Krásný den, milí čtenáři,
tentokrát se společně podíváme na otázku, jak si užít dovolenou, i když tomu osud moc nepřeje. Určitě se vám už někdy stalo, že vás ve volných dnech v zahraničí potkali nějaké menší patálie. Zajímalo by mne, jestli jste se vlivu okolností poddali, nebo naopak kreativně a optimisticky i přes ty všechny nepříjemnosti jste pracovali s laděním vlastní mysli. Já si na Korfu prošla oběma fázemi. Tak se na tu dynamiku ladění pojďme podívat pěkně zblízka.
Pracovní nálož ještě v den odjezdu
Červen byl hodně o nových profesních výzvách, což mne na jednu stranu přinášelo potěšení a radost z nových příležitostí, na straně druhé také trochu pracovní přehlcení. Od jisté doby si ale práci do postele netahám ctím i odpočinkový čas, který patří jen mně, partnerovi a rodině. To ale zdaleka neplatilo o týdnu, na který připadal 15. červen, tedy den, kdy jsme se měli zvednout z pražského letiště do vzduchu, přeletět pár států a dosednout na runway v Kerkyře.
Makala jsem o sto šest. A poslední pracovní věci na mě vykoukly ještě v den odletu. Naštěstí se to vše dalo nějak rozumně vyřídit. A to jsem udělala. A co rozumně vyřídit nešlo, to muselo počkat. Tentokrát se mi podařilo to vnitřně uzavřít. A od dubna jsem také klienty připravovala na to, že se beze mě budou muset 10 dní obejít. Takže z toho vyplývá, že klíč je komunikace a příprava. Ale ani to vám nezaručí, že vše půjde hladce. Na druhou stranu pak u sebe máte čisto, svědomí vám nehubuje, že jste něco zanedbali, měli udělat jinak. A to je osvěžující už jen samo o sobě.
Nebalte na poslední chvíli
Můj muž je rád připraven na některé věci v předstihu. Balení kufrů ho znervózňuje víc než nějaké nepředvídatelné události v práci. Namotivoval mě, abych si včas vyzvedla kufr od našich, vytiskla seznam, prošla si ho a začala podle něj krok za krokem balit. Ejhle, v neděli večer, tedy téměř čtyři dny před odletem, jsem měla klid v duši, protože jsme oba měli v kufrech nacpané veškeré oblečení, obuv, lékárničku a většinu kosmetických a hygienických potřeb. Zavazadla čekala na chodbě, na nich položený seznam, v němž jsme zvýraznili položky, které je ještě potřeba vzít. Znáte to: mobil, foťák, doklady, hotovost, klíče atd.
Pro mne to byla zcela nová zkušenost. Najednou jsme získali víc času a víc klidu. Seznamy se mi začínají líbit. Zvlášť takové, na jejichž realizaci může člověk pracovat poměrně rychle. A pak tím, že máte přehled o tom, co si s sebou potřebujete vzít dřív než v den odletu, máte taky víc prostoru se přizpůsobit. Dokoupit, co schází, něco vyměnit, upravit. Zkrátka máte výhodnější podmínky se přizpůsobit.
Těšila jsem se na to, jak provětrám foťák
Jestli na dovolené něco ráda dělám, tak je to dokumentace za objektivem. Těší mě, když mám možnost zachytit jedinečné momenty, vystihnout génia loci prostřednictvím fotografie. Ale přiznávám se bez mučení, že s mobilem mi to nejde. A tak jsme před lety pořídili náš první micro four thirds fotoaparát značky Olympus. No, ano, správně, podlehla jsem všeobecnému marketingovému nadšení. A dobře mi tak! Jeden programovatelný volič přišel o pružinku a stal se nefunkčním asi po dvou letech. A co hůř, po čtyřech praskla páčka na uzavření a otevření bateriových dvířek. Ale to vše šlo ještě nějak zvládnout…
I v roce 2023 Jsme dali přednost službám Aeolos Beach Resortu v Peramě. Tahle čtyřhvězda má opravdu co nabídnout a je jen pár km od letiště i autobusového nádraží. Právě odtud jsme se pak dostávali do dalších částí ostrova bez problémů a s klidem.
Až na té letošní dovolené nás Olmypus OMD EM 5 vypekl na celé čáře. Před odletem jsem ho samozřejmě zkontrolovala a dopřála mu všechno potřebné. Hned první den si ale postavil hlavu. Objektiv přestal komunikovat s fotoaparátem. A protože jsem tento stroj považovala za takového cestovního přítele, žádný další objektiv jsem mu nepořizovala. Bláhově jsem si říkala, že pancake 12-42 mm nám bude sloužit spolehlivě dlouhá léta. Nestalo se.
Koupit nový objektiv?
Polilo mě horko, zkoušela jsem všemožně objektiv znovu nasadit. Bez úspěchu. Pořád jsem odmítala hodit flintu do žita. Tak jsem si řekla, že pořídím objektiv nový. A hned jsem se zarazila. Jsme v Řecku, na Korfu ho tu nikdo neinzeruje, jak by to bylo se zárukou a pro páníčka, ta cena je ještě vyšší než u nás! Tok myšlenek zapínající velké červené světlo v mé hlavě, které volalo:
Děvče, foť, ale spokoj se prostě se svým čtyři roky starým mobilem. Nedá se svítit, tady bys to projela.
Najednou mi svitlo, že mě vlastně Olympus štve. Jakmile jsem pochopila, že důraz na kvalitu a trvanlivost je tomuto výrobci spíše cizí než naopak, rozhodla jsem se porážku přijmout a improvizovat s mobilním telefonem. Jasně, štvalo mě, že moje snímky nebudou nic moc, že asi nezachytí tu báječnou podstatu ostrova, který je pro mě jako druhá vlast.
Cestou k Achillionu, paláci, který si na ostrově nechala zbudovat císařovna Sisi. V červnu byl ještě pod taktovkou zedníků a probíhala zde rekonstrukce, na webu sledujte, jak se to aktuálně vyvíjí, třeba už brzy otevřou. Protože se restaurují i sochy a další prvky v zahradě, není přístupná ani tato nádherná oáza zeleně.
Chvíli jsem si vyčítala, že jsem v roce 2016 byla takový pitomec a vábení influencery oblíbené značky podlehla. Dneska vím, že to byla slepá ulička. A že jsem holka od Canonu. A vzhledem k tomu, že Canon vyvíjí také docela prima bezzrcadlové systémy, kde lze na fullframe jako na APSC použít stejné objektivy s bajonetem RF…Je ekonomie mého uvažování asi do budoucna zcela jasná. Takže tímto jsem se na Korfu oficiálně rozloučila se značkou Olympus. Samozřejmě stroj nechám opravit, ale u nás se už neohřeje, poputuje dál.
Ale díky tomu, že fotoaparát nebyl k ruce, daleko víc jsem se soustředila na přítomnost, na sebe a především na to, abychom si s Aldou udělali ty společné chvilky prostě hezké.
Druhý den zánět dutin
K moři jezdím proto, že se mi tady dobře dýchá. Na Korfu obzvlášť. Sisi věděla, proč si tu nechává stavět letní sídlo. Tentokrát, ačkoli jsem z ČR odlétala v dobré kondici, se ale kombinace šílené klimatizační smršti v letadle a následné terapie sluncem, teplem a mořem nepotkaly. Zdá se, že po virózách jarních měsíců se ve mně našla ještě nějaká rýma hluboko v dutinách a kombinace klimatizace a teplého vzduchu ostrovní oblasti udělala své. Spustila se mi takový rýma, jakou jsem neviděla od svých dětských let. A byla jsem tuze vděčná za to, že jsem si s sebou vzala dost kapesníků a do lékárničky přibalila bylinkové kapky pro všechny takové případy.
Hotel disponuje dvěma bazény. Lidé to milují, ale nás táhlo vždycky moře. 🙂
První tři dny byly nejhorší, ale ten druhý mi dal zabrat si nejvíc. To jsem si k moři odskočila jen na chvilku. A co s tím? Ráno jsme se vždy s vydatnou asistencí mojí lepší polovičky vždy snažila dát do pořádku. Šli jsme na snídani a já se pak odebrala do pokoje, protože dopolední žár mi nedělal vůbec dobře.
Odpočívala jsem a řekla si, že nebudu upadat do žádné deprese, že nemůžu, že mi něco chybí. Naopak jsem si řekla, že je to supr příležitost si odpočinout, že to jinak stejně neudělám, dokud mě okolnosti nedonutí.
Cesta ke staré pevnosti. Zaplatíte za vstup asi kolem 10 euro, ale stojí to za to. Hlavně díky překvapení pod pevností.
Když mě ale polehávání už intelektuálně ježilo všechny chlupy na těle, popadla jsem knížku, kterou jsme rozečetla už na začátku roku. Do půlky. A pak nebylo nikoho, kdo by ty řádky dočetl. Během dvou dní jsem věděla, jak celé to drama popsané v díle Anděl visí v lese dopadlo. A spokojeně jsem knihu odložila s tím, že se utvrzuji v tom, že nejzákeřnější bývají ti nejúslužnější. A protože si Alda taky zabalil čtení, ale nakonec se odevzdal do rukou audioknih, adoptovala jsem Poslední lov a také ho během dovolené celý přelouskala. Tady se mi potvrzuje, že pocit latentní nadřazenosti z lidí mnohdy dělá naprosté šílence.
Ale jinak jsem si svoje literární chvilky s krimi a thrillery užívala. Už se mi to dlouho nepovedlo. A tak jsem se vlastně na dutiny nezlobila. Moje hlava si při čtení s vykreslování příběhů vždycky krásně odpočine. O to tu šlo na prvním místě.
Z cyklu vybíráme jachtu. 🙂
O to víc naslouchat tělu
Čtvrtý den se mi už podařilo fungovat téměř normálně, byť s koupáním v moři jsem to nepřeháněla. Místo obvyklého kilometru až dvou pětistovka v mírném tempu. Samozřejmě odpoledne. Dopoledne jsem si skutečně nechávala na odpočinek ve stínku a klid.
Naslouchala jsem potřebám těla, nechávala ho, ať si poradí, nic mu nenutila. Podle mě to byla dobrá strategie, nic na sílu. Takový přístup by se mi v mnohém hodil i častěji.
Věž kostelíku na staré pevnosti není přístupná.
Pátý den už jsem se odvážila na odpolední návštěvu hlavního města Korfu. Prošli jsme si historické centrum s promenádou Liston, zamířili do zdejších parků a nakonec se vydali prozkoumat výhledy ze Staré pevnosti. A volba to byla zatraceně dobrá. Trocha historie, vybírání nové jachty a především překvapení v podobě městské pláže pod pevností. Vyzkoušet ji bylo nevyhnutelné. Sešli jsme ke břehu z oblázků, nad nímž se tyčily vzrostlé stromy, odhodili šaty, váhavě tancovali na uhlazených kamíncích a pomalu se nořili do osvěžující vodní lázně. Zaplavali jsme si, relaxovali a naplno si užívali přítomnost. Její bohatost, hloubku, hudbu i slanou chuť.
Pokojná Glyfada
Tělu mořské intermezzo udělalo natolik dobře, že jsme se den na to rozhodli zajet do části ostrova zvaného Glyfada se stejnojmennou pláží. Chtěli jsme něco klidného, něco jiného a něco, kde Korfu poznáme zase trochu z jiné stránky. Glyfada nám učarovala. Asi kilometr a půl dlouhá písečná pláž se proti borovicemi porostlým skaliskům a azurovému moři rýsovala téměř zlatá. Voda tu byla nejprůzračnější, jakou jsme Korfu zažili. Plavalo se tu přímo božsky. Mělčina sahala dlouho do moře a člověk si tu připadal jako v ráji.
Glyfada patří k nejklidnějším a nejkrásnějším plážím ostrova.
My se uhnízdili v té části pláže, kde byl předěl mezi prostorem pro nudisty a ostatní návštěvníky. Byl to záměr, chtěli jsme klid a trošku se vzdálit od dětí a jásajících rodinek. Užívali jsme si plavání, slunění a pocit, že poznáváme další krásné místo na ostrově. Až hlad nás potom ze stanoviště vyhnal, abychom objevili na druhém konci pláže naprosto božskou tavernu. Pod světle zelenou dřevěnou konstrukcí se krčily stolky a židle. Linul se tu tlumený zvuk rozhovorů při pozdním obědu. A z kuchyně to vonělo.
Objednali jsme si plněné vinné listy, mořského vlka z grilu a grilovanou zeleninu. Za celou dobu to byl nejlepší oběd, jaký jsme si dopřáli. Vše voňavé, čerstvé a lahodné. Příště se sem vrátíme, tentokrát na grilovanou chobotnici. A po obědě a citronádě jsme se zase odebrali na písek. Zůstali jsme pod tavernou, kde z moře vystupovaly ohlazené pískovce a mezi nimi se třpytil vodou unášená zlatavý písek, do kterého se bořila chodidla jako do měkké peřiny. Pozorovali jsme líné odpoledne a na skalách obdivovali pyšně se rozhlížející vilky.
Lepšího mořského vlka jsme ještě neměli.
V tom krásném dni se snadno zapomínalo na to, že člověku nosem probublává hromada rýmy a ještě není tak v kondici. Ale to pohlazení pro duši, které jsme si v poklidné Glyfadě mohli zažít, se do těla vepsalo jako dotek uzdravení. To tajemství je totiž být dokonale v souladu s přítomností, neprat se s ní, nezápolit, nechat se vést ke štěstí a uvědomovat si, kde v tu danou chvíli leží. A totiž v nitru člověka, v tom, že se dokáže uvolnit a v tom, že tohle dokáže v tichosti, třeba jen úsměvem sdílet s těmi, které má rád.
Pohled na svět si volíme, a tím rozhodujeme o naší budoucnosti
Tentokrát mne dovolené přes ty všechny komplikaci a taky rozsednuté brýle naučila jedno. Není důležité, co bylo, co bude. Je důležité, jak člověk naloží se svou přítomností. Jak ji vnímá, jaký postoj k ní zaujímá. A především to, jak ji prožívá. Ten emocionální náboj je mocnější, než všechny poklady světa. A co víc, přitahuje do vašeho života přesně to, co cítíte. Je jedno, zda si své ladění a pocity uvědomujete, nebo ne. V tomto směru zákon přitažlivosti funguje. Když vám tedy život naservíruje sklenici z poloviny plnou a vy nejste dobře ladění, nedokážete obsah ocenit a navíc si stýskáte ještě nad tou polovicí, která v nádobě schází. Emoční ladění je jako síto. Něco zachytí, něco jím proteče. Emoční ladění určuje naše myšlenky a naopak, naše myšlenky působí na emoční ladění. Faktem pro mne ale je, že náboj pocitů je silnější, než náboj intelektu.
Oleandry a květy jasmínu určují společně s mořskými akordy jedinečnou vůni ostrova.
Pokud se do života vkradou potíže, nejprve se smířím s tím, jak se prozatím věci mají. Vzpomenu u toho na moji babičku, která tohle uměla s nebývalou grácií. A stejně jako o na je to první, na co se sebe dotážu: Tak co s tím dokážeme udělat, Katuš? Mohla jsem být na dovče znechucená, že je foťák rozbitý, že jsem si zničila brýle pod vahou vlastní zadnice nebo že ze mně proudí litry rýmy ve formě lepkavého želé a hlava mi z toho jen třeští. Mohla jsem být naštvaná. Mohla jsem si říkat, že je to nespravedlivé, že si Aleš plave a já jsem na tom tak a onak. A místo toho jsem zvolila jinou taktiku, takovou, která přeje lidem kolem i mně. Tak co? Co s tím, Káťo, uděláš?
Z vycházky do hlavního města.
Když se člověk se situací smíří, je to pro ego, které už startuje, aby rozpoutalo hotové peklo, pěkná podpásovka. Tohle mu zatne tipec, najednou se veškerá zuřivost / trudomyslnost vytratí a člověk je vtažen do přítomnosti tím nejušlechtilejším způsobem – pokorně a s respektem k sobě, ostatním i světu. První krok ve svobodě být si svým pánem a žít hezčí a lepší život. Ego miluje srovnávání. Rádo analyzuje, co bylo, kdy, kde, jak, proč. Význam vzhledem k minulosti, význam vzhledem k budoucnosti. A co to pro jeho hodnotu znamená. Je to ale zbytečné. Když se nemá s čím srovnávat a vaše mysl se soustředí na přítomné, stáhne se, prostě se jeho potřeba dělat vlny zarazí. A když je tak hezky zticha, stačí se rozhlédnout. Tu vidíte třpyt a nádhernou azurovou barvu moře, tu detaily v písku, tu kraba, který se do toho písku postupně zahrabává, jinde žasněte nad květinou, nad příběhem, nad tím, že si umíte vychutnávat i vlastní pocity a myšlenky, že žijete zvláštní lehkost bytí.
Potulovat se v letním podvečeru uličkami Kerkyry neomrzí. Všude na vás čeká inspirace, drobné radosti a detaily, které potěší lidskou duši. Bohužel až na některé fakt šílené obchůdky se suvenýry.
Je to jako zvědomit svoje bytí. Vyskočit z monologu v hlavě, z toho kolečka, v němž člověk každý den běhá jako křeček stále dokola, z toho sisyfovského údělu. Je to jako otevřít oči a dovolit si plnohodnotně vnímat, co se děje vnitru, co se děje ve vnějším světě. Ovšem bez potřeby neustále hodnotit. Tak si představuji skutečný nadhled, perspektivu, která otevírá horizonty lidské duši, budoucnosti. Najednou vidíme nové významy, můžeme aplikovat nové vzorce a dopřát si nové, vstřícnější emoční ladění. Víme, jak si v té dané situaci poradit, co zkusit a máme dost energie a odvahy na to, abychom to udělali.
To je má letošní nejcennější lekce, kterou mi dovolená na Korfu nadělila. A já za ni velmi děkuji. Bylo to skutečně lahodné a žádoucí osvěžení mentálního stereotypu, který mne už nějakou dobu štval. Jen to chtělo ty správné podmínky. A dovolená vrhla kostky tak, aby bylo možné do vlastního nitra sáhnout pěkně hluboko.
Stalo se vám někdy, že jste na dovolené nebo při cestování vlivem nenadálých událostí procitli? Že jste se najednou mílovými kroky posunuli vpřed? Budu se těšit na vaše zážitky, komentáře a zprávy! A brzy na viděnou u dalšího postu!
