Je to už víc než půl roku, kdy jsem se podrobila ošetření nohou a rukou v pražském kosmetickém studiu GERnétic. Vzala si mne do parády paní Zuzka, s níž se už léta znám a již obdivuji pro její profesionalitu i jako znalce bylinek. Jako kosmetičky si jí nesmírně vážím, protože ona vždy pozná, co moje pokožka potřebuje, i to, po čem prahne moje duše. Nemohla jsem jí však prozradit, že mě občasné absolvování takové péče spíš děsí, než rozmazluje.
Na kosmetiku zásadně chodím nepřipravená
Nikdy totiž například nepřijdu připravená, psychicky nastavená, abych si tu hodinku na lehátku užila. Asi to ani neumím, a pak, hodina času, co bych za tu dobu mohla dalšího stihnout… Zpravidla přibíhám jak uštvaná laň, protože věčně nestíhám plnit megalomanská předsevzetí a plány, a ještě k tomu si v tom fofrování libuji. Co mne ale ještě více stresuje, je krutý fakt:
Evo, nenápadně stárneš, tvé tělo by už mohlo psát historické příběhy o době, kdy jsi toužila být lvicí salónů a občas i byla, až do melancholické podoby brzké sedmdesátnice, která celý život bojovala s kily navíc, povislým břichem, neviditelným zadkem namísto pěkně kulaťoučkého, jaký mají chlapi rádi. Příroda mne totiž obrátila. Zadnici mi nadělila dopředu. Někdy si připadám jak rezivějící lavor. Když jsem oblečená, netrápí mne to. Jenže na kosmetické masáži musí šaty dolů…
Co si kosmetičky GERnétic nezaslouží
K mému věku náleží stárnoucí pokožka plná znamének, sem tam nějaká ta skvrnka, i stařecká bradavice, no, k popukání to není. A nohy? Když jsou v černých matujících punčocháčích, vedou si na molu skvěle. Když se rozloží na lehátku v salónu, jak je pánbůh stvořil, už to taková sláva není. Povrchové křečáky na pravé, vytrénované svaly na obou jako bych běhala maratón. Tohle že mám dávat na odiv kosmetičkám? Jejich jemná duše si nezaslouží takových příkladů z praxe.
Mých 76 kilo živé váhy s výškou 158 centimetrů bez spodního prádla, které alespoň částečně skýtá půdu pro trochu sebevědomí, no, potěš pánbůh. Trápí mne, že nemohu nabídnout pohled uhrančivý, obdivný, esteticky podmanivý. Myslím si, že kosmetičky přímo děsím. Sama sebou i představou toho, jak může ženská v letech vypadat. Je mi trapně, když svlékám své nedostatky a vím, že lepší už to nebude.
Podkolenky k sebevědomí
Ale trochu veseleji. Přece jen jsem z ošetření tehdy odcházela povzbuzena do dalších dní. Rozpředly jsme s paní Zuzkou totiž hovor o všem možném, a taky, jak jinak, o nohách. Vzpomněla si, že se často se promenáduju na různých setkáních v podkolenkách. „Vy si to ale můžete dovolit, vy na to máte, Evo, nohy,“ uzavřela tenkrát diskuzi. Fakt? Myslíte? Nejsem směšná? Vážně mi podkolenky sedí? Ujišťovala jsem se. A prozradila jsem, proč je mám ráda.
Ony jsou totiž úžasně praktická věc. Rychleji je navléknete než samodržící punčochy nebo punčocháče. Není vám v nich horko, přestože jste oblečená. Nepečete se. Prostě větráte a cítíte se tak, že máte situaci pod kontrolou. Nikde vás nic netísní, nevytékají vám špeky v pase jako v případě punčocháčů. A když se cítíte dobře, vyzařujete taky dobrou energii. A když koupíte podkolenky pěkně designové a máte pocit, že je to ono, máte vyhráno. Jste nad věcí i sama nad sebou. Evo, máš docela ucházející nohy!
Čas na sebe hned ráno: hříšná myšlenka, když věčně nestíháte
S těmito myšlenkami jsem se ubírala k domovu, v kabelce jsem měla dva produkty GERnétic pro domácí péči: Lympho a Vasco Artera. Oba jsou určené především k péči o nohy – od kotníků až k pasu. Takové neviditelné punčocháče, u kterých oděvní policie žádné módní faux pas nenajde. A ještě k tomu umí bojovat proti celulitidě, alespoň v tom ke mně byl věk milosrdný, tahle kosmetická vada mě fakt netrápí, zpevňují stěny jemných kapilár a podporují tok lymfy, a to beru!
Aplikovat by se měly ráno. Byla jsem odhodlaná tak činit. Kúru jsem zahájila s plným nasazením. Vydržela jsem tři dny. Nedokázala jsem to. Ráno totiž vystřelím z postele a už vím, že zas nestíhám. Chybí mi čas na cokoli. Zelenina k snídani, nápoje, můj kefír z tibetské houby, lněný olej a lněné semínko. Pak moje hromádka doplňků stravy a vitamíny, povzbuzovače, s nimiž sdílím svou přítomnost.
Než si oběhnu své kolečko, hodina v tahu. A do toho zařadit ještě ranní masáž? Dokonce dvěma přípravky? Svět se zbláznil, to nedám! Navíc, pravda, jsem ještě do letošních Velikonoc byla docela slušně utahaná po jednom očkování, hodně dlouho to trvalo, než si mé já se situací protilátek poradilo. Šetřila jsem silou, minutami, abych zvládla den.
Nicméně Lympho i Vasco Artera na mne smutně z nočního stolku pokukovaly, až vyčítavě, že nedržím slovo. Že je nepoužívám. Hlodalo mě svědomí. Slíbila jsem otestovat a publikovat zkušenost. A nic?
Najednou to šlo
To se musí změnit! Po jarních svátcích jsem se do testování nakonec pustila. Nejprve Lympho, nanést pěkně od kotníků nahoru, skoro až do pasu. Ne vždy jsem byla důsledná, zasáhla jsem jen kousek stehen, muselo to stačit. Jakmile „vodička“ zaschla, což se dělo velmi rychle, následoval krém Vasco Artera. Opět stejnými laskajícími pohyby od kotníků až po konec stehen. Zajímavé bylo pozorovat, jak hbitě Lympho pronikalo pod pokožku a jak Vasco Artera s kůží nádherně splývalo, jak si ho kůže vstřebávala a jak moje dlaně samo vybízelo k těm správným ladným, hladícícm pohybům. V uších mi k tomu znělo pravidlo GERnéticu: měj se ráda! Hýčkej se! No jo, ono se to lehce řekne…
Ve společnosti dvou přípravků jsem byla až do začátku července. Nanáší se jich totiž opravdu maličko, to stačí. Když jsem s aplikací skončila, pravda, ulevilo se mi, uzavřela jsem osvěžující kapitolku povinností a hned mi bylo lehčeji! Jenže – jak si mozek i tělo jednou na něco zvyknou, no, vždyť to znáte: Zvyk je železná košile! Tak nějak jsem si najedou ráno připadala bez práce, něco mi chybělo. Stýskalo se mi najednou po těch pár minutách, které byly jenom moje.
Značku GERnétic jsem tedy alespoň nahradila lehoučkým tělovým krémem, který teď hydratuje moji létem přesušenou pokožku lýtek. Pak nastupují nejrůznější balzámy, jeden na kotník, druhý na kolena, třetí na ramena. Jo jo, artróza se nechala slyšet a já se snažím odolávat. Kafr je v tom dobrým společníkem.
Prevence, pocit, výsledek
Výsledek týkající se GERnéticu: Oba přípravky jsem již jednou používala, nyní znovu potvrzuji, že jsou skvělé. Přesto že nemám ty hlavní hluboké žíly křečové a dva odborníci na cévy se shodli, že mám nohy jak mladice a nepotřebuji nosit ani kompresní punčochy, určitě mi Lympho udělalo dobře. Slouží jako úžasná prevence, v mém případě šlo o pocit i nenápadnou úlevu.
Když nanesete na lýtka, po chvilce se vám zdá, že létáte. Nohy jsou svěží a vydrží i nepoddajnou sluncem rozžhavenou pražskou dlažbu. Přípravek působí na tok lymfy, stimuluje mikrocirkulaci v pokožce, odstraňuje otoky i pocit těžkých nohou. Funguje okamžitě a spolehlivě. I jako osvěžení v letošním nesnesitelném letním horku. Večer, kdy jsem v těch největších vedrech po sprše potřebovala ještě pobíhat po zahradě, nebo žehlit, zkrátka stát na nohou, jsem po Lymphu s radostí sáhla. Nastartovalo mne, já mohla na další směnu…
A Vasco Artera? Je to pomocník, který se ve vašem domácím sortimentu kosmetiky neztratí. S Lymphem dokonalá kombinace. A ještě k tomu překrásně, nevtíravě voní. V jeho náruči vnímáte hedvábnou čistotu přírody, svěžesti, klidu. Je to vůně vaší třinácté komnaty. Na letní období vřele doporučuji všem, ať už máte cévy a žíly v pořádku nebo ne. Pomáhá, pokožku halí do naplněného příslibu hydratace, zjemnění a svým efektem jako by snad posiloval kůži, že ty křečové žíly nejsou tak viditelné a vystouplé.
Nohy chtěly běhat
Jaký jsem měla z kúry užitek? Z hlediska kondice byly nohy v pořádku, chtěly běhat. I když artróza, nebo spíše výrůstky na kloubech, mne tentokrát hodně trápí, snažím se to nevnímat, učím se žít s bolestí jako by nebyla. Na pravé noze, kde mám pokroucené „povrchové“ křečáky, byly žíly méně vidět, jako by se schovaly, zalezly, přestaly na sebe upozorňovat. Ráno v podstatě nebyly vidět.
Důležitější vliv měl celý proces na moji psychiku. Zjistila jsem, že si ty tři čtyři minuty jen pro sebe ráno mohu užít, že se domácnost ani firma nezblázní, když si je ukradnu jen pro sebe. Uvědomila jsem si, že být zdravě sobecká je žádoucí. A je to taky docela příjemný naschvál všemu, co dělám. Tak nějak naladím sama sebe, než vykročím ke všem těm restům, které před sebou hrnu a valím nekonečnem. S odhodláním, že měním sama sebe.
Jak jste se naučili vy najít si na sebe čas a razit filozofii pozitivního malého sobectví každý den? Máte také rozverné příběhy, někdy humornější, někdy méně, o něž byste se rádi podělili?
Budu se těšit na všechny vaše komentáře a naslouchat vašim řádkům.