Když nám na verandě přistála asi padesátá mísa rajčat a xtý košík paprik, ptali jsme s Kačkou se v duchu samy sebe, jestli ty potvory stále ještě milujeme nebo už nenávidíme. Odpověď byla začátkem podzimu jednoznačná. Milujeme, samo že milujeme, ale je fakt, že naše fyzické síly někdy už nestačí bujarému růstu těchto plodin. Skoro už nestačíme zpracovávat přebytky, které nechtějí už ani známí, ani sousedé. Ale ani to nás nezastaví, abychom vymýšlely stále nové a nové receptury, jak si vitamíny uchovat i na zimu, třeba v podobě konzervovaných rajčat.
Již několikátý rok v řadě se nám na naší úžasné zahradě, která se spíš podobá divočině nahodile udržované, urodilo tolik rajčat a paprik, že ani rodina plná babiček, dědečků, tetiček a strýčků, sourozenců nebo bratranců by takové množství nedokázala v čerstvém stavu spotřebovat.
Máme rádi všeho dost, někdy až příliš
Ale to víte, člověk se při výsevu semínek jistí. Raději zaset více, protože: co když to špatně vzejde? A co když přijdou nečekané květnové mrazíky a vše spálí? Tak aby bylo případně na obnovu… No a pak někde v zahradnictví uvidíte novou odrůdu, a další a ještě jednu, tak koupíte a zkusíte to. Mezi tím vás soused počastuje vším, co mu při sázení zbylo a vy ze slušnosti i vrozeného hamounství neodmítnete. A korunu tomu dá skutečnost, že najednou v půdě připravené na další šťastný rok vyklíčí i rajčatová semínka, která zde přežila z minulé sklizně.
Najednou nevíte, kam ještě ty rostlinky umístit. Nic nevyhodíte, takoví zločinci přece nejste. Doryjete další pruh země, přisypete kompost a sázíte zase a zas. A tak to je rok co rok. Metry čtverečné záhonů se zvětšují stejně tak jako nesnězené zakonzervované zásoby ve sklepě. Někdo tomu říká vášeň, jiný udržitelnost, další megalomanství. Ať je to, jak je, pravdou zůstává, že my máme rádi všeho dost.
Udržitelný přístup malých megalomanů: nic nevyhodíme, ze všeho musí být něco
Celé léto konzumujeme zeleninu čerstvou. Papriky i rajská jablíčka, k tomu samozřejmě vše, co u nás vyroste. Ale držme se rajčat, paprik, a dejme tomu, cuket a patizonů. Ještě v září jsme těmito dobrotami zavaleni, i když mnohé z nich již dávno prošly naším zažívacím traktem, i když mnohé, co se nedalo spotřebovat okamžitě, odpočívá ve sklenicích nejrůznějších velikostí a tvarů v temném úkrytu pod zemí. U nás se totiž nic nevyhodí. Ze všeho musí být něco. A tak celé léto zápasíme nejen s horkem, ale i nadúrodou a vymýšlením, co z čeho připravit.
Naše (a možná teď i vaše) oblíbené receptury z rajčat, paprik i patizonů
Nejdřív přicházejí na řadu kečupy. Výroba je poměrně jednoduchá, zásadně přidáváme padaná jablka, hořčičné semínko, nikdy však skořici, jak mnohé receptury uvádějí. Pak se vyrábí něco ve stylu kečup s přídavkem cukety, často přijde ke slovu čerstvý tymián. Jindy upečeme na cibulce mleté vepřové a propojíme s mixem rajčat, paprik, koření a vzniknou tak zvané tousty.
Produkce pečených paprik v oleji, anebo paprik a rajčat není zbytečná, neb v zimě připomenou plody našeho společného úsilí a večer jako rychlovka ke špagetám se hodí. Je to univerzální směs, která ochutí rýži, ale taky ji dáváme pod maso nebo jako základ jižanské fazolačky s klobásou. Patizony jsou výborné nakládané do sladkokyselého láku jako okurky, přizdobíme feferonkou, kozími rohy, paprikou, malými rajčátky, někdy dochutíme cibulí. Vypadá to vesele, a sníme toho víc než dost.
A tak to jde stále dokola. Do té doby, kdy nám v přepravce v kůlně nezbyde ani jedna volná sklenička. Toto zjištění je však malér. Vyústí v nákup dalších skleněných obalů. Čeká nás totiž ještě pyré z dýně hokaido, a to bude teprve jízda!
Když dojdou skleničky na dobroty
Co ale pak? Inu, pročistíme zásoby. Tu a tam přijdeme na nějakou sklénku s nepoživatelným obsahem, což se občas stává i nejzkušenějším zavařovačům a mistrům kuchtíkům. Tu a tam zjistíme, co nám moc nechutnalo. A také objevíme archivní kousky, které, musíte uznat, patří opravdu do popelnice, byť je tam odnášíme s těžkým srdcem. A ejhle, sedm skleniček je hned k mání! Získáváme prostor ke zkoušení nových receptů. Krásný adrenalin!
Jednou kousky, podruhé jemná struktura v mixéru, do třetice zapneme tyčák. Rozmanité poměry, suroviny, koření. A také názvy: rajpar, pap, pečraj, cukraj, patraj. Za pár měsíců se v tomto názvosloví ale stejně nevyznáme, a tak se vaří podle toho, co zrovna otevřeme, k čemu se v zásobárně zvané sklep zrovna s dostaneme. A jak tvrdí moudří, největší umění je dokázat se přizpůsobit.
Dnes už nemáme ani volné skleničky, ani co vyhodit. Plné jsou i ty od sousedky, které chtěla předloni naházet do kontejneru, protože ty nejsou šroubovací, ale její předchůdkyně, jež kralovaly našim spížím v sedmdesátých letech minulého století. Tehdy jsme ji zadržely a všechny ty poklady se ocitly v naší péči. Ani nevíte, jak jsem dnes ráda. Zachránilo nás to před plýtváním a zpytováním svědomí.
Naše inspirace z Tradináře
Dny se zkracují a večer máme chvilku k uklidnění duše. Otevíráme s Káťou již několikátou sezónu Tradinář, ten s vlčími máky na obálce, a listujeme. Kapitolka Letní sklizně nám připomíná, že děláme dobře, když se snažím zužitkovat vše, a že není důvod nic přehodnocovat ani zatracovat. Navozujeme si přesvědčení, že v roli správné hospodyně nám to sluší, a že konáme dobro. Příroda i strávníci nám poděkují. Je to příjemné. Filtruje to stres, který nám v profesi určitě nechybí.
Do konce září zbývá týden. Prý se blíží první ranní mrazíky. Jen to ne! Papriky mají nasazeno lépe než na jaře. Rajčatům taky ještě neubyla síla. Jen ta naše je na pováženou. Víme však, že se vzchopíme. Tradinář posiluje naši odvahu experimentovat dál a užívat si dary přírody ještě víc.
*Článek vznikl ve spolupráci s nakladatelstvím Smart Press, pod jehož křídly vyšla série Tradinář.
