotku 208 dovezeme k větší spokojenosti a radosti z mezigeneračních vztahů.
Nikdy nekončící proces
Při jízdě autem se nehádáme. Není na to prostor, tady musí být člověk konstruktivní a v pohodě. A proto se vyplatí tu sem tam probírat i složitější témata. Jízda autem člověka totiž nenechá upadnout do malicherností. Jde tu totiž o bezpečí. Proto se na palubě opravdu hodně vyřeší, vzduch se pročistí, aniž by musela nastat bouřka. A není lepší cesty, než z bodu A do bodu B přijet lépe naladění. Ale není to jen o náladě, je to prostě o radosti v mezigeneračních vztazích a taky utváření vztahu k sobě samému. Nikdy nekončící proces může mít tolik vrstev a podob, kolik mu jich dáte, v jádru jde ale stále o totéž. Najít rovnováhu a štěstí.
Víme, že mladé i starší lidi hodně často trápí právě to, jak v mezigeneračních záležitostech uvnitř rodiny vytvořit pohodu a harmonii. A tak jsme se rozhodly, že se o některé naše zkušenosti a nápady podělíme, abychom vám třeba trošku ulehčily cestu.
Věkově se potkáváme: boomers už je přes šedesát a milieniálové míří ke třicítce
A další přesah Generace 208? Ono totiž tento Pežotek patří mezi vozy, které si oblíbili mladí lidé ve věkovém rozpětí 20-35 let a pak zase Ti, kteří už si nedělají starosti s tím, že musí ukazovat svoje ego zásadně v nablýskané limuzíně, takže bývá oblíbené i u generace lidí 50+. A tak se tady zase společně potkáváme. I tím věkovým rozpětím.
Ale na jednu věc vás ještě upozornit musíme. Tuto sérii bude doprovázet také nový formát obsahu. A doufáme, že se vám bude líbit. Víc prozrazovat nebudeme, proto radši nastražte oči i uši.
Projekt Generace 208 vzniká za podpory importéra Peugeot pro Českou republiku. Děkujeme za důvěru.
Budeme se s vámi těšit brzy na viděnou u dalšího článku ze série Generace 208.
