Krásný den, milí čtenáři,
ráda bych se v dnešním článku podělila o své dojmy z nejzelenějšího řeckého ostrova, který leží v Ionském moři. Korfu neboli v řečtině Kerkyra. S partnerem jsme se vždy chtěli podívat do Řecka, ale přáli jsme si ho vidět v rozpuku, což je dost dobře možné právě v tomto ostrovním království středomořské vegetace. Zeleň má na nás blahodárné účinky. Když se vydáme ven z města, příroda nám ulevuje ve všech ohledech. Oči se osvěží krásnou barvou života. Duši občerství vánek i zurčící potůčky. Nebo šum moře a jeho průzračná hladina.
Kráčet jako bohyně si na Korfu dovolí i plus size žena a nebude stižena podivnými pohledy. 🙂
Nestojím o to být přikovaná k notebooku a telefonu
Ještě, než jsme letěli, chtěla jsem vás zásobit živými snímky a instatories. To se ale nakonec nekonalo. Možná si říkáte proč jen jsem nepostovala. Vždyť by to správný bloger měl dělat. Každý profík musí sdílet co nejvíc a často, denně, podělit se o autenticitu života. Byla jsem stejného názoru, než jsem si uvědomila, jak moc se v tom digitálním světě utápíme naprostými malichernostmi. A zveličujeme je do nadstandardních rozměrů. Život i kouzlo přítomného pak protékají mezi prsty, mění se v písek, který je jaksi sám o sobě neživý, jeho jednotlivá zrníčka se zdají stejná, tvořící podivně monotónní množinu minut, hodin, dnů či let. Ne, děkuji, nechci. Vždy mi radost dělával až meditativní klid. Uměla jsem si ho najít v nemoci, ve zdraví, doma i za hranicemi, ale poslední dobou, se sílícím tlakem na mou tvorbu, jsem si začala uvědomovat, že nestojím o to žít přikovaná k chytrému telefonu a notebooku. Ne, opravdu o to nestojím.
Oceánské proudy, vánek a cikády. Prvky, které jsou v každém koutě světa úplně jiné, unikátní.
Digitální svět mě fascinuje, ale nepohlcuje
Všechny ty úžasné technologie, které čím dál víc pronikají do našeho života, jsou mincí o lícové a rubové straně. Jednou z těch světlých stránek je, že dokáží člověku umožnit větší svobodu pohybu, vytvořit si snáze vlastní styl komunikace, pracovat prakticky kdekoli. Ale vezmu-li v potaz všechna negativa, už se mi nejeví život, kde nejbližšími společníky lidské rasy nejsou lidé, nýbrž notebook a telefon, příliš atraktivní, spíše vyprázdněný. Všimli jste si už někdy:
Nejkrásnější pro mne byla na Korfu divoká kakost, která voněla jako směs muškátu, růžového oleje a citrusů. Lahoda.
- Dříve se lidé na schůzce domlouvali telefonicky či osobně, třeba s předstihem půl roku. Všechno bylo v pořádku a tito dva jedinci se skutečně v domluvený čas sešli na domluveném místě. Žádné vytáčení, vymlouvání, vykrucování. S technologiemi, které umožňují bleskovou komunikaci v reálném čase se jaksi slovo stává méně platným. Nebo spíše neplatným, neustále se proměňujícím, jakýmsi fluidním příslibem, který může být ze vteřiny na vteřinu potvrzen nebo odvátý ve věčnost.
- To souvisí s šíleně rychlou proměnlivostí všeho. A je to vůbec dobře? Nepopírám vývoj, to v žádném případě, ani ho nechci negativně hodnotit. Ale to, co jsi mi řekl včera, by mohlo platit i dnes. Zejména, jde-li o kvalitu lidských vztahů.
- S tím bych mohla rovnou podotknout, že čím víc máme prostředků komunikace, tím méně sami umíme komunikovat, nedej bože o intimních a niterných věcech. Copak jsou pocity další sekularizovaná část našeho života?
- Hodnoty jako přátelství, etika, respekt, úcta a důvěra už jsou spíše jen marketingovými taháky a líbivě znějícími slogany. Když se řekne závazek, je to skoro nadávka. Nikdo nechce závazky, všichni chceme nezávislost. Pane bože a není to spíš to, že si přejeme pohodovou libovůli a obhajitelné sobectví a bezohlednost? Můžu si vážně dělat co chci, jak chci bez ohledu na podmínky a kontext? Vždycky si přitom musím vzpomenout na Jana Sokola: Má svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého. Je smutné, že tohle člověk denně vídá v komunikaci. Nemyslím teď v té s fanoušky, jsem moc ráda, že mě obklopují ti milí a laskaví, ale obecně.
- Absence naslouchání. Bože můj, to mi vskutku dokáže pít krev. Lidé na poradě, na přátelské schůzce a všichni s telefony v rukou! Poslouchají na půl ucha (to je velký úspěch). Nebo vůbec. A když na ně přijde řeč, aby zpracovali symbolický míč diskuze, najednou si ho ukradnou pro sebe, tlachají, nepustí druhého ke slovu, jen to do něj hustí. Pfff.
Sečteno a podtrženo, technika je dobrý sluha, ne však pán. A někdy je tím nejlepším způsobem, jak si odpočinout, techniku prostě vypnout a na týden či dva ji zcela vymístit ze zorného pole.
Typická architektura ovlivněná benátským rukopisem. Procházela bych se tu věčně. Bez mobilu, možná jen s foťákem, ale rozhodně bez mobilu.
Týden na Korfu bez chytrých technologií mi otevřel oči
Ještě na pražském letišti Václava Havla jsem natáčela pro instastories a věřím, že ta videa budu mít jistě ještě uschovaná. Nikdy jsem ale nepublikovala. Proč? Hned po příletu jsem si všimla jedné věci (krom toho, že byla noc a jediným přáním mým i mého muže bylo natáhnout se a spát) – na Korfu tolik ty chytré technologie neletí. Tady se spolu lidi baví ještě normálně. Na ulici, v recepci, na pláži, v kavárně, v restauraci. Je to okouzlující, protože vám to umožňuje plně se soustředit na všechny ty, jimiž jste obklopeni. Na detaily v jejich smíchu, na znělost hlasu, jiskru v oku, nedbalou eleganci, jíž vyzařují všichni, kteří ochutnají trochu toho ostrovního vzduchu a moře. Najednou se prostě člověk mnohem víc začne dívat kolem sebe a fascinovaně pozoruje ruch v ulicích, pár na vespě jedoucí na rande, kluka od vedle pelášícího přes náměstí s čerstvými surovinami domů, aby z nich později mohla být bezvadná tradiční večeře. Týden jsem v tomhle prostředí žila dobrovolně. I nedobrovolně. To proto, že mi datové služby moc nešly a mně to vlastně vůbec nevadilo. Telefon jsem použila jen tehdy, abych zavolal našim domů, pověděla jim, jak se máme a že koupání je tu bezvadné a vegetace uchvacující. Že Kerkyra má úžasnou „benátskou“ atmosféru a nádhernou promenádu plnou rozkošných a věčně plných kavárniček. Že jsme si přivoněli ke zvláštnímu místnímu druhu citrusů – kumqatům a že je to vůně líbezná.
Kerkyra má jedinečnou energii. Nenutí vás tlačit se do výkonu, spíš si užívat.
Vstupenka do ráje bez sociálních sítí
Než jsme odjeli na Korfu, byl život vážně vyčerpávající, zvláště v profesní oblasti. Strategie, nabídky, reporty. Bože! Už mi z toho šla hlava kolem, ale protože jsem vše zvládla před odletem, na ostrově jsem si první tři dny dovolila dělat NIC. Jíst, meditovat, milovat. Tři slova naplňovaná do puntíku. Nedělali jsme andrenalinové sporty, neprojeli jsme celý ostrov na kole ani autem, nesurfovali jsme na Agos Georgios Pagon. Ani jinde. Nepařili jsme v klubech, nejeli do Albánie na otočku. Dvakrát jsme si udělali výlet do Kerkyry a trochu jsme si prošli východní pobřeží ostrova. Jinak jsme se váleli, plavali, vychutnávali si přírodu, slunce, motýli plující vzduchem, snídaně, večeře, spánek a po třetím dnu dovolené se naše mozky zregenerovali natolik, že už jsme byli schopní i číst. Předtím to nešlo, naše hlavy potřebovaly kompletní odstávku, jen přítomnost tady a teď bez zbytečných myšlenek. Abychom z dovolené udělali akční jízdu, potřebovali bychom ještě alespoň tři dny navrch. Tak třeba příště. Co jsme s Aldou dělali, dělali jsme pro nás, pro sebe, pro radost, bez ohledu na to, jestli ta fotka bude vypadat dobře na sociálních sítích. Jestli se mám vyprsit takhle nebo jinak. A víte co? Byl to jeden z nejvíc autentických týdnů, jaké jsem za poslední půlrok zažila. Nejkrásnější na celém pobytu bylo, že jsme vnímala, jak jsme tu s Aldou pro sebe. Jak dokážeme sdílet v přítomnosti, aniž bychom museli zrovna datlovat něco na telefonu. A bylo nám vážně jako v ráji.
Moře je tu živel se dvěma tvářemi. Hluboké a průzračné. Temné a nevyzpytatelné.
I blogger je jen člověk a zaslouží si odpočinek. To je jen takové drobné sdělení na závěr. Ale je v něm velký kus mé vlastní životní pravdy. Jsem moc ráda, že vám mohu přinášet hezké zážitky a recenze, sdílet s vámi momenty z života a bloggerské dráhy, snad i trochu inspirovat, poradit. Ale nenechte se internetem a online komunikací převálcovat, občas telefon prostě zahoďte a jen si užívejte tu pohodu, kdy k elektronickým mašinkám (mimo varné konvice) nemusíte ani čuchnout. Vypněte. Buďte. Žijte. Naši předci to bez nich zvládly a Jessica Fletcherová i Hercules Poirot bez nich byli tak excelentními detektivy, že ani sebelepší mašinka by jejich deduktivní schopnosti nedokázala vylepšit. Byli totiž lidmi. Ne digitálními. Ale relativně obyčejnými. Impozantními.
Tohle bylo naše oblíbené nicnedělání, číča to ztvárnila dokonale.
Užívejte si krásné letní dny!
