Krásný den, milí čtenáři,
po delší odmlce dostává blog konečně nový článek. A hned jde o horké téma novoročních předsevzetí. Já sama jim docela fandím. Ale čas od času se nám mohou vymstít, nebo nás pěkně potrápí. My se v článku přesně na tyto situace podíváme a ukážeme si, jak si cestu za našimi sny užít. Jste připraveni na báječný rok 2023?
Novinka: Poslechni si článek v audio podobě!
Novoroční předsevzetí si dávám
Možná to je klišé, ale sama si s chutí každý rok alespoň jedno důležité a jedno maličké novoroční předsevzetí dám. Promýšlím ho samozřejmě už o Vánocích, a s o to větší naléhavostí se mi rodí v hlavě, kolik dobrot spořádám. Vždycky se nějak týká pevného zdraví – to máme jen jedno, a kdo tvrdí, že na něm není co zdokonalovat, ten pravděpodobně nevstoupil do středního věku. I když já mám za to, že co svému zdraví věnujeme, to nám vrátí. Jako by mělo pozoruhodnou paměť. A to druhé, malé, to si nechám pro sebe. Na předsevzetích je skvělé, že nám dávají cíl a smysl. Máme k čemu mířit, trošku rozšířit hranice našeho poznání, cítění a schopností. Jak se ale říká, s přáními má člověk šetřit a řekla bych, že ani u novoročních předsevzetí tomu nebude jinak. Hned si ukážeme proč.
Kompas, který vám neomylně řekne, že to pro vás není
Dumala jsem nad tím, jak si člověk může snadno ověřit, že dané novoroční předsevzetí tak úplně nevychytal. Zkrátka že si předsevzal něco, co mu nepatří. Asi to čas od času děláme všichni, že si něco přejeme, ale tak nějak zjistíme, že nám naše hvězdné představy, sliby a vize seberozvoje zhořknou v ústech. Místo radosti nám s nimi spíše přibývají starosti, vrásky na čele a hladina stresu se zvyšuje. Když si na takové úkoly a cíle vzpomeneme, jen se oklepeme. Strachem, nechutí, někdy nám dokonce doslova mráz přeběhne po zádech. Motivace se rychle vyčerpá, nálada je na nule.
Drazí přátelé, to je přesně ten pocit, že nám vlastní přání nesvědčí… Nebo jsme si přáli něco, co by nám svědčit mohlo, ale tím pro nás nejnevhodnějším způsobem. A ta druhá věc se dá naštěstí celkem snadno napravit.
Plnit přání někoho jiného
Někdy to klapne, ale těch případů já sama znám jen pár. Když (se) měníme kvůli druhým lidem, dost často se snažíme potěšit všechny ostatní mimo sebe. Někdy se naopak svým předsevzetím snažíme zvrátit něčí názor, přitáhnout pozornost druhého. Všichni to známe.
Jeden příklad ze života. Na škole se mi strašně líbil jeden kluk. Zlatá studentská léta. A já z toho dva roky promarnila tím, abych ze sebe udělala lepší verzi mojí vlastní osoby, která by výsostně odpovídala požadavkům mého idolu. Nutno dodat, že ani pátá oprava našeho vztahu nepřinesla žádné zlepšení a nakonec to vše spělo tam, kam mělo. K zániku. Člověk si ve své zaslepenosti tehdy vůbec nepřipouštěl, že mu vztah ani jeho rozhodnutí „předělat se“ vůbec neprospívají. Měla jsem den za dnem neustále v zádech plíživý pocit ohrožení, toho, že mi v životě něco chybí. Jo jasně, někdo tu zapomněl na to, že dětská radost je kompas štěstí!
Dneska je dotyčný šťastně ženatý člověk a moc mu to přeju. Našel svůj smysl života. A já jsem zase šťastně zadaná, ten můj Medvěd je pořádný kus chlapa, v němž mám oporu. Jsme parťáci, a to je zase můj smysl! Ovšem ten čas, který jsem tomu pošetilému přání věnovala, ten byl fuč. No, dva roky nejsou málo. Tehdy jsem se měla zeptat, co potřebuju hlavně sama sebe. Budiž mi omluvou tehdy docela nízké sebevědomí a intimní soulad, který mezi námi panoval. Jako požitkář se totiž slastí zbavuju docela těžko a nerada.
Právě snaha se někomu zavděčit, změnit se pro někoho vypovídá spíš o nás samotných. O naší sebedůvěře a důvěře v život. Jestliže tedy cítíme, že nám při předsevzetích protéká doslova život mezi prsty, zatáhněme za brzdu a ptejme se, co je tím naším proč. Děláme to pro sebe, nebo abychom na druhé udělali dojem? A víme vůbec, jestli o to druhý opravdu stojí?
Názory druhých nemusí být bernou mincí
Ještě na základce jsem slýchávala perfektní poznámky o své váze. Nosívala jsem batoh Subaru a jeden ze spolužáků u přechodu utrousil: „Hele, jsem nevěděl, že Subaru dělá taky náklaďáky!“ Já sama jsem se tomu musela vážně smát, ta poznámka byla chytrá a trefná. Madam Metráček by vážně nějaké to kilčo sundat potřebovala. Rozžehlo to ve mně oheň. Touhu, vášeň a vůli. Taky mě to nakrklo. Hodně. A tak jsem se kousla.
Na endokrinologii mi dali super letáček s návrhem vyváženého jídelníčku. Upřímně ten cár papíru vypadal spíš jako návod na vředy a nikdy nekončící průjem. Místo toho jsem si hodně věcí sama vyhledala a sestavili si jídelníček. A tedy opravdu úspěšně. Babička do našich tak dlouho hučela, až domů pořídili rotoped. To protože bez ohledu na váhu jsem byla už od svých deseti vášnivý cyklista, který měl, upřímně, možnost řídit jen jediný dopravní prostředek, a to kolo. Zamilovala jsem si to tak, že jsem od osmé do devítky jezdila v sezóně alespoň třikrát týdně dvacetikilometrový okruh. Na konci základky jsem měla o dvacet kilo míň a život byl lehkost sama.
Tohle je příklad, když cizí jedovatá poznámka zafunguje a když svou nespokojenost a zuřivost člověk dokáže přetavit v nehynoucí energii. Proč? No, protože ta poznámka podtrhla jen to, co už dávno cítí a ví, jen nebyla nějak síla se k tomu rozhoupat. Jenže takhle vesele to vždycky nekončí. Někdy vás sice poznámka okolí dopálí tak, že byste možná dokázali v zubech roztlačit osobák, ale on je ten vnitřní požár tak velký, že se opravdu brzy člověk vyčerpá. Udělá to, jak jsme slyšeli v Harry Potterovi, „puf“. Určitě si tu scénu se zlatou rybičkou profesora Křiklana pamatujete.
Když si tedy předsevzetí dáváme jen kvůli tomu, abychom druhým dokázali, jak strašlivě se v nás mýlí, a nejsme s tím přitom v souladu, pak počítejte maximálně čtvrt roku a ono vás to přestane bavit. Pokud tedy nemáte svou rozbušku stále na očích, aby jaksi přilévala olej do ohně.
Radikalismus
Nový rok, nový start tak proč ne rovnou obrat o 180 °, že? Neznám moc lidí, co tento radikální řez dokáží zvládnout, zejména, když mají život zaběhnutý a chodí do práce nebo podnikají. Já radikalismus nemám ráda. On totiž moc nehledí na to, co si zatím můžeme a nemůžeme dovolit. Radikalismus bývá zpravidla neuvěřitelně energeticky náročný. Jistě je opodstatněný třeba u stavby, která hrozí samovolným sesunutím. Tam ten dynamit klidně pyrotechniky nechme nainstalovat a pak stlačme páčku. Prásk! To samé platí, když se náš život začíná nápadně podobat zbořenině. Tam má radikalismus svoje místo. Ale když píšu o pyrotechnicích, tak rovněž radím pomoc odborníka. Pokud tedy nemáte znalosti, vůli ze železa, nebo radši tvrdou jak diamant, a mysl čistou, jak nejprůzračnější vody světa.
Jinak to dost často dopadne následovně. Měsíc jsme radikální, pak najednou zjistíme, že jsme vysílení a naše cesta za vysněným novým životem jaksi ztrácí směr. Kompas si strhnul ručičku. Začneme se potácet a vrávorat jak plachetnice bez kapitána. Kormidluje nás vítr a my prostě zakotvíte tam, kde to jde. Ve starém dobře známém a osahaném životě, který nás ale docela štval. Pocit zklamání je dvojnásobný, někdy i trojnásobný:
- Zazdili jsme sami sebe a náš sen. A už na nás útočí pocit viny a zklamání. Sebeúcta klesá k nule a sebevědomí se šourá jak po venkovské pitce. Škyt!
- Sociální kontrola nám zvedá mandle a přikládá další polínko do ohně pocitu selhání. Máme dojem, že jsme to podělali i před ostatními a procházíme si tou uličkou hanby.
- A to nejhorší na tom je, že jsme zase ve stejné mizérii jako před tím.
Opakuji: Radikalismus za to nestojí, pokud na něj opravdu nejsme důsledně připravení. Takže si pamatujme, že i malé změny, pokud je dokážeme pěstovat každý den, jsou lepší, než obrátit celý svět vzhůru nohama, abychom přistáli přesně v místě, z něhož jsme chtěli zdrhnout. A jestli kolem sebe nemáte lidi, kteří vám dokáží v plánech pomoct nebo jim alespoň nepřekážet, tak držte pusu na zámek. Čím míň jedinců o tom ví, tím méně kafrání, o které nestojíme, budeme muset poslouchat. Ale někdy se dobrá rada taky může hodit, i když nad ní ohrnujeme nejdřív nos… No, všechno chce zkrátka čas.
Zatracený perfekcionismus
Předsevzetí jsme si vybrali a dali kvůli sobě. A teď jsme si narýsovali v hlavě, možná i na papíře a v našem každodenním rozvrhu perfektní plán, jak ho docílit. Ten plán je tak detailně zpracovaný, že kdybychom na něj žádali o půjčku v bance, bez mrknutí oka by nám ji prostě museli dát. Plánování má rozhodně v plnění předsevzetí svoje místo. Můžeme tak hodnotit naše pokroky a ohlédnout se, kam až jsme se z bodu nula dostali. Problém nastává ve dvou případech. Tehdy, když svému plánu pro jeho náročnost nejste schopni dostát. Nebo tehdy, kdy vám prostě zkříží cestu život sám.
Pravý perfekcionista, puntičkář tělem i duší většinou udělá následující. Plán je dokonalý, a tak se mu za každou cenu snaží přizpůsobit. Pokud to nějakou dobu už trvá a padá při tom na ústa, nakonec ho to vysaje a skončí na zemi jako hromádka neštěstí. Nebo to rovnou zařízne, protože cokoli méně, než sto procent je pro něj málo, vlastně nic. Menší nasazení je pro něj hříšně nedokonalé. Já bych se na to, a to jsem taky puntičkář, prostě vy… Hodila bobek! Pardon, ale nic nestojí za to, abych byla nešťastná a zkroušená, když to tak prostě být nemusí.
V první řadě bych upravila svůj dokonalý plán na dokonalý plán v situaci, ve které se zrovna nacházím. Prozradím, že se jedná o dovednost, která je pro přežití v moderním světě tak užitečná, že by to sakra možná měli učit už ve školce. Proškrtala bych to, co mě nadměrně zatěžuje a nechala bych si v plánu hlavně to, co mi přináší radost. Navíc se v businessu, ale řekla bych že i všude v životě dá použít pravidlo 80/20. To lze interpretovat několika způsoby:
- Když budeme 80 % času dělat věci dobře, tak nějakých dvacet procent, kdy to budeme flinkat, se už ztratí.
- Nebo to může znamenat, že když v 80 % případů budeme jednat správně, 20 % hříchů už nám neublíží. Ještě bych dodala, že záleží na kalibru našeho hřešení. Určitě bych si jako novoroční předsevzetí nedávala vyloupit banku a pak frnknout někam, odkud Evropany nevydávají. Chápeme se, že?
- Nebo se na to můžeme podívat úplně jinou optikou. A poměry převrátit. I když nám život sere na hlavu 80 % času, v těch dvaceti serme my na něj a dělejme si radost třeba tím, že si budeme plnit alespoň malými krůčky svoje předsevzetí.
Ten poslední příměr by mělo být svaté přikázání všech chorobných perfekcionistů. Takže všech perfekcionistů. A to z několika, dokonce psychologickými argumenty podložených důvodů. Když v 80 % svůj život vážně nemáme pod kontrolou, neovládáme ho, naopak on ovládá nás, člověk má tendenci cítit bezmoc. A bezmoc znamená, že ztrácíme energii, vůli, sílu.
Na bezmoc jsou nejlepším lékem drobné radosti. I kdyby to měli být ruční práce nebo úklid obýváku. Když chceme nastartovat zdravý životní styl, tak je pořád lepší než sedět na zadku, protože nás posilovna prostě úplně míjí, nebaví, nemáme na ni rozpočet, chodit ven se psem. Zkrátka se zaměřit, klidně násilným přesvědčováním sebe sama, na to, co máme ve své moci a udělat můžeme. Těch 20 % (ale nakonec je pořád lepší i třeba 5 % než nula), radosti, odhodlání, úspěchu, rutiny, která nás nenutí si natáhnout smyčku na krk a odkopnout židli, je prostě lepší volba, než se na to vykašlat.
Získáme tím způsob, jak relaxovat, pociťovat příjemnější emoce, pochválit se, nabýt vlády nad sebou a svou existencí. Naučíme se větší odolnosti, protože s těmi mizernými dvaceti procenty radosti se nástrahám světa čelí prostě líp. Kde je vůle, tam je i cesta. Bez ohledu na to, jak to je nebo není dokonalé provedení. Bez ohledu na to, jak skvěle se nám vede.
Přecenit či podcenit vlastní možnosti
Taky se vám někdy stalo, že jste si předsevzali, dřeli jste na tom jako koně a ono to prostě celé padlo a jen vás to nakonec znechutilo? Říká se tomu neodhadnout vlastní možnosti. Jojo. Každý se nacházíme v životě na jiné trajektorii, i když se stejnými cíli. A kolikrát v jiném prostředí, s jiným okolím a v jiném kontextu. Takže se na sebe nezlobme, když ta sousedka odnaproti, která si dala to samé předsevzetí, skóruje víc než my. Budeme jí říkat třeba Hanka. Hanka každý večer běhá a dvakrát týdně si to míří na jógu. Chutná jí strava založená na principu ketodiety a každý den se jako blecha těší na svoje zelené smoothie s dávkou superpotravin a antioxidantů. Hance tohle momentálně přináší fakt velkou radost.
To, co ale už nevíme je, že Hanka má flex a může pracovat i dva dny v týdnu z domova. Má psa a tak chodí běhat s ním, protože by ho stejně musela jinak vyvenčit. Nemá zatím děti. A zrovna se rozešla s partnerem, který ji stejně moc nepodporoval, takže teď má čas vynakládat veškeré své úsilí na sebe. Její rodiče jsou, a to Hance všichni ze srdce přejeme, fit, mají se dobře. Hanka tedy žije celkem v harmonii. Nebojuje na příliš mnoha frontách najednou. Její život je vlastně docela v pořádku. A tak má energii, sílu a prostředky na to si předsevzetí plnit. Kila jdou dolů, centimetry ubývají, vitalita z ní jen čiší.
Když se ale podíváme na to, jak se daří se zdravým životním stylem Frantovi, derou se nám do očí slzy soucitu. Franta se právě rozvádí a bojuje o to, zda bude moci mít děti ve střídavé péči. K tomu se snaží dosáhnout zvýšení platu a zlepšení své pozice v práci. To mu bere hodně času. A tak se stane, že večer už nemá ale absolutně z čeho brát. Nejde běhat, dokonce je tak unavený, že ani nedokáže jít na procházku. Buduje domov, renovuje, protože pracovníci úřadů otce vždy hodnotí pro dítě jako horší volbu, a proto se musí snažit o tolik víc… A všechen ten stres ho večer sejme tak, že navštíví lednici a dopřeje si pořádně tučnou večeři. Franta to teď vážně nemá lehké. Novoroční předsevzetí, jakkoli by se mu chtěl věnovat, se mu vymyká. Není v situaci, kdy by mohl přerozdělit síly tak, aby do toho šlápnul stejně jako Hanka.
Proto bych na nás všechny ráda apelovala, konec konců, i já sama to potřebuju občas slyšet, buďme realisté a ukusujme si ze svého životního koláče tolik, kolik dokážeme užvýkat. A když to nedokážeme sami, možná není od věci čas od času požádat o pomoc. Hanky se zeptáme, jak si organizuje čas, že ten sport tak pěkně zvládá a jestli bychom jednou do týdne nemohli vyrazit s ní alespoň na tu jógu. Frantovi nabídneme pomoc a naučíme ho uvařit si pár zeleninových jídel a nějakou tu polévku, aby měl vždy k večeři něco, co mu nepodráždí žlučník a díky čemu bude vstávat poněkud veselejší a víc svěží. Protože on ten podrážděný žlučník na klidném spánku moc nepřidá. Když vidíme, že můžeme pomoct druhým, tak jim prostě tu pomoc nabídněme.
A to je vše, přátelé. Takže do roku 2023 všechno nejlepší a buďte rádi, pokud se vám podaří docílit každé malé změny k lepšímu! Já vím, že na to máte a že to dokážete, když vám to bude dělat radost!
