Krásný den, milí čtenáři,
obávám se však, že dnešní článek vám příliš krásný připadat nebude. Ani příběh, který se stal jeho přílohou není úsměvný. O bozích v bílých pláštích jste jistě již slyšeli. Kdo ne, obvykle se s nimi střetáváme v ordinační aréně několikrát do roka. Ortopedie, praktický lékař, gynekolog, zubař. Právě poslední zmíněná profese pro mne byla vždy nečekaně v pohodě. Ale můj názor se změnil. Razantně. Nejvíc bolí srážka s bílým pláštěm bez soucitu. A ta mne potkala v pátek a zkazila mi prakticky celý den.
Poledne, usedám za volant vozu a řítím se padesátkou po městské silnici vstříc své preventivní zubařské prohlídce. Říkám si, že je moc fajn, že se Kátě vydařila rodina a v duchu jim všem přeji hodně zdraví, radosti a štěstí. Doufám, že pan zubař, kterému jsem byla místo Kátě přidělena bude fajn člověk.
Usedám do čekárny, kde mě vítá víc než veselá paní recepční. Říkám si, že má šmrnc a šťávu a hrozně se mi líbí její dynamika i přístup. Je vidět, že to je člověk do nepohody a poradí si s každou situací. To na druhých vždy oceňuji. Všímám si, že jeden mladý lékař, kterého ještě neznám vlaje chodbou sem a tam. Má neutrální výraz.
Zanedlouho mne zavolá sestra. Jdeme na rentgen. Vše je hotovo v rychlosti. Samozřejmě precizně. Je milá, málomluvná a já jsem v klidu. Uvede mne do ordinace. A, vlající lékař z chodby. Mladý člověk, vypadá ale velmi seriozně. Odložím si kabelku a zeptám se, zda se mám rovnou usadit na křeslo. Skládám své údy na měkce čalouněný prostor v centru dění. Lékař si prohlíží snímky. Otočí se ke mně, představí se. Podáme si ruce. Máme podobná příjmení, ale dále to nerozvádíme. Mluví dost potichu. Ocenila bych trochu sytější barvu hlasu, nicméně každý je nějaký, a tak slušně napínám uši.
Udělá detailní snímky mých zubů ještě v ordinaci. Moc se mu nelíbí přední dole. Málo kostní hmoty. nevíme proč. Zdá se ale, že i přes tento nedostatek jsou zuby živé a relativně zdravé. Začíná prohlídka otvoru, dutiny ústní. Kontrola kosti u zubů vyrůstajících ze spodní čelisti. Není to příjemné, ale dá se to snést.
Kontrola vrchních zubů. Peklo a bílý plášť. Tak si představuji ďábla v rouše doktorském. Nastupuje hněv. Nikdy za celých 28 let se na mne zubař nehněval. U mne nastupuje obrovské zklamání. Pan doktor píchne do zánětu horních dásní, o němž jsem nevěděla, ale všila jsem si, že jsou citlivější. V tu chvíli vyjeknu bolestí. Opravdu to bylo velmi nepříjemné. A dostane se mi odpovědi, která volně přeloženo měla být pochopena následovně: „Ale slečno, vy jste mi nějaká hysterka!“ Moje reakce: „Mne to ale opravdu docela bolelo.“ Následuje „spérung“ za to, že údajně nepoužívám mezizubní kartáčky a pokud ano, tak že to zásadně flákám. Omyl, pane doktore, používám je stejně několikrát denně, jinak by se život s rovnátky skutečně přežít nedal, ačkoli se jedná o ta neviditelná. A ano, přední zuby si jimi nečistím, nevejdou se mi do tamních mezírek. Proto používám nit. Reakce: „Vsadíme se, že se vám tam nevejdou?“ Ironie, ego a arogance z mladého lékaře prýští a naplňují místnost, do které se nevejde již nic dalšího.
Jsem otrávená. Opravdu otrávená. Když jsem ještě před zkoumáním mého chřtánu řekla, že nezvládám nosit neviditelná rovnátka 22 hodin denně, protože hodně mluvím, komunikuji a jednám s lidmi jako redaktorka a PR profík, všimla jsem si pohrdavosti v tónu i pohledu. To malé zaškubnutí údy se nedalo přehlédnout – ale jestli se jednalo o alergickou reakci na termín redaktor/novinář nebo PR specialista, to nevím. Je mi líto, ale ne každý novinář nebo člověk od médií je budižkničemu, jehož hlavní pracovní náplní je vysedávat v kavárnách a nakrucovat se v záři reflektorů jako barbie. Nicméně přesně tohoto pohledu se mi dostalo a následného jednání rovněž. Nekomentovala jsem, nebylo třeba. Lidskou malichernost obvykle nechávám bez povšimnutí. Něco zcela jiného je pro mne však lékařský přístup. Dosud jsem se ve svém životě, jde-li o mou osobu setkala s neutrálním nebo laskavým přístupem. Ne s tím, že by výběrem výrazů, tónu hlasu a řečí těla někdo tak explicitně vyjadřoval pohrdání v následujících bodech: profese, úroveň čištění ústní dutiny mezizubními kartáčky a celkový náhled na lidství.
Bylo to nechutné. Ještě nikdy jsem si v ordinaci lékaře nepřipadala jako retardované nic menší než lidská bytost. Musím říct, že na jazyku jsem necítila nechutný pach lékařských rukavic, ale odpornou pachuť slov, která tento člověk vypouštěl do éteru. Byla protkána nevhodnou ironií, věty obsahovaly výrazy jako hysterka a hysterická reakce. Když spérungové vystoupení propojené s mnoha nelichotivými slůvky, jež neměly za úkol nic jiného, než vyjádřit opovržení, skončilo, měla jsem chuť odejít, zvednout se z křesla, bez jakéhokoli vyjádření udělat ty tři kroky ke dveřím, vzít si tašku a vyjít z ordinace ven, na vzduch. Rozdýchat, že se někdo může k lidem chovat jako arogantní pánbůh v bílém plášti.
Ale nemám ve zvyku ztrácet hlavu tak rychle. Sedím a čekám, co se bude dít dál. Lékař se otáčí na své židličce ke snímkům. Konstatuje smutnou pravdu o mé kosti spodní čelisti a stručně mi říká, co je třeba udělat, abych se zánětu dásní zbavila. Kromě stručného úvodu jediná normální část interakce. S formálním poděkováním, které je upřímné maximálně z 50 %, a podáním ruky odcházím. Objednávám si termín na zubní hygienu a přemílám si, co se odehrálo za dveřmi ordinace.
Přibližuji se ke svému vozu a s následující myšlenkou usedám za volant: „Pane doktore, jste sice dobrý diagnostik, ale váš nepříjemný a povýšený přístup vůči pacientům, kteří si jdou pro pomoc, radu nebo prevenci je něco, s čím bych já v jakékoli jiné oblasti služeb u klientů nepochodila. S čím by uspěl skutečně na trhu služeb jen raritní kousek s velkým charizma.“
Říkám si, jak jsem si vždycky této rodinné zubní ordinace vážila. Vždyť s dcerami zakladatelů jsem chodila do školy já i bráška. Káťa mě dokonce měla jako pacientku a nemohla jsem si ji vynachválit. Vždycky se ke mně chovala laskavě a hezky, přitom nic nezanedbala. Pokud by viděla problém, řekla by mi a já bych jejího doporučení velice ráda dbala. Dále si říkám, že jsem-li takový flink, jak zmíněný lékař říká, jak to, že mne na tyto souvislosti již dávno předtím neupozornili lékaři Světa rovnátek. Jak to, že mi tedy za 28 let života nikdy nikdo neukázal onu správnou techniku. A jak je sakra vůbec možné mít tyto potíže, když si zuby čistím klidně i 7x denně!
Pak si uvědomuji zásadní věc. Opět. Velmi dobře známou z mé profesní praxe. Arogantním přístupem si málokdo z branže, myslí-li to vážně, nevydělá ani na suchou vodu. Celý problém by bylo možné totiž vylíčit i jinak. Laskavě a konstruktivně, aniž by ze mně někdo dělal na tom zubařském křesle kus exkrementu. Předvedu následující simulací dialogu:
L: „Slečno Šimková, vidím, že máte dosti citlivé dásně, bohužel je to zapříčiněno silným zánětem, který vznikl špatným odstraňováním zubního plaku v mezizubních prostorách a těsně pod dásněmi. Je třeba jej v tomto okamžiku odstranit odborně, zásahem dentální hygienistky. Bude se to dělat v lokální anestezii, ten zákrok byste při své zvýšené citlivosti jinak nevydržela. Bude nepříjemný, patrně budete dosti krvácet. Ale uleví vám to a pro zdraví ústní dutiny je to nezbytné. Zároveň je potřeba, byste si osvojila správnou techniku čištění mezizubních prostor pomocí kartáčků, to vše vám ukáže kolegyně.“
K: „Dobře pane doktore, netušila jsem, že se jedná až o takové patálie. Hned se u kolegyně na recepci objednám, moc vám děkuji.“
Za těchto podmínek bych odcházela s vděčností a radostí z toho, že pan doktor objevil něco, o čem jsem nevěděla, že mě trápí. Byla bych z jeho konstruktivního a laskavého jednání nadšená. Bez stop pasivní agrese. Bez stop výčitek. Bez stop toho, že za cokoli, co se vám v životě stane, musíte dostat lekci, protože je to vždycky vaše vina. Blahopřeji, zkuste tohle říct oběti znásilnění, válečného konfliktu nebo třeba někomu, kdo díky povodním ztratil blízkého. Nebo s tím přístupem zkuste oslňovat ženu, která potratila, nebo je těhotná a její hormonální profil vypadá klikatěji a nebezpečněji než horská dráha nebo všechny zákruty urychlovače částic dohromady. Chci tím říct, že jsme profesionálové, přeci pracujeme s lidmi. Snažíme se lidem nabídnout službu na nejvyšší úrovni a do toho každým pádem patří i špičková komunikace. Ještě jsem neviděla pacienta, který by si šel do ordinace celý nadšený vyslechnout jen spršku nevhodně volených vět, které jsou vlastně zraňující. Nebo urážlivé. Nebo tnou do živého.
Pane doktore, jako lékaře vás respektuji. V komunikaci jste ale selhal a já si to budu pamatovat. V této rodinné ordinaci jsem si pochvalovala nejen profesionalitu, ale také lidský přístup, který mne sem dovedl. Nebyla to jen blízkost ordinace, ale také to, že jsem zdejším lidem věřila, že mne s lidmi tvořící tuto jinak báječnou praxi pojily vztahy vřelé a přátelské i ve všedním životě.
Dám ordinaci ještě jednou šanci, ale přiznám se, že po dnešní zkušenosti jsem měla chuť si rovnou hledat lékaře jiného. Když jsem si celý průběh návštěvy znovu přehrála v hlavě, jediné, čeho lituji, je, že jsem se tomuto ďáblu v bílém plášti asertivně nevzepřela se slovy, že každý máme svůj vědomostní kapitál, ať jako lékař nebo novinář či pracovník v PR, tak nač mezi sebou dělat rozdíly. A že za celé ty roky, co jsem do ordinace chodila, nebyl jeden jediný problém. A že si vážím profesionality ve smyslu diagnózy a preciznosti lékařské péče, avšak ne již přístupu, který má k asertivitě docela daleko a mnohem přesněji by byl definován jako exemplární příklad pasivní agresivity.
Aneb jak řekl jeden můj dobrý přítel: „Když svou komunikací zlomíš důvěru, zničíš vztah, který by jinak vedl k prosperitě a vzájemné úctě.“
Konec hlášení a frustrace!
Dejte mi schválně vědět, jaké máte zkušenosti s podobnými nešvary Vy, pište na IG nebo mail. Děkuji za vaše zprávy a komentáře.