Krásný den, milí čtenáři,
máte rádi pikniky? My s Aldou ano a baví nás, ale ne vždy je příležitost si takový pohodový čas dopřát, ať už ve dvou nebo s přáteli. V květnu, těsně před zkouškovým, jsem se ale rozhodla, že trochu té pohody si také zasloužíme, protože celé jaro jsme tvrdě pracovali. Na Vysočině jsme se dali navíc do rekonstrukce další části domu. A tady v Praze jsme se sžívali s novými profesními výzvami. Výlet do daleka jsme z časových důvodů zavrhli. Ale Středočeský kraj nabízí řadu zajímavých atrakcí, místa krásná a známá, i ta zapadlá a půvabná.
Z Prahy s větrem ve vlasech
V sobotu odpoledne jsme se sbalili a naložili do vypůjčeného vozu Hyundai i30 kombi piknikový koš a foťák. Skoro jsem si říkala, že je škoda ten obrovský kufr naložit jen tak skromně. Ale jelikož se jednalo o vůz vypůjčený na testování redakci mého zaměstnavatele, vynahradila jsem si to už ve všední dny, kdy jsem do něj s kolegy naskládala celou pojízdnou kancelář, propagační materiály, garderobu na jednu docela důležitou akci. Žasla jsem, jak se mi v tomhle autě dobře hrálo s prostorem. A vychutnávala jsem si to pohodlí. Bez problému bych ho adoptovala do firemního vozového parku. Omlouvám se za to mé automobilové okénko, ale mám to v krvi. Táta byl motoristický novinář a mně tihle plechoví společníci prostě přirostli k srdci. Takže jsem vám chtěla představit toho, který nás odvezl na nejbáječnější výlet letošního jara. Dovolím si ještě říct, že ten, kdo vymyslel odvětrávaná sedadla řidiče a spolujezdce – to musel být génius. Poklona. A rozhodně mě i Aldu bavila panoramatická střecha, takže jsme si mohli hrát tak trochu na kabriolet a užívat si cestou nejen sluníčko, ale hlavně ten božský pocit, když člověku číro čechrá nezkrotný větřík násobený údaji na tachometru. Ale abychom z toho bohémského ladění zase bezpečně přistáli na zemi… Jestli si na voze něčeho v jarním a letním období vážně cením, je to sledování mrtvého úhlu. Lidi jsou ze sluníčka a tepla vždycky úplně pobláznění a bezpečnost provozu na pozemních komunikacích jim zase tolik neříká. Nám při cestě do Veltrus tento asistenční systém nejednou pomohl a je fajn, když víte, že vám někdo kryje záda. A když kryje záda i těm nejlepším zákuskům na světě. Ale o nich následující řádky.
Zastávka č. 1: Zdiby
Je to malá vesnička pár kilometrů za Prahou. A cestou do Veltrus tam člověk určitě může zastavit, pokud se hodně nudí, má moc času nebo…Má sakra pádný důvod dát si ten nejlepší bezlepkový cukrářský výtvor, jaký tahle planeta viděla. To, že jsem alergická na pšenici (nikoli lepek!) už víte. A tím pádem je pro mě mlsání sakra o dost složitější. Variace na sladko, které jsem ochutnala jako někdo s potravinovým omezením se dělí na před Bezlepkovou cukrárnou ve Zdibech a po ní. Ale nečekala jsem, že stejné dělení adoptuje i Aleš. Jsem velký fanda odpalovaného těsta – větrníčky, profiterolky, věnečky, banánky. Utloukla bych se po nich. A ten višňový dortíček! Nikdy jsem láskou pro tradiční domácí cukrařinu nehořela. Ale receptury Lucky Kazdové mi změnily život. Doslova. A mým blízkým zase její cukrářské umění ukázalo, že poctivé dobroty se pod sluncem svítícím nad Českou republikou ještě stále najdou. Bez pšenice, bez náhražek, konzervantů, palmového tuku, bez glukózového sirupu a dalších vymožeností dnešní doby. S Aldou jsme se nestačili divit, kolik dezertů na nás z vitríny mlsně kouká. Ale vybrali jsme si celkem tři. Banánky, višňový dortík a moje milované větrníčky. Během chvilky jsme si odnášeli kořist. Velmi křehkou kořist. Přemýšleli jsme, jak ji něžně uskladnit v autě, aniž bychom do Veltrus dovezli slepenec všech chutí. A pak nám svitlo. Podlaha kufru i 30 kombi ukrývala vanu s přihrádkami. Jako dělanou pro transport těchto na otřesy a neplánované pohyby náchylných věcí. Po dvou minutách nepříjemně zpestřených koncertem parkovacích senzorů jsme vyjeli opět na cestu.
Veltruské rozjímání
Po několika desítkách slunečných chvil jsme se prodrali centrem městečka až k parkovišti u Zámku. Evidentně jsme nápad na výlet nedostali sami. Ale místečko, kam se elegantně trefit, jsem našla s přehledem. Užívala jsem si příjemných rozměrů kombíku a hladce zaplula do řady. Vystoupili jsme, vytáhli jsme piknikový košík i křehkou sladkou zásilku. A byla naprosto neporušená! Protože se doba už znatelně naklonila k pozdnímu odpoledni, jako první jsme si dopřáli na břehu potoka piknik v trávě. A bohužel jsme byli natolik rychlí, že se foťákem už nic nepodařilo zachytit. Takže to vám vynahradím jindy. Potom jsme jen tak lelkovali a užívali si výhled na zářivě modrou oblohu.
Když už bylo lenošení až až, zvedli jsme se, zbytečnosti opět svěřili mistrně vymyšlenému kufru i30 a vydali se směrem k zámku. Obdivovala jsem každičký kousek cesty. Jak je je to možné, že se tráva jevila tak krásně zelenkavá a všechno jako by bylo naplněno elixírem života až po okraj. S travinami a obilím pomalu se sápajícím k nebi si pohrával vlažný, téměř letní vánek. Roztančila každé stéblo, každý lístek. Hledět na ten půvab obyčejnosti tady a teď. Relax vlastně královský.
Zámek sám o sobě považuji za půvabné místo. A to jistě také díky nedávné rekonstrukci, která toto původně šlechtické sídlo zachránila před zkázou, na níž se podílel nejen čas, ale také péče minulých desetiletí. Kdo je vnímavější, pocítí tu zvláštní energii, jako by se propadl do období První republiky nebo konce 18. století. Klid a přesto příležitost ke společenským radovánkám. Krásná architektura, líné proplétání se nádvořím a skromnými zahradami. Francouzskou preciznost ani anglickou teatrálnost ve zdejších výsadbách nehledejme. Přesto to areálu neubírá nic na jeho kouzlu.
Po chvíli jsme se ale od pozorování křivek zámku vrhli spíše do pozorování nádherných vznešených tvorů. Koní. Najednou už se snášely večerní hodiny a přesto, že se nám nechtělo, byl čas vyrazit zpět k domovu. Nasedli jsme do našeho modrého kočáru, zařadili a nechávali s těžkým srdcem zámek mizet ve zpětných zrcátkách.
Byli jste se už podívat na Zámku Veltrusy? Jaké zážitky jste si odsud odnesli?
Mějte se krásně a přestože podzim klepe na dveře, nenechte se odradit od výletničení!
