Milí čtenáři,
rády bychom vás se Starou blogerkou uvítaly u dalšího článku. Vnoříme se do dvou říší. V jedné pěstujeme kytky a vážeme kytice pro čiré potěšení. A v té druhé spolu jezdíme na pracovní, rodinné i další cesty. A záměrně se tomu věnujeme i tehdy, když nás něco trápí, nebo jsme na sebe přiměřeně naštvané! Víc uslyšíte v našem podcastu O radosti! A pokud neradi posloucháte, pak v článku obohaceném o rozhovor shrnujeme to nejdůležitější.
Podcast O radosti epizoda #2
Třináctá komnata v přírodě
Stará blogerka
Je to čas, který je výhradně můj. Ráda se přírodou toulám sama. Nemusím s nikým mluvit, na nikoho reagovat, nemusím zvedat mobil. Užívám si každý krok. Dívám se, co kolem mě roste, jaké tvary vegetaci příroda dala. Je to můj čas a kousek mého světa. Když se to zadaří, je to něco úžasného, protože si můžu vychutnat obrovskou svobodu, volnost a můžu mít svět takový, jaký chci vidět.
Když mají být mezigenerační vztahy v pořádku, potřebuju si občas dopřát čas o samotě. Vždycky jsem sice milovala anonymitu a ruch velkoměsta, ale od jisté doby mám větší potěšení z toho toulat se na okraji lesa a na nic nemyslím. Jen pozoruji tu nádheru kolem sebe a jsem. Ale k tomu člověk potřebuje dozrát. Mně to trvalo 60 let. 🙂
Kateřina
Prostředí plné květin, rostlin a divoké i ušlechtilé přírody, kam spolu se Starou blogerkou vyrážíme, je pro mě taky úžasná říše. Člověka odvede od všedních myšlenek a přenese ho úplně jinam, do jiné mentální sféry, kde tvoří a zároveň odpočívá. Dává myšlenkám volný průchod. Pan na sebe netlačíš. Najednou přijde nápad. Rozřešení. Výzvy, rodinné šlamastiky, výzvy v práci. Najdeš ten dílek skládačky, který ti umožní udělat rozhodnutí či kompromis, ze kterého máš radost.
Navíc je v přírodě určitá dokonalost, bohatství, které mě inspiruje. Mám prostor se zaměřit na květ, o kterém se domnívám, že by vynikl také jako šperk. Těší mne unikátní barva. Mám chuť ty detaily prozkoumat. Baví mě, jak dokáže příroda vytvářet soulad a kontrasty. A to všechno můžeš využít při tvoření, ať už je jakéhokoli druhu.
Tvůrčí flow
Stará blogerka
Ráda aranžuji a nejspíš jsem to do vínku dostala od Pána Boha. Kytičky jsem měla ráda už jako 2letá holka. Když jsme šly s maminkou v Praze do botanické zahrady, musela na mě dávat velký pozor, abych neutrhla něco vzácného. Už tehdy jsem měla touhu si trochu té krásy uzmout pro sebe a aranžovat ji do různých hrníčků a vážiček. Hrát si s tím. Už od dětství ke mně tvoření patří.
Když jsem ve velkém stresu, vyrazím si třeba k lesu, utrhnu si větvičku nebo bylinku, která někde překáží, donesu ji domů, umístím do zavařovačky a užívám si to, je to nádhera. Aranžování kytek, i tech náročnějších, v různých ročních dobách, to je radost, která ke mně patří a potřebuji ji. Je to taková moje terapie proti napětí.
A když jde o vztahy mezi rodiči a dětmi, tak tady to vyrovnávání se nabízí samo sebou. Když je mi totiž dobře, nemůžu být na nikoho naštvaná, že někdo něco neudělala, udělal to jinak, nebo mu je to jedno. To je malichernost. Podstat spočívá v blahu duše. Ať už v tvůrčím procesu nebo v pozorování toho výsledku. Prožívám prostě sex s přírodou. Naprostá pohoda. Není důvod řešit hlouposti.
Kateřina
Když pracuji s květinami, plně se na to soustředím a ponořím se do toho. Myslím, že to máš stejně. Užíváme si tu činnost jako takovou, všechny ty barvy, tvary, textury, linie. Jsme vztažené do přítomného okamžiku. A právě v přítomnosti si člověk uvědomí, co má skutečnou hodnotu včetně toho dobrého na vztazích, než aby podléhal trudomyslnosti a upadal do pozice oběti, která lamentuje nad tím, že něco ve světě není tak, jak by být mělo. Vrátíš se k sobě, k přírodě, a užiješ si zase krásnou svobodu.
Jak do harmonie duše zapadá jízda autem?
Stará blogerka
Já, naštěstí už nemám řidičský průkaz. A obnovovat si ho nebudu. Kdysi mi jeden blízký člověk řekl, že pošuk nepatří na silnici, v čemž jsem ho nerozporovala, ale na to jsem přišla až daleko později, až jsem ten řidičák měla. Jízda autem, pokud jezdím s tebou ,Kateřino, tak je pro mě něco jako práce s přírodninami. Já si u toho strašně odpočinu, jen si to užívám. Já nejsem ten, kdo musí dávat pozor, nemusím řídit. Můžu se kochat okolní krajinou.
Její součástí jsou různé vesnické zahrádky, polní cesty, meze, kousky lesa. Totéž, jako když si jdu květiny natrhat a pak z nich tvořím. Jízda autem je pro mě z velké části krásný relax. Přemýšlím si po svém, dívám se. Sem tam zasviští nějaký nápad, ať už pracovní, nebo jak to vylepšit na zahrádce.
Kateřina
Podobnou duševní polohu jako u vázání kytic nebo v přírodě zažívám při jízdě autem. A když zastavím na nějakém odpočívadle, jsem trošku unavená z delší cesty, s chutí si protáhnu nohy a zaměřím smysly na drobnosti, které se skrývají na trávníku u čerpací pumpy. Očima bloudím po zeleném pásu a hledám kopretinu, zeměžluč, sedmikrásky. Moje vnímání je na to vytrénované. Když jedu na přelomu května a června po dálnici, u nás bývají některé trasy lemované lupinou, jednou z mých nejoblíbenějších květin, i když dobře vím, že je to invazivní druh. jsem nenapravitelný fanda modré a fialové. A nasávám všechno to bohatství včetně krásných výhledů do krajiny, které mne dokáže občerstvit na duši.
Je mezigenerační výměna názorů v autě bezpečná?
Stará blogerka
Jsem člověk, který miluje kompromisy na rozdíl od vyjednavačů. Celý život jsem dělala obrovské kompromisy a byla jsem si toho vědoma. Mně slouží k tomu, abych něco vyřešila, aby z toho všichni měli nějaký užitek. Ale hlavně se snažím najít nejen to řešení, ale během toho hledání se mohu mnoho naučit. Učím se z toho, že mi mladší generace říká: je potřeba to dělat jinak. Já se tomu nevzpírám. Snažím se z toho sobecky vyrvat nějaký užitek pro sebe i druhé. Beru to jako inspiraci.
Auto je tak podle mě na řešení mezigeneračních výměn názorů skvělé místo. Nedává prostor se během rozhovoru pomlátit. Nelze projevit tolik emocí, musí to člověk korigovat, a to kultivovaně. A pokud v autě uslyším lepší názor, tak je to jedině dobře! Takže se řešení hledá v takový pohodě.
Jako spolujezdec mám taky možnost o některých věcech déle přemýšlet, což si vážně užívám. Ráda s Tebou jezdím za zahradami, květinami, protože si myslím, že obě cítíme, že je to ráj na zemi, který nám má oběma co nabídnout.
Kateřina
Já to z pohledu řidiče vnímám tak, že v autě potřebuješ komunikovat zásadně konstruktivně. Jde tam především o bezpečnost a o život. Na ego a tvrdé názorové výměny tady nemáš prostor. Můžeš si tu vyslechnout argumentaci. A dohodnout se. Bez toho jet k cíli nemůžeš.
V prostředí n čtyřech kolech se hodně musím soustředit na řízení, takže pečlivě vybírám informace, které mají nějakou hodnotu a obohatí člověka, jde spíše rovnou k jádru, než aby složitě kolem tématu kroužil. A mě věcnější styl komunikace i řízení baví.
Humor na silnici
Stará blogerka
Na silnici a při cestování zažije taky člověk hodně humorných situací. Kam mi paměť sahá, já si v autě legraci neodpírám. Jako spolujezdec mám čas vnímat ty šílené a nesmírně humorné situace. Ať už je to nepatřičně oblečený člověk, legrační nápis. Svět nabízí hodně příležitostí zahlédnout něco, co vás rozesměje. Jen mít oči připravené to vnímat. Já se bavím a směju.
Kateřina
Jako spolujezdec si to nenecháš pro sebe a to, co jsi zahlédla, mi převyprávíš jako tu nejsrandovnější historku. A to je skvělý. V autě se prostě člověk musí umět smát. A já se nezdráhám každé takové příležitosti využít.
Malá štěstíčka
Stará blogerka
Zároveň se mi líbí, že tady, v autě i u kvítek, můžeš dát průchod vzpomínkám a zážitkům. Ty nás pak vedou k tomu, že vytváříme pak strašně pěkné a přitom obyčejné kreace do váz hrnků, květináčů, misek. A bavíme se tím natolik, že si člověk uvědomuje, jak málo toho komfortu potřebuje, a že tohle jsou taková ta malá důležitá štěstíčka. Je to strašná krása. A myslím si, že v současné době bychom se k těmto drobnostem měli hodně vracet, protože nás to strašně naučí. K tomu ale člověk dospěje.
Kateřina
Řekla bych, že my jsme měli s bráchou kliku, protože jsme byli od mala zvyklí tuhle stránku světa a života nějak vnímat. Že by výchova? Někdo k tomu dojde životním vývojem. Ve 20, v 50 v 80. A je to taky v pořádku. Pokaždé, když se podaří tu krásu světa zachytit je to malý důvod k oslavě.
Zahradnictví jako ráj na Zemi
Stará blogerka
My s Káťou jezdíme hrozně rády do zahradnictví. Někdy, něco nakoupíme, pochytíme nápad.
Kateřina
Je to tak, my si v zahradnictví vždycky něco najdeme. Chtěla bych tě vzít na Víkend otevřených zahrad. Letos jsme to nestihly. Našim cílem by byla krásná malá květinová farma na staré usedlosti, možná to býval zámek, ve středních Čechách. Vlastní ji dva šikovní kluci a pěstují tady kytky na řez. Takže za rok.
Box na květiny do auta
Stará blogerka
Vůbec by mi nevadilo, kdyby mělo nějaké auto malý boxík, jenom na ty kytky, protože…Nevím, jak často pánové vozí v Peugeotu květiny svým dámám, ale třeba by ten boxíček pány povzbudil a věděli by, že domů, k přítelkyni, ke kolegyni v práci by se občas měli zastavit s pugétem nebo alespoň s maličkou kytičkou sněženek, větvičkou s mašlí.
Kateřina
To je skvělý nápad. Já bych brala tentýž boxík i pro nás. Když jsme na výletě, je možnost si natrhat kvítí, pár kopretin na mezi, uděláme to. Je to pro nás hodnotnější, než kdejaký suvenýr. Lehce chlazený, stálá vlhkost, aby květinky zůstaly „fresh”, dokud nedorazíme domů, ať už jedeme odkudkoli. To je náš splněný sen.
P.S. Unisono, u kytek se nehádáme! 🙂
Napište nám, jak se vám společný podcast líbil a jestli se vám taková vyprávění ze života hezky poslouchají a baví vás!
Brzy na viděnou u dalších článků i epizod podcastu O radosti!
