Krásný den, mílí čtenáři,
půvabné centrum jedné z nejvýznamnějších vinařských oblastí Moravy je Mikulov. Město romantické, plné krásných památek a zážitků. Potěší kulturou, architekturou, možnostmi sladkého nicnedělání. A my se společně na jednu exkurzi vydáme v tomto článku. Byla sice letní, ale Mikulov vás nezklame ani na podzim.
Kozí hrádek
Místo s úžasným a neokoukaným výhledem, který je podle mého soudu zajímavější, než panorama krajiny ze Svatého kopečku. Je to původně dělostřelecká věž na kopci Turold a vybudována byla v 15. století v pozdně gotickém slohu. Tady obvykle naši pouť Mikulovem zahajujeme, protože dopoledne tu nebývá skoro ani živáčka. Cesta sem vede navíc kolem židovských památek: obřadní síně a židovského hřbitova. V Brněnské ulici lze mimochodem za poplatek poměrně dobře zaparkovat a obvykle se tu místo bez větších obtíží najde.
Ze všeho nejvíc, ještě víc než výhledy, se mi líbí samotná cesta na Kozí Hrádek, Najednou si připadáte, jako byste se propadli do jiného, středomořského světa. A můj tip na citlivou rekonstrukci přímo pod zříceninou? Ten dům s modrými okenicemi a fíkovníkem. Líbí se mi ta atmosféra, génius loci, který vás prostoupí, strhne. Doslova se stáváte součástí tohoto krásného místa.
Husova ulice s hotelem a restaurantem Tanzberg
Jedna z nejmalebnějších uliček celého Mikulova. Zaprvé je zde krásný výhled na Kozí hrádek. A hned za druhé je tu nejkrásnější měšťanský dům. Leží v ulici přímo naproti podniku, kde kuchyni vede samotný Marcel Ihnačák, restauraci boutique hotelu Tanzberg. A tam také chodíme moc rádi. Mohu se totiž spolehnout, že vždy najdu něco bez pšenice a lepku a že to bude gastronomický ráj. Už čtvrtým rokem v Mikulově neobědváme jinde. Zkuste i zdejší dezerty, je to srdcovka.
A jakmile po obědě opět vyjdeme do ulice, míjíme na cestě k zámku půvabnou Hořejší synagogu. Zastavte se tu a chvíli vnímejte. Zadívejte se na stavbu z rohu, kde se pnou růže. Je to kýčovitě malebná scenérie. Ale byla by škoda si ji neprožít.
Zámek Mikulov
Pak procházíme právě kolem synagogy po schodišti vstříc Zámku Mikulov. Ne že bychom ale spěchali. S chutí si dáváme pauzu ve zdejších zahradách, kde se bylinky střídají s květinami, zejména pak půvabnými růžemi. Kráčíme zvolna až ke kašně a odtud k jižní vyhlídce. Na cestě nás čeká několik zastávek, včetně těch nejvíce fotogenických schodů, jaké jsem kdy viděla. Následně zamíříme do francouzského zámeckého parku, kde si člověk může nerušeně vyčistit hlavu, pokud najde to správné zátiší. A nouze o ně není. Pokračujeme do samého srdce zámku, míjíme Břitovou věž i Regionální muzeum. Nejdéle ze všeho se ale zdržujeme u jižní východní vyhlídky, která je nasměrována ke Svatému kopečku a těsně přiléhá ke kostelu sv. Václava.
Zámek si vždy vychutnáváme dlouho a pomalu. Je jako opravdu dobré víno, které má mnoho chuťových a aromatických vrstev. A vy si prostě přejete je postupně, polehoučku, bez nátlaku nechat rozležet na patře. A znovu. Právě vytváříte pomalý požitek. Požitek, na který reagují všechny smysly. Máme nejraději ze všeho cestu na zámek právě zadním traktem od synagogy. Je tu méně lidí a naprosto fascinující zeleň udržovaná s takovou péčí, že moje srdce malé zahradnice jen vesele tančí nad tou podívanou. Během podzimu, zvlášť pak babího léta bych se tu dokázala s knihou v ruce schovávat celé hodiny a nabírat energii na zimu.
Náměstí a kostel sv. Václava
Pak se pomalými krůčky odloudáme na náměstí, porozhlédneme se, ale většinou rychle prchneme. Je tady na nás s Aldou až moc rušno, raději se schováváme ve stínku památek v zahradách a parcích. Pokud potřebujete nabrat bankovky, zrovna tady ihned vedle infocentra najdete bankomat. Obejdeme blok, mineme Dietrichsteinskou hrobku a od ní se rychle vzdalujeme pryč. Nevím, jak na vás, ale na mě tohle místo působí impozantně a hrozivě zároveň, hrozivě však více a nikdy se tu nezdržujeme déle, než je nezbytně nutné.
Zamíříme na Kostelní náměstí a brouzdáme úchvatnou zahradou Kostela sv. Václava. To je má další oblíbená část města. Panuje tu klid, takový, který pohladí na duši, ačkoli se to tu jen hemží návštěvníky. Vyšplháme se na věž, prozkoumáme vyhlídku, chvilku meditujeme o svobodě ptáků, zvlášť pak holubů, těch jsou tu zástupy. Ale pokud byste chtěli viděthnízdiště vlaštovek, musíte na Zámek, ve věži u kašny jich sídlí stovky.
Lom u Mariánského mlýna neboli Jančův vrch
A po této tour se obvykle obrátíme a vyrazíme po Bezručově po silnici č. 421 ve směru na Velké Pavlovice k nejkouzelnější koupací lokalitě, jakou jsem kdy viděla. Lom u Mariánského mlýna je biotop. Jinak se mu přezdívá také Lom Mikulov. V jeden okamžik tu může maximálně dovádět stovka návštěvníků. To proto, aby se přírodní památka trochu šetřila, žijí tu unikátní druhy živočichů, proto je potřeba množství lidí zregulovat, aby nedošlo k rozvrácení jejich prostředí. Konec konců, na návštěvě je tu právě člověk. Nesmí se sem nosit jednorázové obaly, nesmíte zde používat klasické opalovací krémy (ty přírodní jsou v areálu k dispozici zdarma).
Je tu dokonale čisto. Voda je hluboce modrá a křišťálová. Zatopenou plochu obklopují vápencové skály a ty fungují jako perfektní topné těleso, které ohřívá vodu. Proto je tu na koupání v sezóně vždy příjemně. Vodní plocha je pomyslně rozdělena na dvě části. Mělkou, ta je skoro jako brouzdaliště, a hlubokou, kde po kamenech sestoupíte přímo do „vodní propasti“. Krásně se tu plave, voda vás příjemně nadnáší díky vysokému obsahu minerálů, ale také vysušuje (což tvrdá voda dělá vždycky).
Pláž tu neočekávejte, leží se na drceném kameni, který zde zbyl z těžby, možná byl ještě dorovnán. Zlomky jsou docela ostré, vezměte si raději silnější bavlněný ručník a pod hlavu třeba ještě jeden navíc. My chodíme na lehko, ale to jen proto, že býváme víc ve vodě, než na souši. U lomu navíc najdete občerstvení. Pokud si zvolíte celodenní vstupné, pak můžete areál libovolně opouštět, zaběhnout si pro dobroty, do auta, na oběd atd. A kdo chce jen rychle osvěžit tělo, tomu bude stačit vstup na hodinku.
Výhledy a pohledy ze Svatého kopečku
Na toto turisticky vyhledávané místo jsme se nechali zlákat zatím jen jednou. Množství lidí stoupajících a valících se zpět po prudké kamenité cestě nás trochu odradilo. Ale netvrdím, že to není místo pěkné. Je. A mnohem pěknější, než v létě bude na podzim, až se nad ránem okolím Mikulova budou valit mlhy, listy začnou zlátnout a sluníčko vše prosvítí do hřejivě konejšivých tónů červené, oranžové, meruňkové a zlaté.
Možná jste to nevěděli, ale zdejší stezka je vlastně křížovou cestou. Tvoří ji 14 kapliček, kaple sv. Šebestiána, zvonice a kaple Božího hrobu. Duši okouzlí, to ano. Ale musí na takové rozjímání být klid. A ještě jeden tip. Jestli bude mokro, nechoďte sem, i za sucha to klouže. Chce to pořádné pevné pohorky, ne balerínky.
Jak se vám prohlídka Mikulova líbila?
Budu se na Vás těšit u dalšího článku!
