Pohledy z Děčína: Srdce v zahradách

Milí čtenáři,

konečně se dostávám ke třetímu článku ze série, který jsem věnovala našemu poslednímu dni strávenému na Děčínském zámku jako jeho host. A byl to den z všech nejkrásnější. Trojka je magická. Tato slunečná neděle postačila k tomu, aby mi naprosto učarovaly zámecké zahrady. Pohledem jsem hltala každičkou jednotku barvy, každičkou frekvenci, kmitočet. Tvary, jež květinová aranžmá vytvářely společně s kulisami zámeckých staveb, se mi do paměti vryly s pocity lehkosti a radosti. Obrazy, jež zachytilo mé vnímání a otisklo je do paměti, jako by vytvářela zvláštní múza, jakou po svém boku mívají mistrové básníci, když svěřují papíru své pocity. Paprsky babího léta mne strhávaly do říše na pomezí umění, fantazijního světa, historie a dokonalé meditace.

Ráno jsme se probudili pozdě. Vychutnávali jsme si pomalé tempo. V klidu jsme si zabalili a posnídali. Naložili jsme věci do auta a vydali se vstříc všem krásným venkovním zákoutím, které Zámek Děčín nabízí. První zastávkou naší cesty byla malebná Růžová zahrada, dalo by se říci svého druhu unikát. Najdete zde rozmanité druhy růží, které kvetou od konce května do konce října. Některé voní intenzivně, jiné naopak tak lehce, že sebemenší záchvěv vzduchu to královské aroma rozptýlí. Mezi jednotlivými rostlinkami, uprostřed záhonů, lze spatřít umění. To ožívá právě v zeleni mezi květy, kde mu poctu vzdává i obloha. Po ránu ještě zastřená mlhou, dopoledne propuštějící meruňkovou záři a v poledne jasně modravá a čirá. Přesně tak jsme měli možnost překrásnou Růžovou zahradu zažít. Je to poezie vepsaná do každého detailu. Příroda a lidská ruka, jež uspořádala tento malý květinový vesmír, zde společně pracují, vzájemně se inspirují. Zkuste se zde posadit na lavičku a jen pozorovat ruch. Včely se vznáší nad rosou ozdobenými barvami. Vítr čechrá listí okolních porostů.  Zavřete oči a dýchejte. Každá rostlina, každý kousek historie má svou vůni. Podívejte se znovu na celou scenérii. Je to tak. Děčín se dostal do vašeho srdce. A protože další slova jsou zbytečná, nechávám promluvit fotografie.

Jižní zahrady jsou docela jiné. Překypují také půvabem. Ten jim nikdo nemůže upírat. A jím si návštěvníka podmaní. Avšak tím, že na jejich místě stával v 18. století obranný bastion, získaly jinou, kaskádovitou nebo chcete-li terasovitou strukturu. Nevyrostly zde však stavby vojenského chrakteru, ale spíš milé zahradní domky, okrasná stavení. Sama bych se, kdyby to jen šlo, přimlouvala za to, aby byl Zahradnický dům také součástí ubytovacího komplexu. Výhled na zahradní společenství je totiž dechberoucí. K nezaplacení. Když jsem si to představila, přemáhaly mne silné emoce dojetí. Možná jsem cítila také trochu „romantického kýče“, ale co je na něm vlastně špatného? Zhola nic! Moci posnídat na balkóně a pozorovat, jak se město probírá postupně k životu, vnímat všemi smysly vůni čerstvě uvařené kávy, chytit se s partnerem za ruce a jen mlčky pozorovat to tiché štěstí, které se chopilo moci nad našimi dušemi. Takové obrazy se mi míhaly v mysli a prakticky i před očima. Našli byste zde bylinkové výsadby, vinice, růžová aranžmá, psí víno lemující zdi a ještě mnohem více. Zamilovala jsem si i zdejší architekturu. Tato prostranství jsou obdařena zvláštním géniem loci. Strávili jsme tu hodiny. Přesto nás ručička na ciferníku nemilosrdně ubíhající po svém směru zcela míjela.  A veřte mi, jestli je něco, po čem se mi opravdu ze zámku Děčín stýská, pak jsou to právě zahrady a ten pocit, že v nich čas plyne zcela odlišným, jaksi nesmrtelným způsobem.

Čekla nás ještě výlet do Krásné Lípy, a tak jsme si řekli, že by vůbec nemusel být špatný nápad posilnit se v zámecké kavárně. Tu mimo jiné provozuje Slunečnice o.p.s. v rámci projektu tréninková kavárna Na cestě, který má za cíl zapojit handicapované spoluobčany do běžného života. To chválím a moc si takového projektu vážím. Všichni jsou zde opravdu milí a vstřícní. A nabídka je zde pestrá. Mne samotnou překvapilo například laté z červeného rooibosu, který byl použit jako základ nápoje místo klasické kávy. S troškou skořice a koření chutnalo báječně. Hlad jsme zahnali vynikajícími palačinkami. Můj muž si objednal sladkou verzi z pšeničné mouky s povidly a smetanou. Moje maličkost pak kvituje, že v nabídce mají i crépes, tedy tradiční slané palačinky původem z francie, které se dělají z pohankové mouky a jsou naprosto výborné. Z menu jsem si vybrala variantu se slaninou a špenátem. A byla naprosto skvělá. Kavárna Na cestě patří k projektům, kterým bych ze srdce chtěla poděkovat. Dělají totiž vše poctivě – komunikaci, atmosféru, dobroty, úsměv a přání krásného dne, to vše bez přetvářky, od srdce.

Když uiž jsme se chystali odejít, na nádvoří zámku jsme zaznamenali ruch. Na 17. září totiž připadá výročí narození zakladatele České obce sokolské Miroslava Tyrše, a tak místní sokolíci uspořádali důstojný a pěkný slet ve slavnostním přímo zde, v samém srdci města. Měla jsem možnost vidět je dokonce i na koních. A byl to zážitek. Někdo tvrdí, že Sokol je již přežitek, ale sama bych argumentovala, že tomu tak není. Nabízí totiž volnočasové aktivity a pohyb každému bez rozdílu kondice, úrovně či věku. A to je pěkné. Sokol je pro mne skromná a silná tradice, jíž si vážím.

Pak už jsme se se zámkem rozloučili a vyrazili vstříc Krásné Lípě. Omlouvám se všem, kteří čtou neradi pasáže o jídle a pohostinství. Na naší cestě jsme trošičku zabloudili a vyhládlo nám. Prvním místem, kam jsme v této lokalitě, která je pomyslným vstupem do Českého Švýcarska, zavítali, se stal pivovar Falkenstein. Za prvé je vyhlášený, za druhé byl otevřený a za třetí recenze ale vůbec nelhaly. Útulné prostory, z nichž dýchalo spojení tradice s moderními prvky. Milá obsluha, činorodá, usměvavá, se zájmem o hosty. Plno lidí, kteří sem evidentně cíleně jezdí – Poláci, Němci i Češi. A všichni mluví stejným gurmánským jazykem. Jídelní lístek je jednoduchý a z menu vyčtete, že zde skutečně dbají na sezónní suroviny. My jsme si dali ogrilovanou krkovičku se šťouchanými brambory a zeleninkou. Na stole nám přistála porce, s níž jsme vydrželi sytí až do večera. Přestože bylo jídlo vynikající, museli jsme se hodně přemáhat, abychom to všechno dokázali sníst. Ovšem co nám vyrazilo dech, to byla cena. V Praze by stejný pokrm v restauraci vyšel minimálně na trojnásobek! Mimochodem, pivo tu mají výborné, ale pokud řídíte a tekutý chléb národa našeho nepřipadá v úvahu, pak zkuste domácí limonády. Osvěží a jsou opravdu poctivé. Anebo si kupte pár kousků v lahvované variantě na potom, třeba k pondělní večeři.

Po pozdním obědě jsme konečně vyrazili na místo, o němž jsem slyšela mnohé. Bylinkové království na severu Čech v samotném Šluknovském výběžku. Vlčí Hora. Sídlo společnosti Nobilis Tilia, která český trh obohacuje o špičkové produkty z přírodních surovin. Pyšní se certifikáty CPK BIO a CPK, tedy jde o certifikovanou přírodní kosmetiku. Najdete tu nejen podnikovou prodejnu, která mívá otevřeno i v neděli, ale také útulnou čajovnu, kterou jsme bohužel už nestačili navštívit. Co mne sem ale ze všeho nejvíc přivábilo? Bylinková zahrada, kde spolu v harmonii rostou lopuch, divizna, třezalka, levandule, šalvěj, třapatka, aronie a nepsočet dalších úžasných rostlin, v nichž je ukryto tolik zdraví propěšných látek a účinků. Odtud jsem si odnášela velkou inspiraci pro vlastní pěstitelské pokusy. S vodou se tu totiž hodpodaří mnohem šetrněji a síla sluníčka je vstřebávána s větší efektivitou. Přitom nečekejte výstřelky poslední doby, ale spíše odkaz na promyšlenou pěstitelkou tradici, kterou byste mohli spatřit třeba v bylinkových zahradách ve Velké Británii. Rostliny se navzájem podporují, chrání a prospívají si. Díky tomu celé společnství vzkvétá. Právě v bylinkové zahradě si společnost pěstuje rostliny zejména pro získávání semínek. Proto dbejte pokynů a buďte ke zdejší vegetaci zdvořilí.

Pomalu se nám nad hlavami rozprostíralo vrcholící odpoledne a byl čas vyrazit zase domů, do Prahy. Než jsme tak ale učinili, zastavili jsme se v krásné podhorské obci. V Chřibské. Patří k těm, kde ještě člověk může spatřit chaloupky jako z dob našich prababiček. Protéká tudy potok, z komínů se kouří a v tom dýmu jasně cítíte dřevo. Na zahrádkách pěstují lidé květiny i zeleninu zdánlivě neuspořádaným způsobem, ale venkovská zahrada má vždy svůj řád a svou harmonii. Je vystavěná na zkušenostech. Projděte si někdy tuto obec. Má své kouzlo. Čas jako by se tu zastavil. Slunce se sklánělo k západu a volalo nás k cestě. Zamávala jsem břidlicovým střechám i kostelíku, před nímž na jaře kvetou vstavače. Se zvláštní nostalgií a těžkým srdcem se mi odtud odjíždělo. Poslední paprsky probelskovaly mezi vzrostlými buky a na lesních cestách se shlukovali opozdilci, jež si z lesů nesli plné košíčky hříbků. To  bylo jediné, co už jsme nestihli. Do lesa se vydáme příště. A je možné, že krom hříbků tu objevíme místa, která milovali i naši blízcí. Až do těchto koutů sahá totiž rodinná historie.

Milí čtenáři, to je z našeho výletu vše. Zároveň jím uzavírám cyklus věnovaný pobytu v Děčíně. Byl to opravdu překrásný prodloužený víkend, na který ráda vzpomínám. Děčín má atmosféru a je to úžasné město. Načerpala jsem zde tolik energie jako už dlouho ne. Určitě mu věnujte pozornost a naplánujte si třeba pěkný výlet do okolí. Stojí za to!

Ráda bych touto cestou ještě jednou poděkovala marketingovému a PR zastoupení zámku za milé pozvání, jmenovitě Lence Loskotové a Kateřině Goroškov.

Plánujete ještě nějaký podzimní výlet? Máte rádi severní cíp Česka?