Milí čtenáři,
ráda bych se s vámi podělila o několik postřehů, které mi i v této nelehké době pomáhají nepropadnout panice a bezbřehému zoufalství. Je to praxe, která vás nebude stát peníze, jen ochotu si naslouchat.
Rada první: Jak dávkovat zpravodajství
Jsem člověk, který je rád informovaný. Kontrolovat však zpravodajské relace, twitter, IG, deníky každých pět minut vás dostane do obrovské spirály stresu. Vytvořila jsem si jednoduché pravidlo. Na zprávy se podívám až ráno během přípravy snídaně. Zrekapituluji si, co se odehrálo, zrekonstruuji si výhled, jaký mám do dalšího dne. Snažím se uvažovat takticky a vnitřně se připravit na to, co možná přijde. Jak se říká, kdo je připraven, není překvapen. I napětí z nejistoty opadá. Alespoň trochu.
Dohromady zprávy sleduji třikrát denně. Ráno, v poledne a kolem čtvrté. Pak to chce detox. Ne vždy to tak bylo a v posledních únorových dnech a prvních březnových jsem pocítila, že přespříliš informací proložených emočně nabitou mediální masáží mi prostě nedělá dobře. Paralyzuje mě a vězní mě v černých scénářích. Pak je šíleně snadné ztratit ze zřetele smysl konání i života. A to je cesta do pekla. Vysává to z člověka energii, radost, pocit zakořenění ve světě. S tak nahlodanou duší se špatné zprávy zvládají ještě hůř. A pomáhat je hrozně těžké. Takže si řekněte ne. Jestli je to těžké, obětujte sociální sítě a televizi odpojte od elektřiny a uložte na skříň, kde nikoho nebude lákat.
Nejdůležitější je pro mě od informací nechat hlavu odpočinout večer. Nikdy, opakuji nikdy se na zprávy nedívám před spaním. Krásné sny by byly ty tam. Je dost možné, že by se probudil i můj démon nespavosti. Nejspíš by mi hlava jela na plné obrátky a já bych další den stála za starou bačkoru. Unavená a podrážděná, zklíčená a demotivovaná. Paralyzovaná. A to nelze. Ne v této době.
Rada druhá: Usínám s knížkou
Osvědčilo se mi, že v těch nejdrsnějších dobách je nejlepší dobře se vyspat. Večer se mrknu maximálně na něco veselého. Seriál, komedii. Nebo něco, co mě vtáhne do příběhu, ale izoluje mě to alespoň na chvíli od hrůz, které zde páchá jeden diktátor a jemu přidružení. A pak, když už mám záření obrazovky dost, odšourám se do postele a půl hodiny si čtu. Hltám stránku za stránkou a usínám s veselejšími příběhy pod víčky.
Během prvního březnového víkendu jsem střídala romantické seriály a skvělou českou dystopii Petry Stehlíkové Naslouchač a poté Faja. Poprvé od ukončení VŠ jsem se s chutí svalila do křesla a četla, vstřebávala stránku za stránkou. Sice má tento příběh i temné aspekty a v něčem jako by připomínal, co se děje ve světě. Ale je prodchnutý nadějí. A naději teď potřebujeme. Knížky volte podle toho, na jaké podněty reagujete dobře. Jestli ve vás něco vyvolává bolest, nejistotu a nepříjemné převáží, hledejte jiný příběh, který vás naplní optimismem nebo vás zklidní.
Rada třetí: Pomáhat je lepší než bezmocně přihlížet
V této situaci člověku nejvíce pomáhá, pokud se nedostane do stavu bezmoci a absence smyslu. Nelze si říkat, že to nemůžeme zastavit. Asi vlastníma rukama nesvrhneme diktátory a nezastavíme balistickou střelu. Ale něco přeci jen můžeme. Můžeme pomáhat. A tak jsme se s rodinou domluvili, že zabezpečíme materiální pomoc – nové spacáky a karimatky, vytříděné oblečení, hygienické potřeby, trvanlivé jídlo. Když se dozvím o nabídce ubytování, rozešlu, poptám. To děláme.
Sama ale ubytování neposkytuji, a to kvůli nedávné depresivní epizodě. I to je v pořádku. Jakmile druhého, který potřebuje pomoci, pohostíte někde, kde to není zrovna příjemné, kde se nálady střídají a vládne napětí, ani jim se stresem nepomůžete. Proto si to prosím nevyčítejte. Máte ještě celou řadu možností, co dělat. Od věnování prostředků oblastní charitě, která střechu nad hlavou nabízí, až po dobrovolnickou práci, jež významně pomáhá posílit smysl lidského bytí. Můžete uspořádat sbírku s přáteli, můžete sdílet nabídky práce.
Rada čtvrtá: Příroda léčí rozbolavělou duši i stresem ztuhlé tělo
Chodíme ven, chodíme do lesa, na louku, k rybníku. Vedeme kroky po lesních pěšinách, posloucháme ticho, sem tam vánek v korunách, trylkování ptactva, dopřáváme si koupele v pozdě odpoledním sluníčku. To je jedna z mála kratochvílí, která uklidní, podobně jako čtení, ten hlásek pochyb a stresu, který v hlavě otravně bzučí. Sepětí s přírodou nám doma dodává jistotu. Je to i proto, že rok co rok máme možnost sledovat obnovu přírodního světa. Jeho vitalitu a sílu.
Procházíme se mezi stromořadím, jež je staré víc než tři sta let. Překonalo lidskou hloupost, krvelačnost, zlobu. Stále stojí a shlíží na ty, kteří se mihotají jako stíny pod mohutnými dubovými korunami. Rybník a potok zase odplavují emoce. Nechat se strhnout jeho písní a dopřát uším blahodárný zvuk podivuhodně dobře do latě srovná emoční bouři. Ptáci v letu mocně máchajícími křídly. To je pro nás doma zase symbol svobody. Inspiruje, odlehčuje. Vytváří víru v lepší zítřky. Víru v to, že i těžké doby nejsou věčností a pominou.
Rada pátá: Konec výčitek z dobrého života
Od vypuknutí konfliktu na Ukrajině jsem zpytovala svědomí. Pokládala jsem si otázky. A cítila se provinile za to, že jsem, tak jak jsem. Zpochybňovala jsem nárok na dobrý život. Na lásku, zdraví, střechu nad hlavou. A bylo mi mizerně. Dalo mi hodně práce, abych rétoriku viny převrátila v něco prospěšnějšího. A stala se z ní rétorika vnitřní síly a odolnosti. Musela jsem o požitcích obyčejného života, jako je teplá voda, dobré jídlo k obědu, teplá večeře, pohodlné lodičky v botníku, uvažovat úplně jinak než jako o malicherných zbytečnostech, které nejsou důležité k přežití.
Tak třeba zrovna moje pudrově růžové lodičky mi pomáhají nastolit reprezentativní vzhled, který se prostě od člověka, jež buduje svou PR agenturu a ještě k tomu je redaktorem v rodinné firmě, očekává. Je pravdou, že v některých oborech je zkrátka upravenost důležitá. Umožňuje člověku být vnímán seriózně. A tím pádem být seriózním partnerem v podnikání. Vydělávat peníze, které se daní. Plynou do veřejného rozpočtu, z něhož je pak financována další řada potřeb spojená i s mimořádnou situací na východě Evropy. Pak přišlo další uvědomění. hezké předměty mě těší. Jejich krása mi dodává energii a dobíjí mě. Lodičky jsem nazula a jen tak se s nimi proháněla po svém pátečním home office. A nebojím se jich. I v pandemii se staly symbolem, který mi připomínal, že svět zase jednou bude v pořádku.
Teplá koupel s bylinkovou solí také není nic špatného. Dokud to jde, patří mezi účinné prostředky, které mi už tolikrát pomohly rozvolnit svalové spazmy a napětí po celém těle. Aromaterapie mi pomáhá ovlivnit amygdalu, centrum strachu v mozku. Relaxační hudba mě dokáže ukolébat ke spánku. Dobrý oběd mi pomůže pečovat o výživu těla a dobrý stav zažívání. Trekové boty mi umožňují chodit po kopcích a na dlouhé procházky. Horký čaj je dar, který vyžene studený smutek z nitra. Jóga pomáhá procítit tělo a uvolnit potlačené emoce. Nebývá náhodou, že se mi občas v očích při protahování kyčlí a hrudníku objeví v očích slzy. Nejsem smutná, ale tělo samo pomocí prostředků, které má k dispozici, uvolní tenzi.
Rada šestá: Ponořit se do práce
Ani pracovní výkon nebyl posledních 12 dní dokonalý. Konflikty, ať ty osobní, pracovní nebo světové mi vždycky vezmou množství energie. Přemýšlím o nich. Ptám se, co udělat, jak to napravit, eliminovat, ukončit. Myšlenky mi nedají pokoj, poletují vytrhávají ze soustředění. Jak na ně? Jedině tak, že člověk bude dělat něco, co dělá opravdu rád. A v tom má výhodu každý, koho zaměstnání není jen způsobem, jak vydělat peníze, ale jak se těšit ze života.
Má skoro tchyně se nejvíc těší na to, že si bude povídat s kolegy. Všechno má zařízené s lehkostí a hned, na organizaci práce je mistr. Ze všeho nejvíc ji nabíjí kontakt s lidmi. Je takový firemní psycholog amatér. Ráda naslouchá, ráda se ptá, zamýšlí, ráda poradí, pokud někdo potřebuje. Mého muže zase baví řešení problémů ve světě IT a nekorektní humor, který celý jeho pracovní kolektiv sdílí. Moji mamku možnost uplatnit kreativitu.
Mě zase fakt, že se mohu vyřádit za klávesnicí i s lidmi, mohu svým klientům přinášet výsledky i něco, co je zahřeje u srdce. Ani nevíte, jak dobrý rozhovor nebo dobrý text, dobře naplánovaná kampaň a schopnost adekvátně reagovat na náhlé turbulence člověka posílí v jeho sebedůvěře a vášni pro to, čím se živí a čím se realizuje. Je to fakt. Tuhle radost si hýčkám. Den co den. Někdy je to těžší, po osmi i deseti hodinách práce jsem sice unavená, ale zároveň mě taky hřeje bezva pocit, že jsem užitečná, zvládla jsem něco nového, posouvám rodinný business. Má to pro mě smysl v řadě směrů.
Rada sedmá: Lekce vděčnosti
Konflikt a zlé časy vždy odkrývají křehkost života. Faktem je, že náš svět je zranitelný. To, čím závisíme na okolí, se může snadno rozpadnout. Ta slova jsou možná nepřiměřeně tvrdá, ale o to důležitější je budovat si svou vnitřní odolnost. Stres v nadměrné míře nám k tomu nepomáhá. V krátkodobém horizontu ho snižuje také vděčnost. Hluboce procítěná. Říct děkuji nestačí. Člověk potřebuje prožít děkuji. Denně děkuji za možnost, že jsem mohla vystudovat vysokou a díky tomu se mi na poli psychologie nevídaně rozšířily perspektivy. Děkuji za svou analytickou mysl, protože bez ní bych byla snadno manipulovatelná.
Děkuji hluboce za to, že jsou členové mojí rodiny, mí přátelé zdraví. Na hrudi mě hřeje pocit lásky a vděčnosti pokaždé, když vzpomenu na to, co mě učila moje „bábrlinka“. Jsem vděčná za to, že mám les za humny. Že máme na zahradě co pěstovat. Že mám práci, v níž si mohu dovolit být i svým pánem. Že si s mužem rozumíme a i když máme odlišné názory, vždy k sobě dokážeme najít cestu. A mohla bych pokračovat dalšími dvěma tisíci slovy, v nichž by byla vděčnost ukryta jako slza štěstí, úsměv, sepjaté ruce i hřejivý pocit laskající moje nitro.
Rada závěrečná: Trénovat mindfulness, neboli hýčkat si vnímavost a prožívání přítomnosti
Na pozadí všech těch rad figuruje zvláštní mechanismus. Mohli bychom říct, že se jedná o mindfulness. Cvičíme se v tom, abychom naslouchali tělu, emocím, pozorovali myšlenky a naučili se setrvávat v přítomném okamžiku. Abychom žili plnohodnotné teď. Většina negace se totiž vytváří v souvislosti s tím, co je již mimo naši kontrolu. My to sami nezměníme, ať už proto, že nejsme bohové, neumíme zařídit, aby se odestálo to, co už je vepsané do naší minulosti. A mnohdy nedokážeme ani předpovědět to, co nás teprve čeká. Okamžik, kdy se vše, minulé i budoucí, v naší kontrole i mimo naši kontrolu, zpracovává, je dar přítomnosti. Ta jediná je časem, kdy můžeme ovlivňovat. Sami sebe. I náš svět. Je to způsob, jak i u velice citlivého člověka budovat odolnost. Resilienci.
Je to také respekt k tomu, že každý může být hrdinou jinak a může pomáhat jinak. Je to respekt k tomu, že archetyp správného člověka a lidství v jeho nejvznešenější podobě se může různit. Není jeden, nejsou tři. Tato cesta vede k přijetí. Jakmile sebe sami přijímáme, reflektujeme, vnímáme, máme daleko větší šanci zvládnout stres a pohromu jakkoli velkou. Jsme schopni volit strategie, které nám v dané situaci skutečně pomohou. Lépe mobilizujeme naše síly a zdroje k tomu, abychom pomáhali ostatním. Abychom čelili hrozbám. Aby život mohl vzkvétat i ve chvílích temna.
Budu moc ráda, pokud se společně v komentářích podělíme ještě o další rady, o cokoli, co vám pomáhá.
Těším se na vás a všechny vaše postřehy a tipy také na Instagramu.
