Krásný den, milí čtenáři,
hned na úvod si vyjasníme termín „brak“, který jsem použila v podtitulu článku. Je to lehké nenáročné čtení, které potěší duši a nevyšťaví váš intelekt. Například na rozdíl od Orwella, Dostojevského. Principiálně vzbuzuje příjemné emoce a naplňuje naše potřeby prožít si trochu toho obyčejného štěstí, na rozdíl od traktátů filozofa Nietzscheho nebo smutných osudů paní Bovaryové v podání Flauberta.
Julii Caplinovou jsem objevila úplnou náhodou
Sedmice knížek autorky původem z Velké Británie ležela mamce na pracovním stole. Ptám se, co to je. Ona, že nové knížky. A že pokud bych měla chuť, můžu si je půjčit. A taky mi mimo jiné stihla vylíčit, že nás ve vydavatelství čeká právě s autorkou rozhovor a možnost sejít se s ní na autogramiádě. Poslední uvedené se nepovedlo, nechtěla jsem nikomu pochlebovat, dokud jsem se nepřesvědčila, že je k tomu důvod.
Popadla jsem první knížku, kterou jsem si pravidelně během června vozila k vodě. Nesla název Pláž v Chorvatsku. Intuice mi říkala, že by mě jen těžko dokázalo něco lépe naladit na léto. V zásadě to byla pravda. Ale můj vnitřní kritik zpozorovat, že jazyková úprava překladu nese vážné nedostatky. Bylo mi to trošku líto, protože jsem hned po pár stránkách věděla, že se jedná o to pravé letní čtení. Lehké, vlastně veselé, plné vtipu i cestování, samozřejmě s výraznou romantickou linkou a snech o přitažlivosti i lásce. Klasický scénář s několika zápletkami a šťastným koncem, kde prší polibky.
Když jsem obrátila poslední stránku, měla jsem jasno. Geniální věc v době, kdy je člověk o to hezké a příjemné ochuzován mnoha vnějšími faktory, které jsou mimo jeho kontrolu. Jaké štěstí, že si můžeme vybrat, co budeme číst ve volném čase!
Napodruhé Kavárna v Kodani. A zase dále
Protože mě první knížka skvěle naladila i přes chybičky, které se v ní vyskytly, rozhodla jsem se vyrazit s autorkou do Kodaně. Po pročtení biografie Julie Caplinové se mi rozsvítilo. Kavárna v Kodani je přeci tak trochu její vlastní příběh! A ten překlad, přátelé, to byla úplně jiná liga! Precizní a bez vad na literární kráse! Zhltala jsem knížku během týdne svojí dovolené. A pak jsem se zvolna přesunula k další, k Čajovně v Tokiu. A když jsem za sebou uzavřela i tento příběh, stále jsem byla naladěná s Julií Caplinovou pokračovat po její spisovatelské cestě a navštívit další úžasná místa pulzující životem ve všech jeho možných podobách. A tak právě teď před spaním zkoumavě pohledem hladím řádky Pekárny v Brooklynu.
Když se zapíše příběh do vašeho srdce, nebo vám splní přání
Pochopila jsem, a nechtělo to dlouhého přemýšlení, proč se mi ty v zásadě jednoduché příběhy líbí. Dalo by se s trochou nadsázky říct, že to není žádné geniální čtení, že je to vlastně brak, trochu červená knihovna. Zaujmou hodně žen, které tak trochu tápou ve vztahové rovině svých životů a kdesi cosi. Ale dovolím si nesouhlasit. Pravdou je, že se nejedná o bůh ví jaký výkvět hluboké literární meditace, která by mohla konkurovat existencialisticky laděné próze. Jenže v tom tkví ona krása a genialita. Identifikovala jsem pět věcí, které pomohly dílům Julie Caplinové vyšvihnout se mezi bestsellery. A pro mne je to také pět důvodů, proč mám chuť s koncem léta popadnout další vyšlá díla a zpestřit si jimi podzim.
1) Naše životy jsou moc komplikované! A snít nestíháme
Julie Caplinová na to kápla! Máme mnohdy tak komplikované životy! Jednoduchost jejích příběhů a zápletek působí jako relaxační vysvobození z té smyčky, kterou si řada z nás dnes a denně utahuje kolem krku těsněji a těsněji. Prostě je to takový lék na složitosti, které nás doslova pronásledují na každém kroku.
Vždyť i přihláška na rekvalifikační kurz nebo pokuta jsou dnes tak sofistikované, že vám z toho jde hlava kolem. A co teprve účetnictví! Pohlcuje to pozornost i čas. Pohlcuje to prostor k tomu obyčejnému životu. Jsme unavení a rádi bychom si užili pár momentů na jachtě, na pobřeží, v kavárně. Chtěli bychom si vyzkoušet péct dánské skořicové šneky, zažít čajový obřad, projet se rychlovlakem, zkoušet to, co si běžně nedovolíme, nestihneme, nemáme na to sílu.
Julie Caplinová nám to umožní bez rizika, za přijatelný peníz. A kdo ví, třeba nakonec najdeme motivaci si sny opravdu bez výmluv splnit, jen se to na ně chce naladit, a to s těmito příběhy dokážete raz dva. Trochu mi tím přístupem připomíná mou babičku, která, když jsem něco chtěla, se u mně zeptala v tom, co mi brání a jaké příležitosti mám. Vždycky to dokázala nějak vymyslet. A byla v tom dobrá. Určitě by se s grácií a humorem popasovala i s dnešní dobou.
2) Poezie obyčejnosti na neobyčejných místech. A jste tam také
Další věc, která je módní. Snad každý chce cestovat. Jen to někdy bohužel nemůže unést peněženka, a tak si ukládáme tipy na cesty na Instagramu, sledujeme báječná dobrodružství tiktokerů, kteří objíždí půvabná místa planety a nebo… Nebo čteme Julii Caplinovou. Ve svých románech čtenáře přenese na místa, která jsou obyčejná i exotická. Vždy však podtrhuje jednu zásadní věc. Místo dělají lidé se svými vztahy. To emoce zabarvují naše vnímání. Autorka s nimi zachází velmi obratně.
Při louskání knížek máte pocit, že tam opravdu jste. Mně samotnou to motivovala oprášit své znalosti ze zeměpisu a ponořit se do kultury zemí na Starém kontinentě i mimo něj. Zpřítomňovala jsem si horu Fudži, nepojmenované chorvatské zátoky a mnoho dalšího. To, jak Julie Caplinová dokáže vdechnout místu život, se skrývá v maličkostech, které vám dávají pocit, že tomu popisovanému světu, té odlišnosti místa začínáte rozumět. Učíte se a vrací se vám to v pocitu sounáležitosti. Jsou to drobnosti, slova, pojmy, výhledy, prostřený stůl, ale i typický projev místních lidí, líčení situací. Stáváte se nejen pozorovatelem, ale součástí celého děje. Stojíte v kotvišti na Hvaru. Procházíte se po legendární páté avenue. Pozorujete jezero obklopené hortenziemi, tančíte v dešti, utahujete si z přítele.
O čem se mi ale nesnilo? Julie Caplinová umí atmosféru místa vylíčit částečně i tak, že máte dojem, jako byste si prohlíželi ty nejvěhlasnější cestovatelské účty na sociálních sítích! Ne prohlíželi, jako byste přesně v tomhle stylu sami daná místa navštěvovali. Dokáže slovy zachytit ty úžasné maličkosti, dokreslit exotiku, odlišnost a výjimečnost daného místa i dané kultury. přitom je to popis v jistém smyslu naivní, ale přesně tak si to přejeme zažít. Na co by vám byla skládka u Neapole, když vy potřebujete zažít marínu nebo Piazza del Plebiscito či Castel Nuovo anebo Klášter sv. Martina.
3) Láska je krásná a kdo tvrdí něco jiného, závidí
Julie Caplinová hlavní příběhovou linku vystavěla na několika pilířích. Jde schopnost člověka navázat hluboký vztah s druhými, zejména pokud jde o rodinu či přátele. Neopomíjí ani vylíčit psychologický vývoj a zrání jedince, který prohlubuje vztah sám se sebou, je to o sebepoznání. Ale vsadím se, že to nejzajímavější je pro většinu z nás možnost si prožít zase trochu jinou lásku. Někomu dává naději, že milovaný/milovaná už klepe na dveře, jinému třeba způsob, jak nově o vztahu a jeho náležitostech přemýšlet. Ale hlavně, jak si ho užívat. Užívat si ty vzácné momenty jiskřivé lásky, které nemají co dělat ani s věkem ani s fází partnerského života.
Ale já se nejvíc osvěžuji tou chvilkou neposedné zamilovanosti, tím škádlením, které vztahu předchází. Autorka má nadání ty drobné signály, letmé pohledy i doteky, malá gesta, která někdy nové city dávají najevo nesměle, jindy okázalejším způsobem, do textu naaranžovat s neuvěřitelnou lehkostí a dráždivou upřímností. Malá bouře fantazie, která se člověku přežene v hlavě, přináší řadu krásných emocí, nápadů a vůbec chuť to všechno nejraději co nejdříve s drahou polovičkou zase vyzkoušet a ochutnat. A teď mám gurmánské zážitky na mysli skutečně jen okrajově.
4) Cit pro dobré konce
Miluji dobré konce. Zřejmě proto se i ve svých třicítkách s chutí dívám na pohádky a kýčovité americké/polské/turecké/jakékoli jiné zamilované komedie. A ani pohádky mne nikdy neomrzely. Život bez dobrých konců by postrádal naději. Julie Caplinová to moc dobře ví a také ví, že naděje je mnohem větším dárcem životní energie než skleslost.
Letní oddechovka by neměla dopadnout zkrátka jinak, než dobře. Člověk se díky tomu ponoří do čtení ještě hlouběji. S laskavostí snáší příkoří a prochází všemi peripetiemi, protože si nosí naději, že to všechno zase hezky a láskyplně dopadne. A přitom už se naučil, že někdy je potřeba si zkusit, jaké to je tam dole, na hladině smutku nebo jiných bolestných emocí, protože jako bytosti duálního a protikladného uvažování dokážeme tu krásu ocenit a vychutnat tehdy, když jen v kráse nežije. Je to jako jíst dort každý den. Zevšední vám. Ale když zdravě jíte v 80 % času a zbylých dvacet si šetříte na jeden zákusek týdně, není po čertech báječný?
Dobré konce nás zkrátka osvěžují, těší, nutí nás usmívat se a v hlavě si dobrý konec psát i ve scénáři našich životů. A to je něco, co potřebujeme bez ohledu na politickou reprezentaci země, bez ohledu na energetickou situaci. Vždycky to přeci musíme (a hlavně chceme) vymyslet tak, aby se každý z životních příběhů a podpříběhů uzavřel tak, abychom k němu mohli zabrousit do vzpomínek a usmívat se jako po konzumaci toho nejlepšího zákusku.
5) Předvídatelnost
A tak jednoduchý, jasně strukturovaný příběh, jehož hlavní schéma lze dopředu odhadnout, působí pro člověka jako kotva, jako návrat k obyčejnému štěstí s přijatelnou porcí dramatičnosti. Žijeme v době, v níž je jedinou jistotou konečnost lidského života. A to ostatní je tak trochu sázka do loterie. Dřív byla ta loterie ještě poměrně dobře hratelná, pořád jste tak nějak tušili, co má krupiér v ruce, ale dneska? Když jsem viděla, že naši na MS v hokeji družstev do 20 let porazili s ladnou lehkostí výběr USA, říkala jsem si páni, no to jsem teda nečekala. Nečekala jsem, co se stane v roce 2020 ani v roce 2022. A v tom chaosu, tom zmatku, z něhož někdo těží a někomu v něm zbývají jen oči pro pláč, už nevíte, kam se ta štěstěna vrtne, nebo jestli si náhodou nevezme dovolenou. A tahle jistota vám umožní být prostě chvíli bezstarostní, hraví a s ničím si nedělat těžkou hlavu. Je to skutečně osvobozující pocit!
A právě proto jsou příběhy z pera Julie Caplinové tak krásné. Nabídnou vám kotvu, strukturu, jíž chápete a rozumíte jí. Nabídne vám obyčejný život, někdy na neobyčejných místech, ale takový, který se může ještě něčeho zachytit. Víte, že přijdou přátelé nebo jiná osoba, ztělesňující svým naturelem hodné a dobrotivé víly kmotřičky (nebo třeba hodné stařečky čaroděje). Vzpomeňte si na producenta s jachtou za miliony dolarů v Pláži v Chorvatsku nebo třeba Evu, majitelku kavárny, kam všichni hlavní protagonisté v Kavárně v Kodani chodili s neutuchajícím nadšením. Jeden takový člověk v životě, byť na pár momentů, je rozhodně jako přístav, který vás povzbudí a utěší, vždycky pro vás má pochopení, vyslechne a pomůže vám pohled obrátit zase na další životní cestu, i když jste už házeli flintu do žita. Taková postava předurčuje twist, kterým se vše zlé obrátí v něco výjimečného a následně i hezkého.
Střet s realitou, sebepoznání, konfrontace (obvykle s vlastními soudy a rozhodnutími), rozuzlení, happyend. A v životě to není jiné. Každý dobrý konec svým způsobem volá po jediném. Abyste se na sebe podívali novýma očima a třeba se právě díky tomu změnili. A nebo ne. Někdy ten pohled stačí. A někdy může být pohledem někoho jiného. Takovou moc má láska i sebeláska.
A závěrem jen zmíním, že během babího léta a pošmourných listopadových dní se hodlám ponořit do Hotýlku na Islandu a Chaty ve Švýcarsku. Abyste si nemysleli, že je to jen letní záležitost. 🙂
Četli jste už některou z knih Julie Caplinové? Jak se vám líbila?
Budu se na Vás těšit zase u dalšího článku!
