Dobrý večer, milí čtenáři,
tento článek odstartuje minicyklus věnovaný prodlouženému víkendu, který jsem strávila s partnerem na Zámku Děčín. Tímto článkem bych také ráda poděkovala vedení Zámku za milé pozvání. Věřím, že se do Děčína zase brzy vrátím, protože mne toto město a zámecká atmosféra vzaly za srdce.
Pátek dopoledne. Sestřenice a zbytek příbuzných se chystají na odjezd za středočeskými jablíčky, která prodávají v Tismicích nedaleko Českého Brodu. Kufry už mají zabalené, dnes je čeká cesta zpět na Moravu. My s mužem sedíme u s snídaně, popíjíme ranní zelený čaj a rozjímáme o našem prodlouženém víkendu. Vzpomenu si, že bych měla zabalit ještě své léky na alergii a v tu ránu se ozve bolest vystřelující z podbřišku do celého těla. Ženské čtyřdenní období se hlásí o slovo. Málokdy si můžete přát povedenější prodloužený víkend, než ten, který provází perioda. Já se ale rozhodla, že si tímto fyziologickým faktem nenechám zkazit tu jedinečnou příležitost k odpočinku a relaxaci.
Nasadila jsem úsměv. Popadli jsme zavazadla, sesbírali jsme naše ctěné maličkosti, nasedli do vozidla, nastavili navigaci a šlápli na plyn. Do hodiny a čtyřiceti minut jsme již vjížděli půvabnou Dlouhou jízdou přímo k Zámku. Auto jsme nechali na parkovišti v areálu a přesně ve 13:49 jsme se ubytovávali. Slečna byla velice milá a měla smysl pro humor, což nás oba od srdce rozesmálo. Víc takových lidí, víc! Za několik málo minutek už jsme měli klíček i povolenku ke vjezdu v ruce. Vyndali jsme zavazadla, vyšli po schodech, otočili klíčem v zámku. Stisknutí kliky. Otevření dveří.
Objevil se nám před zraky malý útulný pokoj se dvěma velkými starými okny, z nichž jsme měli krásný výhled na město. Dřevěná podlaha nás vítala tiše, bez známek vrzání či jiné nevole. K dispozici jsme měli maličkou kuchyňku perfektní pro přípravu snídaní i večeří či malých svačinek. O nádobí a kuchyňské náčiní jsme nouzi neměli. Vše na svém místě. Vše čisté. Tak to mám ráda. K dispozici nám byl jídelní stůl, gauč, malá televize. Tu jsme využili v pátek večer. Cesta nás nějak zmohla, a nakonec jsme si naordinovali chviličku klidu u druhé série První republiky. Koupelna byla malinkatá. Tak maličkou jsme ještě neviděla. Dalo se v ní vykonat však vše, co bylo třeba. Jen u zrcadla by možná mohla být polička na hygienické propriety, jež se v koupelně běžně vyskytují. Všechny se k umyvadlu zkrátka nevejdou. A stejně tak nás pobavil sprchový kout, kde byl kohoutek umístěn tak nízko, že se dal prakticky ovládat dosti složitě, ideální by to bylo chodidlem, ale protože nejsme barbaři, ohýbali jsme poctivě hřbet. Není to ale nic, co by se nedalo zvládnout. V takovém zázemí bych s klidem vydržela i déle, třeba týden.
Jakmile jsme se ubytovali, vyrazili jsme na oběd. Vybrali jsme Restauraci U Růžové zahrady, která byla nejblíže. Ale nejsem si jista, zda to byla volba dobrá. Interiér a prostředí podniku bylo skutečně krásné. Avšak obsluha byla hodně těžce v pohodě. Objednali jsme si polévku i hlavní chod. Po víc než půl hodině k nám však dorazil pouze steak z vepřového s komentářem: Je, pardon, já jsem vám neřek, že polívka došla, to se omlouvám.“ Nejsem hnidopich, ale tohle nebylo šikovné. A pokrm? Průměrný. Schwarzwaldská šunka byla šunkou pražskou, hořčičná omáčka byla hrubozrnnou hořčicí s příliš vysokým obsahem octa. Alespoň že na na sušená rajčátka jsme se mohli spolehnout. Nebylo to zlé, ale průměrné. Jídlo, které neurazí, nenadchne a nebudete se kvůli němu hněvat. Ani vracet. Ovace ve stoje pro šéfkuchaře nevyvolá.
Po obědě jsme vyrazili na procházku městem. Omrkli jsme nábřeží Labe, proménádovali se po „kolonádě“, žasli nad odvahou horolezců, kteří mají možnost trénovat přímo v srdci Děčína. Kochali se výhledem, zelení, nahlédli do budovy Děčínského oblastního muzea, která původně sloužila jako lovecký zámeček pro tuto oblast významného rodu Thunů, kteří mimo jiné Zámek Děčín majestátně se tyčící nad řekou vlastnili v dobách jeho největší slávy. Nakonec nás zlákala chuť na něco sladkého a dobrého.
O lahodné čokoládě z místní produkce jsem slyšela mnohé a dokonce se mi podařilo již před výletem ochutnat něco málo ze sortimentu. A náhodou jsme byli informováni, že na Husově náměstí se nachází krásná, útulná malá kavárna s těmi nejlepšími pralinkami v Děčíně. Jen dodávám, že atmosféra byla báječná, veselá a sladce čokoládová. A paní, která se nám věnovala byla prostě okouzlující! Na pralinky se mne neptejte, zamilovali jsme si je všechny. A krabičky plné bonbonků jsme vzali i našim nejbližším, abychom jim mohli dopřát také trochu toho sladkého kakaového života.
Čokoládám Jordán jsme se prostě upsali jako se lidé plní vášní upisují ďáblu. A pokud máte rádi tabulkové suvenýry, tak tento výrobce dodává své produkty také přímo na Zámek, tak neváhejte a pořiďte si třeba tu hořkou. A pokud zavítáte do kavárny, zkuste jejich naprosto božskou horkou čokoládu či vídeňskou kávu. Neprohloupíte, ba naopak prožijete sladké opojení. Už ve chvíli, kdy jsme místo opouštěli, mému srdci se stýskalo.
Zdá se, jako by byl náš den jen o jídle. To není tak docela pravda. Na zámek jsme se vraceli po asi 7kilometrové procházce krásně unaveni a zhýčkáni zářijovým sluníčkem a čerstvým vzduchem. Počasí nám přálo, po městě jsme se chtěli projít spíše jen tak, bezcílně. Vychutnávali jsme si atmosféru a představovali si Děčín v dobách jeho největší slávy, se všemi těmi plesy, okolními lázněmi, železnicí, povozy, loveckými slavnostmi. Je to představa značně zkreslená, ale někdy je navýsost příjemné, pokud se i mysl těžkého realisty zatoulá do příběhů a vyšperkovaných obrazů starých dobrých časů.
Teď už je ale na čase zhasnout, tak jako jsme to udělali my, nastlat si polštář, věnovat láskyplnou myšlenku všem, které milujeme a poděkovat za ty prima možnosti, které se nám naskytly a které žijeme. A těšte se na vyprávění o dalším dni, který jsme věnovali prohlídce interiérů a také návštěvě Drážďan!
Tak krásné sny a dobrou noc!
Už jste někdy bydleli na zámku? Který z českých zámků máte nejraději?
Ráda bych také poděkovala PR a marketingovému zastoupení Zámku za milé pozvání, jmenovitě Lence Loskotové a Kateřině Goroškov.