Krásný den, milí čtenáři,
ráda bych se s vámi podělila o několik myšlenek, které mne už dlouho provází. Zvláště v dnešní době influencerské je těžké, především pro mladší generaci, odlišit pocit momentální radosti z nákupu a pocit skutečného štěstí, životní spokojenosti. I já jsem si prošla poměrně složitým obdobím, kdy jsem si říkala: Když se obleču takto, budou mě lidi brát lépe, když si pořídím ještě tuto rtěnku, budu se cítit víc sama sebou a sebevědomá. Pravdou je, že sebedůvěru a sebehodnotu je třeba tvořit a budovat si jaksi jinak. Ale to jsem pochopila až později.
Věk 21-23: Stav bezútěšnosti
Kormidlo se otočilo o 180 °
Rozchod s dlouhodobým partnerem. Intriky. Zuby moudrosti. Zánět štítné žlázy. Přibývání na váze. Těžké akné. Polycystické vaječníky. Klinická deprese. Za kormidlo mého života a štěstí někdo zavadil tak brutálně (že by já) a moje plavba nabrala zcela jiný směr. Byla to otočka přímo o 180 °. Ani jsem netušila, co se se mnou děje. Najednou tady ale všechny ty věci byly. Neměla jsem ani tušení, jak se s tím vším vyrovnat. Ačkoli to není tak docela pravda. Moje racionální já přicházelo s řadou více méně logických a jasných strategií. Jenže myšlenkové schéma bez emočního propojení, vůle a energie, je prostě jen popsaný papír, jen výplod mozkové aktivity.
Vězeň ve vlastní hlavě
Nebyla jsem tehdy schopná zapojit do toužebné změny a uzdravení se emoce. Procítit to. Připadala jsem si jako vězeň ve vlastní hlavě. Tam kdesi vzadu zastrčená jsem viděla skrze oční důlky, ale svět venku byl úplně mimo můj dosah. Byla to pro mne nová a hrůzostrašná zkušenost. Nikdy jsem totiž depresi nezažila. Frustraci ano, to se stává a dá se s tím něco dělat. Jenže tento depresivní stav mě odřízl od možnosti konat a aktivně problémy řešit. Nejspíš toho na mne tehdy bylo prostě příliš.
Útěk ke krásným věcem
Ruku v ruce se všechny ty problémy zhoršovaly. Absence menstruace, neskutečné a mučivé bolesti břicha, únava, špatné trávení, bolestivé pupínky po celé tváři, na zádech, dekoltu. Tak nepříjemné a drásající, že jsem se prostě přestala smát. Hledala jsem tehdy útěchu. A tak jsem utíkala k hezkým věcem – ke kosmetice, k oblečení, ke šperkům a kabelkám. Doufala jsem, že hezké věci ve mne probudí opět vášeň, abych byla se sebou sama schopná něco dělat.
Okouzlující svět plný lesku
Po škole a práci jsem se toulal v nákupních střediscích a buticích. Vnitřně jsem doufala, že to krásné kolem sebe pozvedne nějak i můj zdevastovaný půvab. Po pravdě jsem si tehdy připadala nejen jako vězeň ve své hlavě, ale také jako mršina, chodící, neprospěšná a k ničemu se nehodící bytost, která je na tomto světě velmi zbytečnou přítěží pro všechny. Sobecky ale nejvíce pro sebe. Takovou drogou, náplastí na bolístky, pohárem zapomnění se mi stalo nakupování a brouzdání mezi všemi těmi pěknými věcmi. Tam jsem zapomínala na svoje trápení. Byl to okouzlující svět plný lesku, saténu (z polyesteru), krásných střihů (z nichž vlály nitě daleko do okolí)…
Místo lepší Kateřiny zloba a smutek
Chtěla jsem alespoň trochu toho glamour efektu všude kolem vlastnit a stát se tak lepší Kateřinou. Vyústilo to v mnoho a mnoho hodin nakupování. V mnoho a mnoho zbytečně utracených peněz a zanesení vlastního domova spoustou nepotřebného oblečení a doplňků, nepotřebné kosmetiky, líčení, dekorací a jiných věciček. Po každém nákupu jsem místo očekávané radosti pak pocítila vinu. Obrovskou vinu. Zlobu na sebe sama. Nemohla jsem se na sebe ani podívat. Chtělo se mi křičet i plakat zároveň. Utratila jsem své těžce našetřené penízky za zbytečnosti, které ani nevyužiji a neumím je vrátit, ani prodat, přemílala jsem stále dokola. Mé rozhořčení z vlastní neuváženosti, z nutkavé potřeby nakupovat narůstalo.
Výsledek: Kolotoč problémů a potíží zrychluje
Tyto negativní pocity a myšlenky se začaly stále razantněji promítat do mého zdravotního stavu. Horšil se. Čím víc jsem hromadila věci, které jsem nakonec před svými blízkými tajila a ukrývala, aby je neviděli, aby se nedozvěděli, že jsem zase utrácela, tím více jsem přibírala na váze. Tím více jsem sebe vnímala jako ošklivou bytost, která si nezaslouží žít šťastná. Chtěla jsem se za to trestat. A to se nevědomky také stalo.
Domino efekt v akci: Na počátku nefunkční vztah a rozchod
Neunesla jsem to, že jsem si vlastně sama zavařila. Důsledkem mého jednání byl rozchod s dlouhodobým partnerem. Tehdy jsem to totiž toužila po tom, aby mne potkalo něco lepšího. Někdo, s kým si budu rozumět i někde jinde než v posteli. S kým mě bude bavit žít a koho to bude bavit se mnou. No, bohužel, ani jedno z těchto kritérií ten nezdravý vztah nesplňoval. Tehdy jsem na tom ale jako mladá nevyzrálá osobnost dost visela. Od toho, zda mám partnera jsem odvozovala svou hodnotu. Úplně jsem v sobě popřela vše, co už jsem dokázala, vše, co jsem se naučila, vše, čemu jsem úspěšně věnovala svůj talent. Jako bych nebyla plnohodnotnou lidskou bytostí ve chvíli, kdy nemám partnera. Velmi dobře jsem si uvědomovala, že nám to neklape, že možná bude lepší rozloučit se. Udělala jsem to však tou nejhorší možnou cestou. Protože ta alternativní vrátka, k nimž jsem měla namířeno, se zaklapla na petlici. A ta úniková k nefunkčnímu vztahu, který mi víc než radost přinášel masochistické potěšení – bolest, byla zazděna.
Domino efekt v akci: Samota, stres a zhroucení
Připadala jsem si tehdy sama. Zapomněla jsem na to, že kolem sebe mám přátele. Nikoho jsem nechtěla vídat. Uzavřela jsem se do sebe a živila všechen ten jed a smutek. Narostlo to až do takových rozměrů (míra stresu, který jsem si sama vytvářela tlakem na sebe + fyziologické změny po vysazení antikoncepce), že to vyústilo v podstatě nejprve ve zdravotní potíže a posléze ve zhroucení psychické. Půl roku jsem nebyla pořádně schopná vstát z postele. Všechno mě to požíralo.
Domino efekt: Věci nejsou lékem
Když jsem se snažila si ulevit nákupy, nikdy jsem nakonec dlouhodobého úlevného efektu nedosáhla a celá situace se ještě zhoršila. Už jsem neměla sílu. Potřebovala jsem radikální změnu, jenže jsem vůbec netušila, jak ji udělat. I když zde byla celá řada lékařů, kteří se snažili zmírnit příznaky a následky zdravotních komplikací, hlava byla polem neoraným. Na psychickou kondici lidé tehdy tolik nedbali, tolik se o tom nemluvilo. A tak mi nezbývalo nic jiného, než objevit někde ve skrytu vlastní duše průlom.
O tom si však povíme příště. Pro dnešek bylo totiž psaní už víc než dost. I na mne je takové veřejné přiznání něco docela silného. Ale ráda bych vám všem řekla, že v tom nejste sami a také to, abyste na věci nespoléhali. Jsou dobrý sluha, ale zlý pán, a tuto hranici určuje vaše mysl. Neříkám, abychom žili jako františkáni. Říkám, abychom přemýšleli nad tím, čím léčíme svou duši, své emoce. Abychom se zamysleli nad tím, jaké harampádí si přitahujeme do života a zkusili ho zredukovat jen na to podstatné. Právě tak, aby vám dlouhodobě bylo dobře a hezky, abyste si užívali život a byli spokojení. Nikoli zahlcení, znechucení, smutní a naštvaní. Věci neřeší problémy. Někdy je opodstatněné udělat si radost. Ale věci, které bez ladu a skladu leží v posledním koutě skříně, a vrší se, jsou docela přesnou analogií stavu života a psychiky. Když vás něco trápí a tlak okolností je přímo zdrcující, prostě jděte a vyhledejte odborníka, aby se s vámi takovým stavem prokousal. On to za vás neudělá, ale rozhodně vás může navést na cestu k řešení. A to jsou podle mě lépe utracené peníze. Kdybych tehdy měla víc rozumu, první, co udělám je, že vyhledám odborníka, psychologa, psychoterapeuta nebo kouče. Jenže lidé nejsou vždycky moudří a rozumní, a tak za zkušenost někdy draze zaplatí. Ale zkušenosti jsou třeba a lze je nabývat i způsobem méně bolestivým. Tak se nebojte. Odborník může být opravdu skvělou volbou.
Mnohdy bývá tou nejhorší strategií myslet si, že to zvládne člověk jedině sám. Jsou takoví lidé, ale v začátku bych dnes v tehdejší situaci přijala pomocnou ruku. Nechala bych se provést tím nejhorším a nechala bych se odnavigovat zase k sobě tak, abych si dovolila prožívat radost daleko dřív.
Mimochodem, víte že i bývalý šéf Microsoftu pro Střední Evropu se kdysi zhroutil? A pak prostě přišel zlom, začal dávat svůj život do pořádku.
