Dobré dopoledne milí čtenáři,
připravila jsem pro vás další ze série článků o výletě do Děčína a okolí. Byla sobota a počasí, zdálo se, mělo toho dne smutnou náladu. Po kopcích se valila hustá mlha a slunce nechtělo ukázat svou zlatavou tvář. Na výlety v přírodě jsme se úplně necítili. Rozhodli jsme se, že původní program trochu změníme. A myslím, že jsme udělali dobře. Zámek a Drážďany!
Dopoledne jsme se nasnídali klidně ve dvou v našem pokoji, povídali si a naplánovali den. První, co nás po zlidštění čekalo a nač jsme se velice těšili, byla prohlídka Zámku Děčín s výkladem. Navíc bylo parádní, že jsme to přímo do hlavní budovy zámku měli z našeho zámeckého ubytování jen malý kousek. Přišli jsme na informace, abychom zakoupili lístek. A zjistili jsme, že prohlídka už dvě minutky běží. Ale slečny byly vstřícné a zavedli nás ke skupince zvědavců a nadšenců do historie i interiérového designu, k níž jsme se posléze připojili a prohlídku si vychutnali.
Slečna, jež nás provázela, byla milá, a její povídání nás místy od srdce rozesmálo. Zámek prodělal od dob svého zrodu opravdu velkou řadu proměn a doporučuji vřele, abyste toto místo navštívili. Svoji nynější podobu získal při poslední přestavbě za panování rodu Thunů. A myslím, že dílo to bylo povedené, alespoň my jsme je obdivovali. Nicméně v době minulého režimu se na zámku usídlila sovětská armáda a to, co zde v devadesátých letech našli, by se jednoznačně dalo popsat jako totální devastace. Za své vzal původní nábytek i vybavení. Alespoň z většiny. Jen někde zbyly dřevěné podlahy pamatující společenský život 18. a 19. století. Vším, co šlo, si vojenské osazenstvo zatápělo, v kapli vznikla vojenská kuchyně. Nedokáži si dost dobře představit, jak zámek vypadal po působení armádních sil. Ale to, s jakou péčí se o něj dnes město Děčín, jemuž patří, stará, je obdivuhodné. Restaurátorské práce místu vdechly nový život. Vybavení pokojů je z velké části zapůjčené odjinud nebo vyrobené podle dobových předloh na míru. V tomto smyslu si vybavuji nádhernou soupravu křesílek a pohovek s květinovým látkovým potahem, který se podařilo objevit až ve Florencii. V Zámku se nesmí fotit, proto Vám snímky z vnitřních prostor neukážu. Přijeďte se podívat. Vlakem, autem, na kole. Ta atmosféra za to stojí. A mimochodem, Thunové nebyli žádní zpátečníci, možná vás povídání o jejich životě a díle ohromí. Ale co mi udělalo na prohlídce velkou radost, to byl její závěr. Mohla jsem si zkusit odemknout zámecké dveře obrovským klíčem. A byl to zážitek! Někdy se mi zdá, že s moderními věcmi je trochu kříž, jde-li o jejich funkčnost. Ale tady zapadl klíč přesně do zámku a šlo s ním hladce, téměř neslyšitelně otočit. Poté jsme vešli ještě do kaple, které dnes slouží například jako oddací síň, má ceremoniální význam a probíhají zde snad i křtiny. Konec prohlídky, nástup hladu.
Zavítali jsme do zámecké restaurace. Je to útulné místo. A prvek, který jej dělá příjemným? Lidé, personál, obsluha. Nejsou to škrobení panáci, ale vlídní lidé. To mne vždycky dokáže potěšit. Když vidím, že se umí usmát, nevadí, když jim zákazník položí i trapně hloupou otázku. A opět budu kvitovat smysl pro humor i atmosféru zdejšího kolektivu. Jsou to správňáci. Tato restaurace nemá sáhodlouhý jídelní lístek. Sezónně se obměňuje. Najdete tu výběr přibližně ze čtyř až pěti hlavních jídel, polévku a dva až tři dezerty. Abych byla upřímná, tak z nápojového lístku si toho už moc nepamatuji, ale vím, že drahé polovici velice chutnalo espresso. K obědu jsme si z menu objednali hovězí líčka na slanince s bramborovou kaší. A bylo to jídlo moc dobré. Hovězí se jen rozplývalo na jazyku, bramborová kaše byla taková, jak má být. V kuchyni vše udělali poctivě a na tom, jak nám chutnalo, byl jejich um a láska k práci znát. Restaurace má navíc krásný výhled do parkové úpravy, která odděluje zdejší prostředí od rušných částí Děčína.
Poté jsme se volnou procházkou vypravili na děčínské nádraží s jasným cílem. Chtěli jsme se podívat do Drážďan, pro Aldu to měla být premiéra. Když nám sdělili, že zpáteční do tohoto německého města s vlaky EC vychází na více než 900 Kč, zděsili jsme se! Naštěstí nám dámy od přepážky po troše drahot a kyselých výrazů řekly, že je možné také využít jiný spoj. S celodenní jízdenkou pro Ústecký kraj je možné cestovat po tomto regionu 24 hodin. A platí také na přestupní lince, s níž jsme přes Bad Schandau nakonec do Drážďan dorazili. Vyšlo nás to dohromady na nějakých 500 Kč. Cesta nám trvala přibližně hodinku. Projížděli jsme půvabným a pohádkovým pohraničím. Tajemné lesy, tiché šumění jemného deštíku, bujné kapradí, vřes a nakonec i maličkatý vodopád. To vše trať lemovalo. Byl to skutečně zážitek. Přestup také proběhl naprosto bez problémů. Žádné stresy, žádný spěch, ale klid pojištěný spolehlivostí.
Potom, co jsme kolem druhé přistály na nádraží v Německu, stačilo se vymotat a před námi se otevřel bulvár do centra města, jímž procházely stovky lidí. Drážďanská architektura je pro mne svým způsobem chladná a odtažitá, přesto je v něčem i půvabná. Mile mě překvapilo, že v sobotu bylo tolik nejen cizinců ale i domácích venku, v restauracích, kavárnách, na nákupech, v zahradách. My jsme měli jasný plán. Trochu ukonejšit mé shopaholické já a posléze se prostě jen kochat atmosférou města (novinky z Drážďan najdete například zde). Prošli jsme si historické centrum se všemi jeho významnými památkami: katedrálou Frauenkirche, trhem, Kráslovským palácem, Zwingerem, Procesím princů a knížat (Procession of Princes), Semperovou operu, Brühlovou terasou nebo nyní renovovaný Augustovým mostem. Překvapilo nás, že zde v centru města stále probíhá archeologický výzkum.
Cením si toho, že místní dobře zvládají angličtinu a sem tam i češtinu. Všichni byli přátelští a vlídní, pokud jsme potřebovali poradit. A celkově mi lidé tady přišli milejší a společenštější, než se říká. Procházeli jsme se snad pět hodin v kuse. Zavítali jsme také na pravou bavorskou klobásku a do kavárny. Udělali jsme si zkrátka pěkný výlet. Ale řeknu vám, jedna věc mě děsila – ta tlačenice viditelná už z dáli. A hádejte kde? Před Primarkem. Tomu jsem se raději obloukem vyhnula, přestože jsem se zde chtěla porozhlédnout po pár maličkostech přátelům pod vánoční stromeček.
Cesta zpět byla klidná a pohodová. Měla bych ale jednu výtku směrem k drážďanskému nádraží. Kdo safra umístil toalety tak strašně daleko od nástupiště? Raději jsem si půl hodiny počkala, než abych pak nestihla vlak. Což mi připomíná, že bych ráda uvedla, že jezdí co dvě hodiny. Hodně příjemné spojení. „Domů“ jsme z nádraží šli pěšky a byli jsme opravdu unavení a zároveň šťastní. Tak člověka zmůže den plný zážitků. Ale když jsme se vraceli k Zámku, kde jsme byli ubytování, museli jsme jej obejít, jelikož večer se boční vchod k zámku uzavírá. Ve dne není problém se na zámek vyšplhat stezkou od restaurace U Růžové zahrady. Ale večer je nutné vcházet přes Dlouhou jízdu. A to je v nohách snad kilometr navíc. Pokud bych Zámek mohla požádat o jednu změnu, pak by to bylo to, aby hostům přidali na kroužek jeden klíč právě od tohoto bočního vstupu.
Když jsme konečně zalezli pod peřinu, bylo po půlnoci a neměli jsme už sílu na cokoli intelektuálně plodného, proto jsme se raději s úsměvem a krásně unavení svezli expresem přímo do říše snů.
Měla-li bych druhý den shrnout, určitě je příjemné na Zámku „bydlet“ a moci tak začít Děčínsko a pohraničí intenzivně, bez toho, aniž byste se museli nervózně dívat na hodinky. Poloha v srdci města má řadu výhod. Ať se vrtnete kamkoli, bude to pořád docela blízko. A my tak měli možnost pobývat ve dvou státech v jeden jediný den. Návštěvu Drážďan bych doporučila spíše mimo hlavní sezónu – čili nejlépe v babím létě nebo v době pozdního jara. Vyhnete se přecpanému a davy zavalenému městu a budete mít větší prostor na to užívat si zde historickou atmosféru.
Navštívili jste někdy Drážďany? Jak se vám tady líbilo?
Mějte se krásně a plánujte své dovolené a prodloužené víkendy od srdce!
Ráda bych za milé pozvání poděkovala marketingovému a PR zastoupení zámku, jmenovitě Lence Loskotové a Kateřině Goroškov.