Home Health Moje rande s covid-19

Moje rande s covid-19

Smršť příznaků a pocit, že už se to nikdy nezlepší

by katerina

Krásný den, milí čtenáři,

po dvou a půl roce úspěšného tančení mezi bacily, kdy se mi koronavirus vyhýbal obloukem, si mě nakonec tento nepříjemný bacil našel. A byla to jízda. Ne, ani v případě mladého a vlastně zdravého člověka se nedá mluvit o rýmičce. Provedu vás tím, co mi pomohlo a popíšu, jak se u mě onemocnění vyvíjelo. Každý den je totiž úplně jiný…

Úterý: studené ruce a nenápadné sucho v krku

Po práci jsem se s mamkou vypravila na předsváteční nákupy. Mělo dorazit příbuzenstvo z Moravy, tak aby měly co do bříška a zároveň jsme po nich chtěly poslat květiny babičce. Zastávka v OBI pro nejhezčí jiřinky posledních let. A pak potraviny. Celkem čtyři hodiny v terénu. No, to je tak, když ženy pustíte do hobby marketu…

To odpoledne jsem kolem šesté už začala cítit mírný diskomfort v hrdle. Suchost. Potřebovala jsem si odkašlat, trošku jsem skřehotala. A měla jsem studené ruce. Tak divně studené, že mě opravdu chvílemi hlavou blesklo, jestli se o mě nebude pokoušet podzimní nachlazení. Večer před psaním už mě začalo pálit v krku. Ještě pořád jsem si naivně myslela, že mě ofouklo.

Středa a čtvrtek: peklo s horečkou

Jsem typ, který na zvýšenou teplotu, natož horečku vůbec netrpí. A když mi ve středu chtěl vybuchnout teploměr, protože naměřil vlastně čtyřicítku, věděla jsem, že se standardní nachlazení nekoná. Ihned jsem se otestovala. A dopr! Dvě čárky. Otestoval se i muž, který měl v pondělí jen lehkou rýmu, vlastně ani jeden z nás u něj nevyhodnotil nemoc. Ještě, že měl home office.

Zvedla jsem telefon a obvolala všechny, se kterými jsem byla v kontaktu. Největší vítr jsem měla z toho, že se mnou odpoledne před tím trávila mamka. A o víkendu u mě byla kamarádka. Naštěstí jsem posedlá větráním. Větrám hodně v autě i doma. Alespoň jednou za hodinku doma. V autě alespoň každých 20-25 minut. S napětím jsem čekala, jak se bude moje okolí cítit, protože mi na jejich zdraví a pohodě záleží.

Horská dráha příznaků

Během tří dní jsem měla horečky. Takový ten pocit, že vám v hlavě duní stádo skotu, tepe bolest, hoří tělo. Ale bez pocení. Teploměr ukazoval hodnoty téměř 40 °C, po užití růžové tabletky se mi horečku nepodařilo nikdy srazit na víc než 3 hodiny a nikdy ne pod hodnotu 37,5 °C. Ale každé snížení bylo jako vítaný odpočinek.

Také se přidalo nechutenství a opravdu nepříjemné pocity v břiše, jako by tam pochodovala rozzuřená armáda. K tomu všemu ještě zaúřadovala plynatost, která onemocnění provázela až do úterka dalšího týdne. Zato žízeň jsem měla jako lačný slon. Obracela jsem do sebe sklenici za sklenicí, hrnek čaje za hrnkem. Překonat tři litry za den nebylo nikterak náročné. A pomohlo to.

Všechny ty dny mě opravdu masivně bolela hlava, hlavně v čelní oblasti. Klouby, i svaly protestovaly, bol byl silný, jen se občas díky podání Ibalginu trošku utišil. Ve středu a čtvrtek jsem měla neskutečně nateklé sliznice nosohltanu. Zadní stěna krku jako v ohni, sliznice nosu pálila jako by ji někdo poprášil chilli. Čich i chuť zůstaly zachovány. Rýma se začala spouštět až ve čtvrtek. A to už jsem nosem nemohla vůbec přes otok sliznic dýchat. Nedalo se nic dělat, naplánovala jsem si po telefonické konzultaci návštěvu u zaskakujícího lékaře.

Zavolejte svému lékaři

V ordinaci mě oddělili od ostatních. Pokud by to sami neudělali, určitě bych byla čekala venku. A navíc mne naplánovali na konec ordinační doby, což je z hlediska zdraví ostatních jediná správná cesta. Sestřička mi na místě udělala test s vyšší přesností. Vyšel pozitivně. Jak jsme očekávali. Změřila mi ještě v čekárně nasycení krve kyslíkem. Hodnota 96 % mě mile překvapila.

V ordinaci si paní doktorka vyslechla můj popis příznaků. Poslechla si mě, aby se ujistila, že dolní cesty dýchací a plicní sklípky jsou čisté. Ulevilo se mi, že jsou. Prohlédla krk, pohmatem zkontrolovala uzliny. Napsala mi léčivý prostředek na snížení bolestí a horečky silnější než růžová tableta. A doporučila mi několik dní užívat Nassivin, dokud mi sliznice v nose neoplasknou, abych mohla volně dýchat a mohla se trošku vyspat. A nakonec na pokašlávání doporučila Stoptussin, se kterým mám vážně výborné zkušenosti.

Respirátor není nepřítel

Samozřejmě, že jsem do zdravotnického střediska šla s respirátorem. Nasazený jsem ho měla už při odchodu z bytu i v mužově autě. Na ulici, prostě všude. Ten můj od Respilonu funguje totiž na obě strany. Jednak zachytává vir, který vylučuje nositel, za druhé nositele chrání před vstupem patogenů z okolního prostředí. A ještě k tomu dobře sedí na malé obličeje (velikost M). Jsem zrovna za tyto respirátory neskutečně ráda. A vím, že i teď po mojí epizodě s covid-19 si ho bez remcání nasadím kvůli sobě i ostatním v MHD, na místech, kde se shromažďuje více lidí. Je pro mě samozřejmostí tam, kde by se druhý bez této pomůcky necítil dobře.

Pátek a sobota: jen s teplotou a klasickými příznaky

V pátek se u mě rozjely klasické příznaky respiračního onemocnění. Nateklé sliznice doplnila vodná rýma jako trám a kašel, střídavě vlhký a střídavě suchý. Nejhorší to bylo před spaním. Ale to jsem předpokládala, vždy to tak u mě bývá. A proto jsem si třetí dávky Nassivinu a Stoptussinu připravila vždy před psaním. Byl to dobrý tah, pomohlo mi to usnout. A přes den mi to pomohlo odpočívat. Normálně se kurýruji na gauči, ale byla jsem tak unavená a zničená, že jsem nedokázala odolat klidu postele. Bez TV, internetu, rádia. Prostě ležet a ticho.  Tělesná teplota už se pohybovala v průměru jen někde kolem 37,6 °C. To už se dalo vydržet a na to ani není třeba prášku. Jen večer, kdy přeletěla 38 °C, jsem tlumicí přípravek od lékařky užila.

Neděle: bez teploty, konečně…

Po čtyřech dnech konečně tohle horké trýznění nezbytné pro stimulaci imunity ustalo (teplotu pod 37, 9 °C nesrážím, právě proto, aby se mohla aktivovat činnost imunitního systému). Pro moje tělo to byla velká úleva. Ale pořád jsem se cítila vyčerpaná. Proto jsem s chutí i v neděli zůstala zachumlaná v peřinách. Pravda, stále jsem produkovala tak tunu posmrkaných a pokašlaných kapesníků denně, ale měla jsem konečně pocit, že se vývoj obrací k dobrému.  To ale neznamená, že člověk vyletí z postele a začne gruntovat nebo na 100 % pracovat. Vůbec. U covidu-19 je nesmírně důležité dopřát tělu odpočinku a v prvních pěti, klidně sedmi dnech opravdu nedělat nic, nemyslet na nic. Tělo pro vás pak udělá to nejlepší, co může. A nedovedete si představit, s jak odpočatou hlavou pak do světa vyjdete.

Pondělí až pátek: První krůčky za klávesnicí, dominuje ale stále leháro

V pondělí to bylo poprvé, kdy jsem zkusila tři hodiny během dne pracovat. Jednu dopoledne, dvě odpoledne. A dalo se to zvládnout. Podobné rozložení jsem si nechala i na úterý. Nakonec tedy toho času věnovaného práci bylo asi trošku více, ale bohatě jsem to prokládala poctivým odpočinkem v posteli. Ono vám tělo opravdu víc nedovolí. Chce odpočívat. A chce, abyste to dělali s ním.

Od středy jsem u počítače trávila tak pět, možná šest hodin a snažila se to kompenzovat alespoň pár hodinkami nic nedělání na gauči, když ne v pelíšku. Ale musím zdůraznit jedno. Pokud budete během rekonvalescence čučet na telku a neustále mozek nutit zpracovávat tuny informací, moc si nepomůžete. Budete unavenější a uzdravovací proces značně zpomalíte. Proto telku vypněte a s tou prací, pokud to jen trochu jde, to nepřehánějte. Čím víc oddechu si dopřejete, tím lépe na tom budete.

Já sama jsem na to šla nakonec možná zhurta. Měla jsem si v pondělí udělat ještě úplné volno. A nenatahovat čas za klávesnicí na šest hodin, ale maximálně na čtyři. A odpočívat jsem měla jen v tichosti a se zavřenýma očima. Ale jak se říká, chybami se člověk učí.

Velké finále rekonvalescence

Jestli si myslíte, že po deseti dnech nakráčíte do kanclu a bude všechno normální, je to chyba úsudku, alespoň, pokud máte průběh takový, jako jsem měla já. Kancelář se chystám navštívit nejdřív příští týden ve středu (12. 10.). Velmi opatrně a na chvilku. Většinu práce budu dělat, jak jsme se domluvili, ještě další týden na home office.

A od lékařky mám nakázáno se ještě následující týden až dva mám šetřit síly. Maximálně hodinová procházka v klidném loudavém tempu hodném důchodce s hůlčičkou, klidový režim. Nejdřív jsem měla chuť jí to rozmluvit, ale chápu, proč ta doporučení. Nejsou bezvýznamná. Moje tělo vážně potřebuje klid na doléčení. Navíc jsem si při kašli natrhla mezižeberní sval. A ten se zahojit musí, jinak budu u jógy nekorektně sténat bolestí.

Moje zažívání také není v klidu. Během prvních pěti dní mi bylo nedobře, nauzea, pocit, že potrava ve mně dlouho nezůstane. V břiše jsem měla křeče, jako by tam dupalo stádo nezvedených sudokopytníků. O plynatosti, která by dokázala pozvednout efektivitu bioplynky radši mlčím. A teď? Teď cítím v žaludku stále nepohodu. Jako by se ten orgán nemohl rozhodnout, jestli ho bude pálit žáha, jestli hodlá vydávit tráveninu… Takže jím méně a hlavně dost piju. Těším se, až se zase jednou bude moje bříško cítit normálně. 🙂

Sečteno, podtrženo!

Sečteno podtrženo. Covid-19 mě bude stát 4 týdny, pokud vše půjde hladce, tak jak má. A já říkám, ještě že tak. Vždyť je to vlastně dobré. Ožebračil mě nakonec na 10 dní o čich a chuť, které se postupně vracejí do normálu. Ale pořád si  se světem nepřipadám spojená smyslovým aparátem na 100 %. Trošku víc mi začaly padat vlasy. Ani menstruace, jejíž termín se kryl se začátkem onemocnění, není úplně v harmonii. Tím chci říct, že tohle ochoření zasahuje lidské tělo systémově, pokud se rozjede. Alespoň tak to vnímám. Není to rýma. Ovlivňuje biologické procesy, fyziologii a to na mnoha úrovních. A bez odpočinku, uzavírám, se léčba opravdu neobejde. Chce to čas. Covid-19 trestá naši netrpělivost a obrací nám k těm hodnotám, které mají smysl. Zjistíte, že se bez vás práce, kolegové, počítače, televizory obejdou. 

Protože by byl článek pekelně dlouhý, v příštím popíšu přesně, které prostředky mi pomohly s uzdravením.

Opatrujte se, mějte se krásně!

 

 

You may also like

Leave a Comment