Vojkovické výpravy: Chřestové slavnosti 2017

Byl čtvrteční podvečer a my s mužem jsme vzpomínali na naše loňské chřestové slavnosti. Jela s námi i moje kolegyně z univerzity Veronika. Vstávali jsme nekřesťansky brzy. Z postele jsem tehdy v sobotu musela vystrčit nosík už v šest. Ale nedalo se nic dělat. V deset hodin jsme měli sraz v Dejvicích a od nás z východního cípu města už je to nějaká dálka. Zvláštní časovou náročnost takový přesun vykazuje v případě, pokud k tomu připočteme dámské ranní rituály, momentální chuť se zkrášlit anebo si obléct maxi šaty. Vzpomínalo se nám hezky a tak jsme otevřeli stránky českého chřestu. Termín letošních chřestových slavností připadal na sobotu 6. května. Naplánovali jsme cestu, program, zkrátka vše.

Muž ve čtvrtek odjížděl na Vysočinu a my se zbytkem výpravy jsme měli za úkol se zorganizovat, spojit a vyjet za naším cílem. Tím nejlepším chřestem z České republiky. A někdo dokonce říká i z Evropy. Souhlasím! Naše letošní výprava byla docela jiná. Klidnější a přesto dobrodružná. Doma nás měl vyzvednout bráška. Z původního času odjezdu, který byl stanoven na 10:00, se najednou stalo 11:20. Má drahá polovice se na místo měla dostavit v nějakých 11:30. Za plať bohové, poprvé mi znělo hlavou, že se D1 opravuje a moje lepší já potkalo tak akorátní zpoždění, na to, abychom se na slavnostech všichni setkali ve chvíli, kdy už jsme měli všichni po deseti taškách této báječné suroviny a mohli jsme je odvléct do toho většího a méně sluncem rozpáleného vozidla.

Ale sama cesta z Prahy byla krásná a pohodová. Jako obvykle jsem dostala do ruky mapu. Ano, žena navigátor. Ale vůbec mi to nevadilo, neboť jsem mapu obdržela i s přesnými instrukcemi. Šofér byl natolik cesty znalý, že po mně nakonec nechtěl nic jiného, než přečíst směrové značky.

Příjezd nás trochu překvapil. Kolem poledne byla téměř veškeré parkovací kapacita Hostína pryč. Vzali jsme zavděk místečkem pod borovičkou, vysoukali se z vozu a asi 500 metrů se kochali venkovskými zahrádkami s tulipány a pozdními narcisy. Co mě ale na Hostíně u Vojkovic nejvíc zaujalo mimo chřestu? Povím vám, byly to tři prvky vesničky. Nešlo si nevšimnout, že na každém rohu tam kvetou nádherné, udržované šeříky, všechno starší odrůdy s bohatými hrozny temně i světle fialových, jinde bílých anebo purpurových kvítků. Z té záplavy a vůně lidské smysly přecházely do podivuhodného stavu opojení. Moc jsem si ten pohled užila a líbilo by se mi, kdyby se ve vícero vískách, menších či větších s šeříky pracovalo.

Hned na druhém místě mě fascinovalo, že zde asi najdete více trvale žijících kočičáků, koček, koťat a kocourů než lidí. U každého domku byla přinejmenším dvě mňoukající stvoření. Ale když jsme šli od vozu kolem nějaké starší budovy nedaleko místního kostela, z otevřených oken na nás těchto čtyřnohých mazlů koukala dobrá desítka. Střídavě vystrkovaly hlavy, upíraly na nás uhrančivé pohledy, upravovaly si srst na rozličných partiích, chvíli projevovaly zájem a lascivně koketovaly s kolemjdoucími a v jinou chvíli si pyšně vykračovaly po římse.

A tou poslední je starý hostínský kostel Nanebevzetí Panny Marie, který byl vystaven v roce 1290, přestavěn v 17. století v renesančním stylu a v 18. mu pak byl dán barokní punc. Původní románský a raně gotický charakter si zachoval, okem ho není problém odhalit a to člověk nemusí být ani zvlášť znalý pozorovatel. Je to zachovalá, krásná památka, která má v sobě génia loci. Působí zašle, trochu opuštěně a neutěšeně, ale má zajímavou atmosféru a majestát. Bohužel kostelík nebyl toho dne přístupný veřejnosti, ale to mu na půvabu vůbec nic neubralo. Za hranicí pozemku se nacházel překrásný romantický venkovský rybníček a celá scenérie na mě působila až kýčovitě dokonalým dojmem v tom nejlepším slova smyslu. Vždycky mi dělalo a doposud dělá radost odhalovat místa naší vlasti, jež v sobě mají něco báječně konejšivého, krásného, jedinečného.

Samotné slavnosti mne ohromily, a to především množstvím lidí, kteří letos přijeli českému chřestu vzdát poctu. Určitě se na slavnostech zastavilo alespoň pár tisíc návštěvníků. Nebylo se čemu divit, když předpověď měla být příznivá, sluníčko svítilo a víkend přímo vyzýval k výletničení, pěšky, na kole, autem, prostě jakkoli dle chuti či nálady.

Nejprve jsme zamířili ke stánku se samotným chřestem, kde jsem nám domů vybrala 10 svazečků zeleného, 10 bílého, dvě tašky zlomků. Máme chřest rádi a jeho role v jarním jídelníčku je nezastupitelná. Chřest zkrátka nenahradíte. Cena svazečku se pohybovala kolem 50 Kč, což je fantastické, zvlášť, když se k vám dostává v podstatě zcela čerstvá surovina. A ve chvíli, kdy jsem se chystala odnést náš chřestový náklad, volala drahá polovice, že právě dorazila. Stál na druhém konci areálu louky, přesně proti mě. Dvakrát jsem zamávala rukou ve vzduchu a mobilní telefon už víc nebyl potřeba. Vzali jsme náklad a odlehčili jsme i druhé části naší skupiny.

Pak jsme se rozprchli ke gurmánským hrátkám a já s hrůzou zjistila, že jsem si zapomněla vybrat penízky z bankomatu a měla jsem s sebou posledních 50 Kč. To člověka příliš nepotěší ve chvíli, kdy stojí ve frontě čítající přes dvacet hladovců a už má přijít na řadu. Zariskovala jsem a za 50 Kč jsem ochutnala jemné chřestové risotto s krevetou, kterému bych dala vynikající hodnocení a snad bych si bývala šla ještě přidat… Uvítala jsem, že porce byly relativně malé, takže člověk mohl ochutnat opravdu od každého. Podával se také skvělý chřestový salát, chřest s omáčkou Benedikt, chřestové bramboráčky a chřestové dezerty – zmrzlina a sorbet ze zeleného či bílého chřestu. Já sama ochutnala tu jemnější variantu z bílého a kdyby jen o trošku méně sladili a přidali do kompozice pár kapiček limetky, myslím, že by měli geniální a velice osvěžující produkt, kvůli němuž bych si tu frontu vystála ráda znovu. Bramboráčky mne zklamaly, ale omáčka Benedikt byla naprosto úžasná, lahodila mým chuťovým pohárkům tak, že jsem se jen usmívala.

Abych byla objektivní, jednu malinkou výtku bych přeci jen měla. Kapacita míst k sezení byla žalostně malá a to je veliká škoda. Ne každý pustí sednout těhotnou ženu nebo babičku a dědečka, jejichž nejvěrnějšími společníky jsou elegantní hůlky. Navíc když sedíte, nehrozí vám tak vysoké riziko, že na sebe ochutnávané dobroty vyklopíte a budete je muset lovit nejen za výstřihem (což by možná někteří uvítali), ale možná také někomu, kdo kolem vás náhodně prochází, z trička, a v případě dovádivých ratolestí z účesu. Zkrátka prostor uspořádat tak, aby si mohl na chvilku sednout každý. Ačkoli chápu, že prostranství má omezenou kapacitu.

Chřestové slavnosti ale nebyly jen o nákupech a ochutnávání. Část programu, na níž se vždycky těším, je vyprávění skalního chřesťana Jiřího Šafáře, který je spolumajitelem firmy Český chřest, kterou kdysi s kamarádem koupili. Z prvotního plánu společnost oddlužit a výhodně prodat sešlo a chřestu dodnes věnují úsilí, energii, péči a nemalé finance, aby jeho kvalita i sláva po Čechách a Moravě jen rostla. Z jeho úst jsem poprvé slyšela pojem chřesťan, jehož význam je volně přeloženo milovník a věrný zastánce českého chřestu. Jeho vyprávění se vztahovalo k historii této zeleniny v našich končinách. Na tamních polích se prý chřest pěstoval ještě za první republiky. Rozpovídal se o složitosti sklizně, která je vlastně svým způsobem nepředvídatelná. Ukázal, jak se tato rostlina sklízí, vysvětlil, jaká jsou specifika bílého a zeleného chřestu. A neopomenul ani benefity zdravotní, kulinářské zajímavosti a historky, které se mu za dobu podnikání s chřestem přihodily. Nerada bych vás ochudila o zážitek a tak víc zkrátka prozrazovat nebudu. Přijeďte se podívat příští rok a jeho povídání si poslechnout, rozhodně stojí za to.

Po poučném a místy nekřesťansky vtipném okénku jsme se rozhodli vzít nohy na ramena a vrátit se se zážitky i úlovky domů. Naše skupina se rozdělila na transport domů a transport s mezizastávkou v Tescomě, protože jsme zaplať bohové včas zjistili, že postrádáme škrabku na chřest. Stála 30 Kč a pro jistotu nám přivezli rovnou dvě. S chřestem jsme si vylezli na dvorek a pustili se do díla. Ten bílý je třeba zakrojit a oškrábat. U zeleného se stačí zbavit oschlých konců a pouze trošku jej na konci oškrábat podle citu. A tak jsme asi dvě, tři hodinky připravovali chřest na jeho další pouť do kuchyně a posléze do mrazáku. Nejlépe ale uděláte, pokud ho upravíte za čerstva. Když si jej přejete uchovat zmražený, nejprve jej na pár minutek ponořte do vroucí vody a pak jej prudce zchlaďte. Tak si uchová nejlepší vlastnosti.

Zmohlo nás to tak, že jsem večer padli do postele a měli chřestové slavnosti celou noc. Samozřejmě snové. Zdálo se mi o chřestovém krému, chřestovém elixíru na štíhlou linii a pro zdraví, čarodějnickém blejí a kouzelném koření. Možná to někteří z vás znají. Přijdete z hub, vše připravíte a ve chvíli, kdy zamhouříte víčka, vidíte jen houby. Tohle byla obdobná situace a víte co? Klidně bych si ji za rok zopakovala znovu.

Jaký výlet jste podnikli v nedávné době vy, milí čtenáři? Už jste se někdy byli podívat na Chřestových slavnostech?

Mějte se krásně a ať vám na cestách svítí sluníčko!