Jsem špatný čtenář. Vedle postele, na pracovním stole, v obýváku kdekoli, všude mám rozečtené knihy. Román, pojednání o významu čisté vody pro lidský organizmus, odbornou publikaci na téma popíjení šťávy z řapíkatého celeru, mezi tím souhrn nejdůležitějších citací Baťova odkazu, průvodce výstavou Picassových kreseb, román od přední české spisovatelky, no, je toho dost. Problém je v tom, že knih přibývá místo naopak. Nejsem totiž schopna nic dočíst, nic dotáhnout do konce, protože už jsem zvědavá, co se dovím v další publikaci. Je to nešvar, s nímž si neumí poradit ani moje pevná vůle.
Přečetla jsem ji celou a několikrát
Přesto, jak se říká, výjimka potvrzují pravidlo. Jednu knížku jsem přečetla úplně celou a několikrát. Fakt. Je to nový poklad mé knihovny, tedy vedle ručně psané kuchařské knihy mojí babičky, kde jsou zaznamenány postupy k výrobě skvostů na náš stůl, to jediné, kromě docela vytříbené chuti, co mi po této babičce zbylo. Ta kniha, kterou jsem dohltala až k poslední stránce, se jmenuje Cesta z těsta a napsala ji Petra Burianová. Tušíte? Ano, je to ona. Vítězka báječné soutěže Peče celá země. Tu jsem na televizní obrazovce s chutí i napětím sledovala a paní Petře jsem moc fandila. Měla jsem pocit, že jí tak nějak rozumím, že chápu (jsem to ale náfuka), proč co dělá a že z toho má i patřičná očekávání: prostě aby se to povedlo.
Její poselství
Knihu Cesta z těsta jsem dostala. Vydalo ji nakladatelství C Press, značka, jež je součástí nakladatelství Albatros Media. Trochu jsem se ze začátku v duchu čertila, protože pod vlivem vlastní profese jsem hned věděla, že by se editorsky dalo ledasco vylepšit, že… Ale tyhle postřehy jsem brzy nechala stranou, protože po bitvě je každý generálem. Podstatnější bylo totiž poselství, které na mne dýchalo z každé stránky. A to, že pečení do našich českých i moravských končin patří, bylo tu a doufám, že bude. Že to není bůhvíjak odsouzeníhodné řemeslo, které produkuje ten to, co je nezdravé, co nás ohrožuje a ničí naše těla. Pečení, to je totiž vztah k domovině, domovu, nejbližším, historii i předkům. Pečení je životní názor, propojení hodnot, které se po staletí formovaly. Není o obžerství ani o plýtvání, ani o snaze libovat si v hojnosti. Je o úctě k tomu, co člověk dokáže vypěstovat a sklidit, využít pro vlastní obživu i pohostinnost. Je to o utváření, jak se říká, tepla domova. Pečení je o úctě k řemeslu, kulturnímu dědictví, k tradici i sobě samotnému.
Zpomalme čas
Nedá se uspěchat, chce svůj čas. Pečením ho dokážeme smysluplně zpomalit, přizpůsobit možnostem a chápání člověka, vymanit se jím z překotnosti, jež digitální doba přináší. Kdo se neumí od ní odreagovat a získat nadhled, toho pohltí a zničí.
Proto je tak důležité, jak Petra Burianová uvádí, si čas uvědomit a prožívat tak, jak se sluší a patří. Třeba i tím návratem k řemeslům, na něž pomalu zapomínáme. Úcta k nim, objevování krajek minulosti, chutí dobrého kynutého pečiva, tvarů pochoutek, jež zdobily stůl našich babiček, tetiček, známých, vůně proutěných košíků či figurek z šustí. Pečení je o hledání, kultivaci a posouvání, o narovnání času. Pečení je úžasný koníček.
Když jsem knihou listovala po několikáté, usmyslela jsem si, že návrat k opomíjeným ručním pracem, třeba k háčkování, bude mít svůj smysl. Kdysi jsem si představovala, jak budu na stáří sedět na zápraží a při zapadajícím slunci štrykovat svetry. Místo toho okopávám záhony, točím se kolem kompostu, zužitkovávám, co lze. Nu, dobrá, také zavařuji a džemuji, likéruji a šťávuji. Hlavně aby to byl trochu experiment. Dříve, než na svět přišla moje dítka, jsem se pletení a háčkování dost věnovala, bylo úžasné vidět, jak cosi člověku roste pod rukama, jak se to dá nosit a jak lze honit parádu originalitou, kterou nikdo jiný nemá. Ano, něco, paní Petro Burianová, uháčkuji, a už dokonce vím, co to bude.
Makovec se nepovedl
Nedalo mi to a jeden recept, snad ten nejjednodušší, jsem brzy vyzkoušela. No, ne zcela přesně, pravda, přidala jsem hrstičku otrub, které mi zbyly ve sklenici, už v kredenci překážela… Třela jsem také kratší dobu, protože mám ráda všechno hned. Poctivě jsem ale vážila, i když to byla výjimka. Přiznám se, že hrozně nerada odvažuji a odměřuji, zdržuje mne to, a není to ten pravý adrenalin. Moje pečení je zpravidla od oka, vždy vzniká něco jiného a výsledek nemůže být nikdy zaručen. Vím, že jde o velký prohřešek viděno očima mistrů, a že také v soutěži Peřče celá země na přísné dodržování receptur kladli odborníci velký důraz. Já odvažuji snad jen na vánoční cukroví, ale ani zde nejsem zrovna přísná. A daří se, fakt…
Zkusila jsem Makovec. No, co čert nechtěl, nepovedl se. Ten, který dělám podle svého, bývá kyprý a načechraný, tenhle se nějak připlácnul k plechu, asi to bylo hladkou moukou, mám radši polohrubou. Nebo že by ty otruby? Nebo že byl mák neposlušný? Nebo vlastně já?
Pražský koláč a kremrolky
Nicméně už si dělám zálusk, až zkusím pochoutku, kterou umí dnes málokdo vyvést v té chuti, jak se dala koupit za mých studií v naší metropoli. Patřívala k zakázanému, leč často mlsanému zázraku v pražských pekařstvích doby socializmu: Pražský koláč. Bývalo v něm zakleto prazvláštní chuťokouzlo, které mne omráčilo vždy, když jsem vstoupila do pražské Celetné ulice. Vedle budovy Univerzity Karlovy, kde se nacházela naše Fakulta žurnalistiky, sídlilo pekařství, kde koláč mívali z celé Prahy nejlepší. Nezapomenu. A až seberu odvahu, upeču ho.
No a taky jste mne, paní Petro, naladila vašimi kremrolemi. Ty, které dělávala moje babička a poté moje maminka, se hluboko vryly do paměti nejen mé a mnohých příbuzných, ale také do intimních vzpomínek na Vánoce i Velikonoce. Vždycky jich bývaly plné tácy, mísy a podnosy. Kremrole zářily jak slunce před západem a my nikdy nevěděli, jestli jsou hezčí pocukrované nebo bez cukru. A kdysi dávno, když se tolik neztužovalo, posílala moje moravská babička vyučená kuchařka pro hroudu másla přes pole k Labajům, kteří měli kravku a zásobovali některé místní základními potravinami. Máslo vonělo a dalo se jíst samotné jako vzácná pochoutka. Právě z něj pekla ty neúžasnější kremrole. Vstávala v půl čtvrté ráno, když byla v kuchyni ještě zima, nezatopila, ale nejprve se dala do vypracování těsta. Byl to proces, nikdo nesměl promluvit, když se náhodně mihnul a zíval, babička počítala, kolikrát které těsto rozválela, čtverce byly vedle sebe vyskládané na chodbě nebo ve špajzu, a přesné konání nesměl nikdo rušit. Její kremrole měly punc něčeho, co dokázala jen ona. Nejdu v jejích šlépějích, na trubičky mi vždy holt chyběl čas. Ale ta vaše, to by mohla být cesta…
Kouzlo jednoduchosti
Že mě to ještě nenapadlo! Sádlové duté, to je cukrovíčko. Nic na tom není, ale vlastně je. Jednoduchý nápad, za který děkuji! Příští Vánoce zkusím.
Moravské koláče. Ty moc dobře znám, právě od mojí babičky. Umím je také, ale dělám je schválně hodně velké, aby se do těch obryň vešlo co nejvíce tvarohu, a aby měly co nejméně okrajů. Je to pochoutka nad jiné.
A jedna vychytávka – náplň do perníků z rozemletých vlašských ořechů, meruňkového džemu a skořice. I když s džemy a kořením hodně experimentuji, tahle kombinace mne nenapadla. Myslím ale, že je to velmi užitečný tip a slibuji, že ho při nejbližší příležitosti uvedu do vlastní praxe.
Poděkování – peču totiž moc ráda
Přiznávám znova: před spaním a usínáním jsem si v téhle bibli četla s pokorou i zvídavostí či touhou něčemu se přiučit. A bylo mi strašně dobře. Slova paní Petry uklidňovala, vábila zážitky minulosti, nastolovala klid duše. Znovu jsem si uvědomila, kolik toho člověk může udělat pro pohodu ostatních i svou vlastní. A kolik toho je potřeba pro tu pohodu ještě dělat, vždyť se z našich domovů i pracovišť skoro vytratila. Uplést šálu, ušít ubrus, šikovně vložit do džbánku větvičku a vedle misku s makovkami. Prostřít na zahradě k odpolední svačině a nedívat se do mobilu. Užívat si dne, vážit si možnosti pracovat a tvořit. I o tom je pečení. Také o tvořivém duchu, smyslu pro krásu, o uplatnění mocného designu, který vede ženskou ruku.
Paní Petro, děkuji vám za nádherné chvíle s vaší knížkou, za klidné noci bez myšlenek, kolik toho musím ještě stihnout, za připomenutí toho, že čas máme všichni stejný, ať spěcháme nebo ne. Děkuji za odpočinek a inspiraci, za pozitivní energii, jež z vašich stránek vyzařuje. Dokážu si představit, kolik to všechno dalo práce. Vybrat recepty, napéct, naaranžovat, nafotit. Věřím však, že u toho všeho bylo i spousty legrace a neopakovatelných chvilek. Obdivuji i to, jak matka pěti dětí tohle všechno dokázala. A knize přeji nekonečně mnoho dotisků.
