Dobré odpoledne, milí čtenáři a především čtenářky,
na videa Týnuš Třešničkové nekoukám často. Ale to poslední, které nazvala Podprsenky pryč, mne nenechalo chladnou. V zásadě musím s Týnkou souhlasit. Z módního hlediska vypadá mnohem lépe, pokud topy s odhalenými rameny, šaty s vykrojenými zády a overaly s komplikovanými hlubokými výstřihy neruší tolik diskutovaný díl spodního prádla, jakým podprsenka beze sporu je. Vstupuje do celkového dojmu ze střihu a tříští siluetu dotyčné dámy (případně i pána). Ale estetické hledisko je v tomto článku tím vedlejším. Ženy mučí sami sebe, aby skrývaly, že jsou ženami. Že mají vlastní názor a osobnost. Ale především své tělo. Nebudeme si namlouvat, že tu není nic jako tvrdě působící norma určující vzor, nebo snad lépe ideál ženského půvabu. Je a nekompromisně na lidské smysly i ducha (psychiku) útočí. Tyto zvnějšku mezi lidmi sdílené normy vytváří na ženy neskutečný tlak. Křiví vnímání vlastního těla, své osobnosti. Diktují jim, co znamená být ženou a jaké tělesné kvality potřebujete naplňovat, máte-li být jako ženy ve společnosti oceňovány. Považuji to za jedno z nejkrutějších omezení individuality lidí, žen, západní civilizace, která, jak často slýcháváme v médiích, školách, v práci, je údajně kusem světa plným svobody.
Z tohoto existujícího společenského tlaku, který je značně podporován médii, jež nepřetržitě modeluje vnímání reality, je mi smutno. Ale je tu a tak se mu můžeme přizpůsobit, vzdorovat mu, jít si vlastní cestou. To rozhodnutí je na nás. V sociálním prostředí, které zahrnuje vrstevníky, rodinu, autority, guru krásy či životního stylu se také rodí náš vkus a snad všechny lidské identity – některé se váží k tělesnosti, tělu, vzhledu, odívání, jiné se vztahují naopak ke způsobům chování, naplňování rolí souvisejících s věkem, sociálním a ekonomickým postavením, genderem atd. A tak si někdy vybíráme, jindy nevědomě přijímáme a mnohdy některé skutečnosti kategoricky odmítáme.
Týnuš si vybrala, že na svém těle něco změní tak, aby se více cítila sama sebou. A je to zcela v pořádku. Tu možnost měla – ať už po stránce finanční, tak po stránce zdravotní, technologické. Vůbec bych jí tento krok neměla za zlé. Naopak prokázala velkou odvahu. Ona cesta k sebelásce a spokojenosti vždycky nemusí vést přes mučednické sebepřijetí se všemi těmi nedostatky, které máme. Někdy místo trpělivosti a pokory můžeme také zvolit změnu a podmínky či možnosti si přizpůsobit. Konec konců to je jeden z důvodů, proč plastická chirurgie existuje. Nemyslím si, že by si za tento svůj krok zasloužila kritiku. A když se detailněji podíváte na její řeč těla ve videích po operaci, všimnete si, že tato mladá žena prošla určitým přerodem. Cítí se sebevědoměji, spokojeněji, neřeší už tolik, jak svůj dekolt naaranžovat na fotografiích, aby se sledujícím na instagramu líbil. Přestože se jedná o invazivní změnu, jejíž vhodnost by vždy měl doporučit lékař, můžete-li, chcete-li, jděte do ní. Česká populace je k takovým zákrokům mimořádně skeptická. Nátura našeho národu je obecně konzervativní. Velkou roli také hrají předsudky a stereotypy, jimiž si usnadňujeme myšlenkové procesy, přesněji řečeno, nám dopřávají ten luxus nepřemýšlet. Ale žádná žena ani muž by se neměli nechat zviklat na úkor dobrého pocitu ze svého vlastního fyzického já.
Sama bych takový zákrok asi dobrovolně neabsolvovala. Bojím se narkózy. Hodně a z důvodů, které bych vám snad raději neosvětlovala víc, než se slovy, že na konci byla smrt. Narkóza má svá rizika. S těmi vás lékař musí seznámit. Proto také podstupujete předoperační vyšetření. Proto je pooperační péče přísná.
Malá ňadra, ňadra, která nemají ideální vzhled jsou terčem kritiky, posměchu, dehonestujících a hloupých narážek. Ale obvykle je neslýchám z úst mužů. Ti se k ženskému hrudníku nejčastěji vyjadřují v pubertě, kdy z toho ještě tak úplně, pánové prominou, nemají rozum. Partnerku si nakonec podle poprsí valná většina nevybírá. Spíše je zajímá, jak si rozumí a jak jim to v životě spolu klape. Jestli je sranda, hezké milování, pěkné chvíle, ale i tolerance, dávka svobody. Samozřejmě vzhled také hraje své, ale obvykle se budou dívat na harmonický celek.
Odborníky na jedovatost jsou v tomto ohledu obvykle nevyspělí, nevyrovnaní, zakomplexovaní jedinci. Prostě lidé nevyzrálí nebo stagnující, kteří se na cestě životem někde zasekli. A mohlo se tak stát z dobrých a pochopitelných důvodů. Například někomu blízkému daný zákrok neudělal dobře. Většinou mezi těmito zlými jazyky vídám spíše ženy, které mají tendenci moralizovat. Slýchám, jak šermují svými nabroušenými jazyky a jestřábíma očima se přitom zarývají do kolemjdoucí (nebo už dávno zmizelé) kořisti. Zatínají své drápy bez přemýšlení, podle modelů, které jim utkvěly v hlavě a přidusily jejich svobodu, odvahu, chuť být opravdu sama sebou. Nezbývá jim už proto mnoho jiného, než naplňovat očekávání druhých a živit svou mysl stále dokola klišé. Investovat energii do sebe by jim mohlo v mnoha případech přinést jen těžko zvládnutelnou bolest, uvědomění. Proto je jednodušší tuto energii věnovat ostatním tím nejméně přínosným způsobem. Někteří absolutně nedomýšlejí, co svými řečmi způsobí. V hroším případě to ví naprosto dobře a doufají, že tato neomalená provokace zasáhne živé, velice citlivé místo druhé osoby. Je to podle mého názoru jakýsi ventil frustrace, která v takových lidech kypí. Je to také závist, možná dokonce zášť. Možná zvrácené potěšení typu: Když jsem nemohla já, tak ať to osolím alespoň těm, kteří mohou… A virtuální prostředí tomu všemu jen otevírá vrátka, nahrává na dobře mířený smeč, protože dotyčná osoba není pod kontrolou ostatních a těžko by se dokázala proti reálným argumentům rozumně vymezit… Ale vykřikovat, urážet a nadávat může dle libosti.
Liberální společnost by měla dát lidem prostor k sebevyjádření. Jestliže dodržujeme zákony a chováme se tak, abychom před sebou měli čisté svědomí, nikomu neubližujeme, ba dokonce určitým způsobem prospíváme ostatním, měla by nás společnost nechat žít a místo povrchních odznaků se soustředit na to, co je skutečně v nás! A uznat potřebu našeho pohodlí a především vlastní tělesné i psychické pohody nejen prostřednictvím populárních článků, televizních diskuzí nebo youtube kanálů či profilů na sociálních sítích orientovaných na seberozvoj a zdravé prožívání. Chce to takový přístup především v reálu! Setkávám se často s tím, že Češi a Češky káží vodu a pijí víno, i když je to spíš čarodějné blejí nevalné hodnoty, v obou případech.
Když Týnuš předčítala zprávu jedné z divaček, vzedmula se ve mně obrovská vlna zlosti! Ne na Týnuš, ne na slečnu divačku, ale na lidi, kteří si dovolí hodnotit druhé, aniž by k tomu měli jakékoli oprávnění. A výmluva na svobodu projevu by u mne rozhodně neobstála. Svoboda začíná a končí tam, kde začíná a konči svoboda druhého člověka, slyšela jsem kdysi z úst Jana Sokola, jednoho z nejvýznamnějších filozofů současnosti. Možná by pomohlo, bez argumentu, že to je přece jiná situace, zapojit trochu empatie. Než vypustíte z pusy kázání, uštěpačnou poznámku, představte si sebe v nějaké podobně citlivé situaci. Jak by vám bylo, kdyby se do vás někdo takto pustil a už jen vlezlými pohledy dával najevo, že jste museli spadnout nejmíň z višně, nemáte vychování, pobuřujete atd. Dobře, představu máme. Jak by vám bylo? Cítili byste se ponížení? Dehonestováni? Malí? A jaká by byla vaše reakce? Stud? U mě by to rozhodně byl stud a řada dalších doprovodných pocitů, které by asi nepříjemně zasáhly do mého pojetí sebeúcty a sebevědomí či sebedůvěry. Naštěstí už nejsem tak křehká, možná právě díky svým kyprým tvarům. Toto je proces, který nakonec ničí svobodu mezi lidmi, spontánnost, radost ze života. Mnohdy si pozitivních příkladů nevážíme. Například proto, že pozitivní příklad může porušovat zavedenou konvenci, která ale, přátelé, nemá nadčasovou platnost a v horkém počasí nemusí mít ani žádné odůvodnění. Nezáviďme krásné tvary, mládí, energii. Važme si jich a inspirujme se.
Sama občas bez podprsenky vyjdu. V letních měsících je opravdu příjemné dát ňadrům občas svobodu, nebýt sešněrovaná. Okolí, chtě nechtě, musí si vystačit pouze s tím, že mám na sobě hezké tričko, pohodlný top nebo šaty, v nichž se bez tohoto kusu spodního prádla cítím naprosto skvěle. Hloupé řeči si už moc nepřipouštím. A vlastně je už ani neslýchám. Ten pocit komfortu si nenechám pokazit, právě naopak, užívám si ho, dokonce tak, aby to bylo vidět (ve smyslu dobré nálady). To je ale také kus cesty, kdy jsem si na svoje tělo musela nejen zvyknout, ale také ho akceptovat a věnovat si trochu bezpodmínečné lásky. Jenže se zapomíná, že láska někdy musí být také tvrdá. Takže vám prostě nedovolí sníst další kus pizzy, další dva kopečky zmrzky… A někdy dokonce může mít skalpel a silikonové výplně. Každý má jinou sebelásku. Respektujme to.
Tento článek bych ráda věnovala ženám i mužům, v nichž ostatní vzbuzovali svým neomaleným chováním stud a kteří hledají cestu ke svému vlastnímu já po fyzické i psychické stránce. Věřím, že jdete po správné cestě a každým dnem objevujete, jak jste báječní!
P.S. Týnuš, doufám, že mi tento článek nebudeš mít za zlé. Povzbuzuješ ženy starší i mladé dívky, aby se nebály ukázat, kým jsou a kým chtějí být. A za to, žes na to upozornila, Ti patří díky.
Všechny obrázky pocházejí z databáze freepik.com.
