Znáte baďáky, milí čtenáři? Já ano, mám je ráda jen tak bez másla, sýru nebo šunky, nejlépe ještě vlahé, hodinku poté, co je vytáhnu z trouby. Jednoduché kynuté pečivo, na které jsem ale v nedávných letech docela zapomněla.
Kdysi je pekla moje maminka a její maminka… A to většinou tehdy, když bylo hluboko do kapsy, když se muselo pořádně šetřit a přesto nasytit nějakou tou pochoutkou hladové krky. Kdo tohle pečivo pojmenoval právě tak, to nevím. Ale je to kousíček mého dětství i studia. A jsem ráda, že jsem si na ně zase vzpomenula.
Josef Maršálek by mě nepochválil
Jak se pečou? Správně bych vám měla napsat poměr mouky, tuku, soli, mléka, kvasnic. A brambor. Jde totiž o kynuté bramborové těsto. Jenže na to jsem moc líná a pohodlná. Kynutá těsta připravuji zásadně od oka, a nejen ta. Cukrář Josef Maršálek, od něhož jsem se už ledacos naučila, by mě za to nepochválil, já vím. Spoléhám však na přízeň osudu a štěstí, které mne, i když netuším, jak je to možné, na mé cestě životem stále provází. No, takže baďáky. Bochánky, které chutnají a nikdy neurazí. A skoro nikdy neztvrdnou.
Kynuté těsto s bramborami
Jak na ně? Úplně jednoduše. Vypracujete klasické kynuté těsto, ale bez cukru, ten přidejte jen do kvásku, aby dobře vzešel. Jako tuk používám Heru a sádlo zároveň. Strouhanou citronovou kůru vynechávám. Zato dost osolím. Když mám zaděláno, přidám tak tři najemno nastrouhané brambory a lehce promíchám a místu s těstem přemístím třeba k ústřednímu topení vykynout.
Posléze vyklopím na pomoučený vál, vytvořím hebké a kypré bochánky, a šup s nimi na sádlem vymazaný plech. Potřu rozšlehaným vajíčkem. Posypu solí a kmínem. A upeču. A pak jen chodím okolo těch nazdobených plechů a netrpělivě čekám, až bochany vychladnou. A po kouscích pomalu uštipuji, protože tyhle tajně uloupnuté částečky božích pamlsků jsou nejlepší.
Sentimentální pochoutka
Nic na tom není. Ale možná, možná vlastně něco přece jen ano. Radost z tvoření, radost z toho, že si doma pochutnáme. Tak jestli chcete, zkuste je také. Určitě tím nic nezkazíte. Výhodou je, že baďáky se dají pojídat jen tak, zapíjet čajem, mlékem nebo třeba bílou kávou a pořád chutnají jako vznešený a zasloužený pokrm.
Asi jsem při psaní těchto řádků sentimentální, vzpomínky na dětství a složité roky rodiny, která musela zvládnout určitou rodinnou situaci, jsou všudypřítomné. Stejně tak jako vůně čerstvého pečiva, která dokáže vykouzlit atmosféru domácí pohody a pospolitosti. Ale proč se zbavovat takových emocí. Ony na chuti baďákům jen přidávají.
Chystáte se péct nějaké domácí slané pečivo na Velikonoce?
Těším se na vaše komentáře a příběhy z kuchyně!
