Těžko se mi píše krásný den,
tak raději popřeju, ať je lepší než několik těch posledních. Všichni potřebujeme optimismus, protože to je v současnosti nedostatkové zboží. Chce to do paniky a naivity vnést trochu racionálního uvažování. A snad nám to doma docela jde. Nejdříve však několik mikroúvah o fatální lidské blbosti, která se ukazuje ve světle krizové situace ještě citelněji než obvykle. Hloupost jde totiž zahladit blahobytem. Když ale na scénu napochodují faktory, které jej dokáží ohrozit, vyjevuje se jasněji než kdy jindy.
Poslouchejte, ale přemýšlejte
Je na místě občas večer mrknout na zprávy. My to děláme denně. Ne proto, abychom byli rozladění, ale proto, abychom měli ponětí o tom, co se doma a ve světě v této krizové situaci děje. Nicméně každé sdělení, ať už je to zpravodajská relace na ČT24 nebo post na sociálních sítích, si žádá, abychom ho nezhltli i s navijákem. Krizová situace přímo otevírá bránu k umění diskuze a především k umění kritického myšlení. Také je užitečné, pokud si ověřujete informace, abyste neupadli v omyl, který je úplně zbytečný. Je to velká příležitost naučit se něco, co někteří možná doposud nečinili. Říkáme tomu: Každá informace má svého loutkáře, který sleduje jistý cíl. Zkuste analyzovat i v těchto intencích.
Proč se omezit z vlastní vůle
Abych byla upřímná, souhlasím s tím, že vláda vyhlásila nouzový stav. A vlastně souhlasím i s tím, že vám, kteří lítáte po světě bez roušky dává s dnešní půlnocí jasně na srozuměnou, že takhle by to nešlo. Souhlasím také s tím, že v takové situaci, kdy potřebujeme koronavirové infekci hodit pod nohy ne klacek, nýbrž mu postavit do cesty pořádnou palisádu, má smysl, pokud svůj pohyb omezíme na maximum. Kdybychom byli opravdu moudří celoplošně a každičká hlavinka, která se na krku domácích otáčí kolem své osy alespoň částečně přijala za své, že prevence má význam a proto má smysl se trošku omezit, možná by nebylo třeba přistupovat k tak dramatickým opatřením. Sami bychom to udělali dobrovolně. Vědomě. Protože:
- se máme rádi,
- mámě rádi naše blízké, přátele…
- si nikdo z nás přece rád nepůjde sednout do krimu za obecné ohrožení…
Pokud byste srazili autem svoji babičku…
Proč tak nechutná ukázková hypotéza? Protože máme rádi naše rodiče, dědečky a babičky, strýčky, tety, občas dokonce i toho šéfa, kterému snad na zádech raší dinosauří šupiny. Máme také rádi přátele, sousedy, partnery, sestřenice. Ráda bych se vás zeptala: Jak byste se cítili, pokud byste svým blízkým ublížili? Představte si, že byste autem srazili svou babičku. Asi by to ve vás zanechalo otřesný zážitek a bylo by vám mizerně. Ještě horší by to bylo v případě, pokud byste jí nedopatřením ublížili natolik, že by ležela v závažném až kritickém stavu v nemocnici a pouze ve hvězdách by bylo vepsáno, zda to zvládne. Pokud by to její organismus ale nedokázal uhrát… Jediné, co pro byste pro ni mohli udělat, by bylo zahodit řidičský průkaz, zaplatit pohřeb, projevit upřímnou soustrast a nechat své svědomí, aby vás spořádalo za takovou lumpárnu za živa neutichajícím proudem výčitek. Za mřížemi. Za zabití (možná z nedbalosti). Zloba vůči sobě je vždycky tisíckrát palčivější než nenávist vůči jiným.
Mám ráda svojí mámu
Moje mamka je fajn ženská. Někdy se neshodneme, jsem výbušná povaha, ona je výbušná povaha. No, občas se poškorpíme. V zásadě to ale nemění nic na tom, že ji mám ráda. A chci, aby byla hlavně zdravá, spokojená a šťastná. Mamince je už 65 roků. Zažila toho hodně. Na podzim prodělala něco velmi podobného černému kašli a zotavovala se dlouho. Jak víme, koronavirus napadá dýchací soustavu a pak rád sedá na srdce. A také víme, že smrtnost se v populaci pětašedesátníků pohybuje na nepříliš líbivých číslech. Určitě bych nebyla štěstím bez sebe, kdybych k výši těchto hodnot přispěla svým nezodpovědným chováním. Protože mám mamku ráda, chci ji ochránit. Před blbostí, před zdravotními riziky, před neštěstím. Ještě, než vláda vyhlásila nouzový stav, už jsem se tak nějak vzdala společenských styků. Prostě to bylo přirozené opatření. Domluvili jsme se s bráchou, že na místě je home office. A to nejméně do 24. března nebo do doby, než největší hrozba pomine. Domluvili jsme si, že brácha, který bydlí jinde, nám bude dělat závozníka, abychom necourali kdo ví kde, po lékárnách, obchodech. A ano, udělali jsme si všemi tak kritizované velké nákupy do zásoby, které byly přesně rozplánované na deset dní u čerstvějších potravin a na měsíc u těch suchých a trvanlivých. Proč? Abychom omezili nutnost vyjít na ulici a neprskali na jiné a nenechali prskat ani na sebe. Teď žijeme v mikrosvětě se zahradou a jsme zdraví. Díky Universu! A prozřetelnosti členů naší rodiny. Někdy si vážně říkám, jestli by si můj brácha neměl založit poradenskou firmu na eliminaci rizik a smysluplné krizové scénáře, které eliminují negativní dopady nenadálých komplikací všehomíra.
Dovolená nebude… No a co?
Trochu mne rozčílilo, když jsem se dozvěděla o tom, že někteří spoluobčané prostě museli jet nutně na dovolenou do oblastí, kde virové onemocnění pořádně řádí. To typicky české „mně se přece nemůže nic stát, protože…“ je pořádná hloupost. Virus je hrozba neviditelná a v tomto případě o to nebezpečnější. Člověk je totiž nejvíce infekční před propuknutí příznaků a v prvním týdnu rýmičky. Pak nám tu nemocňák vyskočí jeden a během pár dní dalších deset, se kterým si během 15minutového blízkého rozhovoru intenzivně vyměňoval kapénky. A tak se to jako lavina řítí dál, dál a dál! To je pohroma! Chtělo by to více přemýšlet nad důsledky. V tomto ohledu není prostě praktické žít přítomným okamžikem, protože se může rovnat paraglidingu bez padáku. Volný pád je super ojedinělý zážitek, dokud nedopadnete na zem….
My bychom do zahraničí nejeli. Právě proto, že Čína, která je globalizovanou mocností číslo jedna, je všude. Nemám proti Číně v zásadě nic, když odložíme politické preference a ústavněprávní záruky týkající se svobody. Je jasné, že tato spojnice globalizace se nemohla odříznout na 250 % od celého světa. Lidé cestují. A kdo jen trošku sleduje obchod, by vytušil, že čínští manažeři, odborníci, podnikatelé, turisté, si Evropu jako oblíbené místo business vztahů a kulturních kratochvílí oblíbili. Sever Itálie mimo jiné kvůli strojařině a textilnímu průmyslu nebo luxusnímu zboží. Tato lokalita nebezpečně blízko sousedí se Švýcarskem, Francií, Německem, Rakouskem a Chorvatskem. Dalo by se očekávat, že hrozbu prostá mysl zbystří i se schematickou mapou Evropy a mizivými znalostmi geografických poměrů.
A to je přesně ten důvod, proč se nekonal žádný cool eurovíkend ani lyžovačka, dobývání Drážďan, benátského karnevalu ani cokoli jiného, kdy bych musela vystrčit nos z ČR. Přihlédnu-li k systému zdravotnictví a náležitostem cestovního pojištění, nikdy si člověk nemůže být jist, zda se mu dostane potřebné péče, nebo ne. Pravda, někdy ani doma si jist být nemůže, ale šance jsou zde trošinku vyšší.
Upřímně si nemyslím, že krize pomine dříve než v květnu. Tím myslím opravdu relativně vyšší riziko nákazy koronavirem. A tak bude letošní dovolená možná jen o opalovačce na zahradě, koupání v sudu a baštění vlastnoručně vypěstovaných malin v leže a pod slamákem. Je to retro, ale prorokuju tomu pro tuhle sezónu velký comeback! Zdraví je víc než zážitek spojený s napojením na plicní ventilaci. Ale jestli mě máte za sraba, tak klidně! Těší mě, jsem hrdá na to, že jsem srab (a rozum nemám na kaši!).
Jak souvisí rýmička, demokracie a sobeckost
Tahle rýmička je bez nadsázky svině. Je drahá a je zákeřná. A pro mě je rozhodně levnější nechat vyletět komínem penízky za lyžovačku v Alpách, než vrazit dýku do zad všeobecnému zdraví a ekonomice. Lidi, sobectví vždycky přinášelo jen problémy: války, revoluce, totalitu… Tak přemýšlejte, jestli k tomu náhodou celosvětová pandemie nebude také svádět. Demokracie, jak se ukazuje, je křehká věc, kterou bohužel může ona rýmička pěkně potrápit. Demokracie a její kvalita totiž závisí na morálce a etice lidského života. Rozumím tomu, že oblíbeným národním mentálním sportem nejsou šachy, ale koumáctví typu „jak co osrat a vytřískat z toho maximum“, ale dneska to chce seriózní přístup, alespoň trošku s nadhledem a ohledem. Do těchto dvou množin patří například ohleduplnost, zodpovědnost, spolupráce, důvěra, pokora, umění zvážit rizika nejen v kontextu života jednotlivce, ale též v kontextu života společnosti, skromnost, rozumnost, empatie… Prakticky demokracii vytváří chování lidí.
Bohužel mám dojem, že si ji dost často pleteme se svévolí, což se v dnešních těžkých dnech ukazuje o to bolestněji. Možná by stálo za to si jako mantru či afirmaci opakovat slova fenomenálního myslitele a filozofa Jana Sokola: Má svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého. Přestože naivní a nepoučený nelida by si to mohl vyložit tak, aby mu jako laskavě nikdo nerozkazoval, tak já bych nabádala, abyste váhu těchto slov zvažovali ne jednu hodinu, jeden den, ale celý život. Obávám se, že omezit svou svobodu v tak vážné situaci a po příjezdu z Itálie nebo jiné rizikové oblasti, je aktem podpory demokracie, práv a svobod numero uno, ačkoli si to na první pohled nechceme přiznat. A proč? Protože ty dva týdny trávíme izolováni v zájmu zdraví všech. Demokracie není extrémní individualismus, aby bylo jasno. Demokracie také počítá s určitou soudností a se schopností vlastní reflexe. Ta karanténa slouží k tomu, abyste neohrozili jiné a vám vlastně předepisuje klidový režim, kdy nebudete přecházet zdravotní obtíže, jako jsou bolest v krku, teplota, slabost. Nebo ještě jiný příklad. Vezměte si, že mnoho mladých lidí může být zcela asymptomatických, ale jejich prateta Boženka, jejíž občanka skromně prozrazuje věk atakující sedmdesátku, už tu kliku mít nemusí a z nemocnice to vezme přes márnici až na hřbitov. V srdci zbude praneteři nebo prasynovci jen hluboká díra v srdci a opět zmíněné výčitky. A také partner nebo přítelkyně, které jinak ukazujete rádi svou vášeň a lásku, na vaši nezodpovědnost může dojet. Podle psychologů je nejsilnější stresovou situací pro jedince nikoli krach, nikoli smrt dítěte, ale ztráta partnera. Kapišto?
Ty máš jako roušku? Nejseš divnej?
No to si piš, že nejsem divnej/divná! A koukej na mě třeba jako na exota s oštěpem, bederní rouškou a hrstí kola ořechů. Nebo jako na neexistující Alzovu matku, starou Alzinku. Spíš ty jsi nezodpovědný a naivní, když tu roušku ani cokoli, co by ji mohlo napodobit, nemáš! A tak ven v nejnutnějších případech vycházím nejen s rouškou nebo šátkem přes nos a ústa, ale také k tomu hrdě přidávám latexové rukavice a ochranné brýle! A víš co? Cítím se skvěle, protože jsem udělala něco pro druhé i pro sebe. A abych byla upřímná, ty ochranné brýle jsou parádní módní doplněk. Jsou funkční a sluší mi. Ale vážně! Proč pro pána lezete na ulici bez ochranných prostředků nebo jejich podomácku vyrobených alternativ? I tato malá oběť, která se mimo jiné dostala mezi módní doplňky letošní jarní sezóny renomovaných domů, které udávají tón Haut Couture, má smysl. Alespoň nebudete funět na ostatní bacily. A podle současných vládních nařízení si bez toho na ulici už ani neuprdnete! A před patogeny vířené ostatními budete mít díky brýlím a rukavicím alespoň štít. Týká se to i těch, kteří se cítí momentálně jako Herkulové! To, že vám je skvěle, neznamená, že po kontaktu s vámi bude skvěle i vašemu kamarádovi nebo mně! (Mně tedy spíše ne, pokud bych to měla zmínit nahlas. Asi mne začne svrbět dlaň a vzpomenu si na výchovný políček od mojí babičky. A taky na lechtání škumpou jedovatou z nějakého praštěného amerického seriálu. Ale věřím v karmu, tudíž se o vás budu starat v míře nezbytně nutné, která indikuje, že jsem zodpovědný člen občanské společnosti! Amen!)
V životě bych netušila, že na tohle téma pustím do éteru téměř dva tisíce slov. Do komentářů mi schválně napište, jaký na celou věc máte názor vy!
Držte se, držme se a dbejme o sebe nejen na beauty úrovni!
