Podzim je období, jemuž jsem věrná už několik let. Naučila jsem se ho milovat. Nejen pro barvičky. Nejen pro zlatavé sluneční paprsky, které zemskou plochu, na níž se naše vlast rozkládá, šimrají s něhou červánkovou a pročesávají si cestu prameny mlhy. Zamilovala jsem se i do dešťů a sychravých rán. Jejich poezie tančící nad spadanými listy jako by přímo vyzývala k přemýšlení, učení se, četbě a laskavosti. K setkávání s blízkými a potkávání nových lidí. Třeba jen tak. V metru, autobuse, na zastávce. Tiché ozvěny magie, do kterých se opírá vítr, mne inspirují. Ach ten podzim. Láká k tomu, aby se člověk na moment zastavil, odlepil oči od chodníku, vzhlédl k výšinám a pokochal se tím, že život je věčná změna. Jak na podzim obnovuji síly a čím si dělám radost? Na to odpoví řádky níže. Ale ráda bych Vám vzkázala jednu věc. Podzim je o humoru, a tak se ho držte. ;))
Abych se radovala z odpočinku.
Nevím, jak vy, ale přiznám se, že se mi v tomto období obvykle úplně změní biorytmus a mé vnitřní hodiny ponoukají celý organismus k tomu, aby více odpočíval a sladil se s rytmem tmy a světla, s bílými, šedivými i zlatavými dny, stejně jako s hlubokou indigovou modří noci. Mám potřebu spát o trochu víc, než je tomu v jiných měsících. Odbije-li desátá večerní, je to pro mne jasný signál, že bych se měla nachystat na cestu do říše snů. Patřím ale mezi činorodé jedince a k odpočinku mám zvláštní vztah. Nerada marním čas nicneděláním. Znervózňuje mne to. Připadám si jako na trní. Cítím se provinile. Bylo pro mne velkou výzvou podstoupit cennou životní lekci. Vážit si přirozeného odpočinku, regenrační fáze. Vždy, když mne kvůli tomu přepadnou výčitky, znovu si zopakuji, že bez odpočinku bych byla mrzutá bytost. Připadala bych si podrážděná, přetažená a až příliš vtažená do drobných problémů všednosti. A tak jsem ke všem relaxačním aktivitám začala přistupovat s větší důvěrou a láskou. Jsou pro mne příležitostmi k zastavení, občerstvení, vyvázání se z běžného shonu. Umožňují mi znovu získat nadhled a cítit se zkrátka víc nad věcí. Pro mne se staly spánek i další relaxační činnosti příležitostí, za níž jsem vděčná. A tak prvním a nejdůležitějším poznáním se pro mne stalo to, že odpočinek je zcela legitimní a prospěšný, má v životě své místo a přináší řadu benefitů. Zdravotních, psychických, společenských. Můj první tip tedy je, radujte se z relaxace, jíž vám odpočinkové aktivity i spánek nabízejí. Když se cítíte dobře, vše jde mnohem lépe. Dospět k tomuto závěru není vždy snadné, je to lekce, v níž musí člověk překonávat řadu v kultuře zakořeněných stereotypů a přesvědčení, které převzal za vlastní. Nenechte se vyvést z konceptu a jděte si svou vlastní cestou. Odpočívejte a radujte se z toho. I když se to šéfovi třeba moc nelíbí… Zkuste ho to naučit taky. 😉
Čerpám energii ze slunečných okamžiků.
Září, říjen, listopad – tři měsíce, v jejichž průběhu intenzivně vnímám potřebu vystavovat se sluníčku a užívat si hezké počasí. Jako by v lidském organismu byla zabudována potřeba vstřebat ještě poslední paprsky před opravdovou zimou. Slunce je pro mne symbolem životodárné energie, optimismu, vitality. V jeho paprscích nalézám sílu a těším se z pobytu na čerstvém vzduchu na podzim víc, než kdykoli jindy během roku. Možná proto, že sluneční záře je měkčí, jemnější, odezírám jí ze rtů zlatavé, meděné a červené odlesky. Tyto teplé odstíny přenádherně kontrastují s blankytem nebe a působí na mne konejšivě. Rozpouští splín, deprese, ulehčují duši, když ji přepadne smutek, rozladění nebo rozčilení. Všímám si, že slunce zároveň působí na imunitní systém a posiluje ve mně pocit zdraví, vitality, odvahu a vřelost. Kdykoli mám jen příležitost vrhám se slunečným dnům vstříc. Vstřebávám všechny podněty a zásobu energie, která se jako vzpomínka i prožitek zužitkuje dvojnásob s každým sychravým ránem, upršeným odpolednem, chladným a podmračeným dnem a temným, nevlídným večerem. A tak si své podzimní slunce nosím stále s sebou. Ale podívejte se, nelze to brát tak, že když je zataženo, měl by člověk sedět na zadku a čekat, dokud ho do něj to sluníčko mírně nekopne. Ne. Vyvětrat si hlavu od starostí za to stojí vždycky.
Souzním s přírodou a objevuji nové. Cestuji, houbařím, oddávám se přítomnému okamžiku.
Právě teď nejraději vyrážím do nitra přírody. Jednou na procházku, pak na výlet, jindy jako milovnice houbaření do lesů. To jsou moje nejoblíbenější aktivity, které mne dostávají do přímého kontaktu s faunou i flórou. Každý podzim je trochu jiný. Překypuje však vždy bohatstvím barev, tónů a vůní. Nejraději se toulám po lesích a památkách přírodních i kulturních. V tomto období ráda cestuji, poznávám nové kultury a krajiny. Letos jsem zavítala na Děčínsko, do Bratislavy nebo Drážďan a výlety to byly krásné. Úplně nejvíc mne však dokáže potěšit, když se sejde celá rodina a vyrazíme společně na houby. Je to taková naše malá tradice. Máme naše oblíbená místa, která letos překypovala úrodou a poprvé v životě jsme šli také cíleně na hříbky. Z každého hnědého kloboučku, který vykukoval zpod listí jsme měli obrovskou radost. Mimo to jsem houbaření i výletničení spojila s mým dalším obrovským koníčkem. S fotografrováním. Energii zde čerpám z toho, jak intenzivně se koncentruji na zcela jiné podněty, než jsou ty všední, někdy velice komplikované úkony. Zaměstnávám vědomě smysly, aby jim neunikl žádný detail, aby zprostředkovaly vůně i chutě. Nechávám na sebe působit nejrůznější vizuální podněty a zvuky. Zkrátka se úplně oddělím od všedních starostí a nechávám se unášet vším tím, co magické chvíle tady a teď nabízejí. Pro můj mozek je to příležitost, jak utišit věčný monolog „měla bys, musíš, udělej“ nebo způsob, jak ten mentální randál přehlušit něčím o dost zajímavějším. Navíc mne velice naplňuje, že mohu trávit čas se svými nejdražšími. Jsou to vzácné chvíle. A vím, že houbaření speciálně má na naši rodinu stmelující účinek. Tyhle společné chvíle považuji za dar. Jsou plné pocitu sounáležitosti, pochopení, radosti. Do chvíle, než to musíte všechno očistit, zpracovat a uskladnit. Jenže to je taková dřina, že už se nikdo na vzpouru energeticky ani nezmůže…
OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Hýbu se, dýchám, jóguji.
Dny se už krátí a mnozí z nás se nechávají přemoci únavou, nedostatkem světla, leností, pomalu se do bytí vkrádajícím medvědím spánkem. Sice pociťuji zvýšenou potřebu odpočinku (zvlášť ráno a po vydatném obědě), ale stále mne láká se hýbat. Nejčastěji vyhledávám procházky, cyklistiku, chodím ven s pejskem, vyšlápnu si na túru. Vyhledávám spíše klidnější druhy pohybu. A vlastně sem zapadá i to houbaření! To proto, že na podzim je pracovní tempo skutečně hektické a člověk neví, kam by měl dřív skočit. Někdy kvůli tomu dokonce úplně zapomínám na správný dech. A tak se při chůzi, jízdě na kole snažím sosutředit se na to, abych pořádně prodýchala celé tělo. Přitom vycházím z jógy, které se věnuji už nějaký ten pátek a kterou si na podzim dopřávám alespoň dvakrát týdně. Dech je pro mne základní oživující princip. Navíc má tu moc očistit tělo, zmobilizovat síly, uvolnit napětí a stres (a někdy taky zácpu). Povzbuzuje mozek, dobrou náladu a ozdravuje celý organismus – od jednotlivých buněk až po celé orgánové soustavy – hormonální, zažívací, kosterní. Zásobování těla kyslíkem je klíčové pro imunitu i metabolismus. A to bez ohledu na roční období. Jediné, nač se snažím dávat pozor, je, abych si pohyb na vzduchu dopřávala mimo období inverze. Pohyb na čerstvém vzduchu mi pomáhá, abych se cítila svěží a nenechávala se tak snadno přemoci únavou. Jóga je zase praxe, s níž mám příležitost si vychutnat spojení sama se sebou, klid, harmonii. Nalézáv v józe bezpečí a objevuji své hranice. S každou náročnou asánou se učím stejně jako v životě najít si takový způsob, abych se v dané pozici cítila příjemně, dokázala v ní fungovat, objevila její přínos, jak nám říkává naše instruktorka Helena Johanidesová z jógového studia v Klánovicích.
Přátelská setkání, brambory pečené v popelu a podzimní tradice.
Potkávat se s přáteli a rodinou má na podzim zvláštní kouzlo. Žiji na okraji hlavního města. A zde se ještě člověk stákle může setkat s podzimními ohni, pálením listí. To jsou vůně mého dětství. S rodinou se tou dobou často vydáváme vstříc výzvám, které nám přichystal čas pro zazimování zahrady. Sklizeň, hrabání listí, sekání trávy, pletí, orba. Při každé z těch rodinných a někdy i přátelských brigádádch se snažíme najít si také trochu času na sebe. V podvečer, kdy už světla rychle ubývá, ale mlhy ještě nad krajinou nepřevzaly vládu, se sejdeme kolem ohně a připravíme si malé rodinné opékání. Jednou je to kousek zeleniny, jindy marinovaná krkovice s medem a hořčicí, pak zase brambory pečené v popelu. Pro mne je to však ještě čas dvou významných slavností pohanského kola roku, které odráží rytmus přírody. Prvním svátkem podzimu je Mabon, který připadá na podzimní rovnodennost. Je to doba oslavy sklizně. A opravdu, tou dobou očesáváme jablíčka, z polí odnášíme dýně a cukety, uskladňujeme ředkve a řepu. Připomíná nám dary přírody, důvody k vděčnosti. A druhým je, možná pro někoho zajímavější a tajemnější Samhain, nebo také v angloamerické kultuře svátek zvaný Halloween. To je období, kdy sklizeň definitivně končí. Kdy se zamýšlím nad dosavadním směřováním a životní cestou. A také prostorem, kdy mohu vzpomenout své předky a poděkovat jim za všechny zkušenosti a veškerou moudrost, jíž mi věnovali. K těmto oslavám se váže společenství, a tak je ráda slavím právě s blízkými nebo i v širším kruhu přátel. Zejména listopad je smrští rodinných výročí, svátků a narozenin. A tak se listopad nese ve znamení malých rodinných oslav, kdy jsme zase všichni pospolu. A někdy si přejeme mít prostě jen hodinu pro sebe. Je to možná šokující, ale ve všech těch radostech je tou největší, jedna jediná hodina totálního ticha týdně. Pak člověka společnost zase o kousíček víc baví.
Medituji, píši, tvořím nejen své vlastní příběhy. Dělám radost a tradice.
S velkou oblibou se na podzim oddávám četbě, plánování, meditaci, psaní a tvůrčím činnostem všeobecně. Relaxuji u toho, když konečně sestavím seznam dárečků pro své blízké. Možná si říkáte, že je na to času dost, ale bývám spokojenější a klidnější, když mám v tomto jasno již v polovině října a do konce listopadu je vše pečlivě naplánováno, zabaleno a připraveno. Proto všechny intezivně otravuji s vánočnímoi svátky již koncem srpna, ale veřete mi, vyplatí se to. Těší mě, že já sama jsem v pohodě a že mám taky čas a prostor užít si radost ostatních. Je to neskutečný dobíječ energie a posiluje to vztahy tím tajemným tichým způsobem, kdy vidím, jak se Svátě nebo Alešovi rozsvítí oči a vrátí se mentálně do věku asi pěti let, což je období, kdy se děti dokáží ještě docela upřímně radovat.
Užívám si DIY projekty, které si připravuji vždy k příležitosti svátků kola roku. Vyrábím podzimní a samhainové věnce, dekorace, výzdobu. Zkouším nové recepty – zejména pak na podzimní sušenky a strašidelné samhainové menu. Dalo by se říct, že jsem ráda dobrá hostitelka a teď mám vlastně i výmluvu pro to, abych mohla kuchyni legitimně zaneřádit a nebyla za to zásadně kritizována. A ještě mi za tohle složí celá famílie poklonu… Kdo by nechtěl být kreativní, když jde o takovou příležitost, že?! Ale ze všeho nejvíc se těším na to, jak budu připravovat adventní věnec a vánoční stromeček. Rok od roku je u nás doma dominatnější příroda – oříšky, mandle, sušené pomeranče, jalíčka, šípek… Nebo třeba pardubické ornamentální perníčky. Lýko. Ozdoby z koření a ranžmá z větviček. Tohle prostě miluji! Samozřejmě si dopřejeme i tu trošku nezbytného kýče třpytivých ozdob, ale hlavní tu je příroda, vůně jehličí a pohoda. A útulné prositředí jako malá pyromanka dolaďuji samozřejmě svíčkami. Je to krásná záminka brouzdat po e-shopech, kde člověk sežene svůj oblíbený WoodWick v parfemacích Vanilla Bean, Biscotti nebo Oatmeal Cookie. Ale jako zkušený pyroman – ano ve třech letech se mi podařilo při hře se sirkami strýci podpálit slámou pěchované kanape – si už musím dávat pozor a mít tuhle plamennou parádu vždycky pod palcem, tedy dozorem.
V podzimních dnech máme obvykle také potřebu se zamýšlet nad uplynulými dny (měsíci) a analyzuji, co se mi povedlo, co méně a snažím se podívat se na život z nějaké vyšší perpsktivy. Rozmýšlím se, jaké sny bych si ráda splnila, přehodnocuji své priority. K tomuto zamyšlení také patří nový diář. Už léta jsem vděčná a věrná tomu od Presco Group. Je příjemný pro oči i zapisování z mnoha důvodů, mezi ty nejdůležitější patří nažloutlý papír vyšší gramáže (nemám chuť jej použít jako nouzovku, když by došel všechen toaletní papír na světě), přehledné členění, ideální velikost do kabelky a pocit, že je mi praktickým a elegantním průvodcem. A co bych neměla opomenout – nevaží moc! Všichni si teď diář zdobí, jsou posledlí efektivním time managementem, to do listy. To mě moc nebere. Jsem praktická a vystačím si s obyčejným seznamem v dalším notesu, který s sebou nosím. Mám ráda, když je plánování efektivní, jednoduché a stihnu u toho upéct právě ještě ty dobré podzimní sušenky. Zrovna se mi v troubě dopékají ty se skořicí, mesquite práškem, solí a chiasemínky. Tak snad na ně nezapomenu. Což mi připomíná, že na seznam letošních dárků bych si mohla konečně připsat taky minutku, která svým jekotem dokáže proniknout i přes dveře pracovny a zvládne mne vytrhnout z koncentrace, když je zrovna oběd nebo večeře v ohrožení.
Jo a ještě jedna věc! Je mi už dost přes dvacet, a pořád píšu dopisy Ježíškovi! Takže milá rodino, letos to bude opět v tradiční papírové formě, protože online to nemá ten švih a šmrnc, jako když musíte luštit můj krasopis. :)) Je to bezva relax a donutí mě to utišit chaos v bedně – rozumějte v hlavě. Ráda tímhle dopisem celé rodině připomínám, že mi jde v první řadě o to, abychom se vykašlali na stres a užívali si jeden druhého. A to je, mylsím, pěkná tradice. No a občas tam tedy taky připíšu pár tipů na dárky, které by mne potěšily, ale to je vždycky až na druhém a dalším místě.
Jaké zdroje odpočinku a relaxace v tomto období využíváte?
Mějte se krásně a nezapomínejte na jednu hodinu ticha každý týden! 😉
