Jablka jsou zázrak. Pomáhají všem a na všechno, dalo by se tvrdit. Nám s Káťou rozhodně k dobré náladě, k pocitu štěstí. Jsou to králové zahrad. Netušíme, kolik odrůd v Čechách a na Moravě máme a kolik se jich nyní nejvíce pěstuje, rozhodně však víme, že se do popředí zájmů nejrůznějších nadšenců dostávají i ty staré, které si pamatuji z míst kolem Rychlebských hor z mého dětství.
Tajemství starých zahrad v pohraničí
Staré sudetské zahrady nabízely těm, kdo tato místa znovu osídlili, neskutečné bohatství vysokých, rozložitých jabloní, z nichž jedna jediná dokázala tímto ovocem nasytit v zimě celou rodinu. Sousedi měli velký strom jablíček panenských, kolem silnic zrály soudky, na naší zahradě byly koženáče, které svým aroma výtečně doplňovaly strouhaný křen k ovaru nebo uzenému, a v lokalitě, kam jsem se posléze nastěhovala v Praze, byla také jedna stará zahrada, která nabízela našim bezedným košíkům dokonce jonatány, jablko mých školních let.
Nejlepší dárek: jablko léčí
Do obchodů se k nám vozily tenkrát z Maďarska, byla to velká, šťavnatá jablka skoro až s černou slupkou, jak byla vyhřátá ze slunce. Nažloutlá dužnina voněla neskutečně a pojídat je byla slast snad větší než první dětské lásky. Dva košíky těchto krasavců jsem dostala jako žákyně druhé třídy základní devítileté školy o Vánocích pod stromeček, den před Štědrým dnem mne totiž pustili z nemocnice, kde jsem ležela s těžkou žloutenkou. Dieta byla jasná, skoro nic jsem jíst nesměla, ale jablka ano. Byl to tehdy nejkrásnější dárek, na který dodnes vzpomínám tak šťavnatě, jak to jen jde.
Říkalo se, že jablíčka pomáhají játrům zotavit se. Věřím tomu a dnes si den bez jablka sotva dokážu představit. Ať jsou to spartany nebo goldeny, každá odrůda má své kouzlo. Jenže: letos je neúroda tohoto ovoce tak velká, že si zatím asi málokdo z nás umí představit, jaká bude zima bez českých jablek. Ano, mohou se dovézt, ale řekněte sami – nejsou ta naše nejlepší?
Kde letos sehnat šťavnaté podzimní ovoce
Když jsem tak jednou večer přemýšlela, kde sehnat toto ovoce a zda máme vůbec šanci, přečetla jsem si u kamaráda Googla, že někde přece jen jablka jsou. A že se organizují i jejich samosběry, třeba ve Středočeském kraji. Že by se někde přece jen urodilo? Chtěla jsem to vidět. A pokud to půjde, natrhat si. Sklep máme dobrý, jablíčka tam vydrží až do června. A tak jsme s dcerou a jejím partnerem na ten samosběr vyrazili. Když jsme zastavili přímo v sadu, košíky a přepravy z auta přemístili mezi stromy, ocitla jsem se v ráji. Lidičky, to jste neviděli!
Stromky, hádám že čtvrtkmeny, obsypané jablky mimořádné velikosti, pohádkových tvarů. Nechápu dost dobře, jak to ty větve mohly vůbec udržet. Sklízet se mohly dvě odrůdy: Gloster a Bohemia. A stálo to za to. První zářijová sobota, slunce v plné síle, pofukoval větřík věštící blížící se podzim. Já hlavu v oblacích a v rukách poděkování. Čtyři přepravky jsme měli za chviličku plné. Překrásným ovocem, jen se srdce smálo. Škoda jen, že toho nedokážeme sníst více! Trhala bych, až by se hory zelenaly.
Štěstí jménem samosběr
Sběr čehokoli, co roste na stromech, keřích či níže při zemi, třeba bylin, mne totiž naplňuje neskonalým pocitem štěstí. Je mi mezi těmi dary přírody prostě dobře. Myšlenky na povinnosti pracovní či domácí pouštím z hlavy a jen se raduju z hojnosti, která mne obklopuje. Možnost být mezi stromy, větvemi a odebírat ovocnou energii k uskladnění na horší časy byla jako lázeň duše. Omamný klid rozprostírající se kolem nás, vzduch voněl trávou a řebříčkem a v dlaních jen ta jablíčka.
Na takovém jablkosběru jsem byla poprvé v životě, ale stálo to za to. V jiné roky se tohle relaxační šílenství odehrává u nás na zahradě. S noblesou milovníků všeho, co nám tam vyroste a uzraje. Jablka, hrušky, meruňky, broskve, maliny, ostružiny, borůvky, muchovníky, aronie, červené jeřabiny, rybíz, angrešt, ořechy. Jsou to posvátné chvíle života plné obdivu i pokory. K tomu, co země dokáže a kolik toho nám umí nabídnout.
Letos hlavně čerstvá
Jablíčka ovšem tentokrát nezužitkujeme na mošt nebo zavařeninu, chceme si na nich pochutnat hlavně začerstva. Sklep jich tentokrát pojme skromnější množství. A jak lépe s přicházejícím podzimem a zimou načerpat co nejvíc vitamínů a dalších látek, kterými blahodárně zásobí organismus? Možná, až budou trošičku horší, tak pak jim vymyslíme několik receptů, na kterých si pochutnáme během nějaké předjarní neděle.
Jablka mají dokonce svůj vlastní svátek, píše se o něm v Tradináři
Když listujete Tradinářem, narazíte tu na informaci, že jablka měla v keltské mytologii zvláštní význam. Aby ne, vždyť to bylo ovoce, které patřilo vůbec k těm nejvýznamnějším plodinám, ovoce, které léčilo, sytilo a těšilo. I proto mělo svůj vlastní svátek. Den podzimní rovnodennosti. Také se mu říkalo Mabon. Jeho úkolem bylo poveselit se, a ještě načerpat hravou energii z babího léta. Oslavit úrodu a sklizeň. Pro nás je takovou malou oslavou i to, když se sejdeme společně na zahradě a nastřádáme do bedýnek plody, které nám budou sloužit celou zimu. Letos jsme takovou malou oslavu uspořádali v sadu nedaleko Čáslavi. Byla to magie.
Mabon přináší ještě jedno půvabné poselství: výsledky vašeho snažení se nakonec vždycky projeví. Během této doby pomaličku ale jistě vytváříte semínka budoucího já a budoucích projektů. Pozorujte to s námi. Energie se už více zklidňuje a nutí vás s dřívější tmou trošku nahlédnout do vlastní duše. Co byste rádi sklidili příští rok? A zdaleka nejen na zahradě ale i ve vlastním životě… Co zaset a láskyplně pěstovat pro spokojenost a radost? Co pro zdraví? Co pro hezké vztahy?
Energie Mabonu vede k zamyšlení, jaké zkušenosti jste za poslední období získali a jak je v tom všem zhodnotit jako cenný vklad do toho dalšího.
*Článek vznikl ve spolupráci s vydavatelstvím Smart Press, které nás okouzlilo svou edicí Tradinář, jež nás vrací ke kořenům a kráse ročních období v hektickém a uspěchaném světě.
