Home Adventures Můj měsíc s 208

Můj měsíc s 208

V červenci jsem se učila "dovolenkovat" a zase mám za čtyři

by katerina

Krásný den, milí čtenáři,

třetí příspěvek o měsíci s Peugeotem 208 bude víc psychologický. Naučila jsem se pro život v klidu nesmírně důležitou dovednost. A taky se mi podařilo stihnout jednu malou dovolenou. Ale vše popořadě. Červenec byl totiž měsícem plným peripetií.

Zase ve zmrzlině až po uši

Upírat si umím sladkosti i čokoládu, ale u zmrzliny to nedokážu. O průhonické cukrárně Paloma jsem vám už psala. A psala bych klidně znovu. Nabídka, zejména sorbetů se totiž obměňuje. A když jsme zahajovali měsíc, já čokoládu doplnila o sorbet z lesního ovoce, muž vanilku o ten hruškový. O dva týdny později, když jsme se vraceli z dovolené, překvapil nás oba sorbet z marakuji a rakytníku. Ale byla to kuriózní výprava za osvěžením. No, měli jsme víc štěstí než rozumu a policista, který netrpělivě obhlížel mužovo vozidlo, poznal, že jsem znavení dovolenou a cestou a nakonec se parkování vyřešilo napomenutím. Nutno dodat, že jsme nikomu nepřekáželi, ale nevšimli jsme si pěší zóny. A tak na to dejte, moji milí řidiči i spolujezdci, pozor.

Můj tip: Dávejte si v těch vedrech schůzky nad zmrzlinou. je to jediná záchrana.
Borůvka s levandulí (sorbet), malina (sorbet) a krémová čokoláda se slaným karamelem /zmrzlina, jak má být).
Prostředí Crème de La Crème na Národní.

A nakonec, v posledním červencovém týdnu jsem konečně objevila další skvělou zmrzlinárnu. Crème de La Crème na Národní. Poboček má ještě několik, na prestižní adrese se nachází tzv. zmrzlinový salon. Ve zmrzlinovém lístku najdete asi 50 lahodných provedení této ledové pochoutky. Ale moje doporučení je veganský slaný arašíd, čokoláda se slaným karamelem a nakonec sorbet borůvka s levandulí. Tato trojice nezklame ani ostřílené mlsouny.

Sváteční týden a zahradní království

Dovolenou jsem začala cestou na velkou firemní poradu. Bylo to napínavé a já se těším, že nám to přinese zase nové vzrušující příležitosti. Protože pracovat má člověk pro radost. Samozřejmě to někdy nejde, ale většinu času se snažím z práce radovat a ono se to člověku vrací. Těší mě to na duši. Z práce mě pak Pežotek dovezl domů, abych si zabalila a vyrazila k našim. S mužem jsme si první týden do čtvrtka totiž rozdělili na rodinné povinnosti a radosti. U nás to byla hlavně zahradní brigáda. Znáte to. Česání rybízu, josty, angreštu, zavařování, ošetřování záhonů, přesazování, česání bylinek, vázání kytic, pletí, zalamování rajčat, okopávání.

Angrešt miluju. Natrpklost, sladkost a kyselost v jednom.
Fešák muchovník.
Kanadské borůvky letos plodí moc hezky.
Mejlepší rybíz. Červený mi nikdy moc nechutnal, ale letošní úroda byla pro gurmány a gurmety jedna radost.
Raná forma rakytníku, je slaďoučký a méně aromatický.
Maliny jsou nezbytnost pro dámy.
Monarda, neboli lidově bergamot (voní totiž podobně jako onen známý citrus, který dává aroma čaji Earl Grey).
Máška není bodlák! Šokující, že?
Cínie v květu.

Začínám si říkat, že by měl mít blog podtitul „radosti obyčejného života“, protože mě tyhle zdánlivě ordinérní, běžné věci opravdu těší. Vždycky jsem měla ráda přírodu, její zušlechťování. Oči mi září pokaždé, když se podívám na stromy a všímám si těch drobných změn, které se v průběhu pár dní objevují – najednou dozrají skleněná jablka, ztěžknou moruše, nalijí se plody meruňky. Je v tom zvláštní uspokojení. Příroda si poradí i bez člověk, člověk bez ní nikoli. 

Vlastnoručně vypěstováno: cuketa, rajčátka, okurky, bylinky, cínie, zlatobýl a zeleň.

Výlet do Průhonického zámeckého parku

Zbytek týdne jsem strávila s Alešem. Dali jsme domácnost do pořádku, abychom z cest přijížděli do čistého a voňavého. Schválně mi dejte vědět, jestli to tak taky máte. Zabalili jsme, protože v neděli jsme se vydali na dovolenou. Nicméně ještě v pátek před tím jsme se impulzivně sebrali a vyrazili si do Průhonického parku. A že to byl skvělý nápad! Ještě nikdy jsem tady neviděla tak málo lidí. Bylo to jako mít celou tu krásnou plochu plnou květin, stromů a romantických zákoutí jen pro sebe. Kvetly moje milované hortenzie a také oman. Ve vegetační sezóně je jen málo dní, kdy vás tu něco nepřekvapí. A víte, co bylo ještě krásné? Samozřejmě růže u věže zdejšího kostelíku. Když se tu člověk prochází volným krokem, dokáže tu nachodit třeba deset kilometrů a přitom nabrat tolik energie do zásoby. A přesně jsme oba dva před cestou potřebovali.

Zámek v Průhonicích se na seznam UNESCO nedostal bezdůvodně.
Oman přitahuje čmeláky.
Prameny, vodní díla, tím Průhonický zámecký park uklidní i ty nejrozlítanější duše.
Meditace.
Sezóna hortenzií.
Nejkrásnější červencová květina.
Růžové zákoutí.
Voňavé moře.
Na mě trochu divočejší doplňky, ale člověk má zkoušet nové věci, no ne?

Prasklý rám

Můj Author, jízdní kolo, které jsem milovala jako žádné jiné, se těsně před dovolenou odporoučel ze služby. Nemůžu mu to mít za zlé. Devatenáct let mi věrně, bez odmlouvání a větší poruchy, sloužil. Až mu věkem sešel rám a rupnul u hlavy. A tak jsem objela během července několik cykloprodejen. Neřekla bych, že sehnat bicykl bude taková věda, ale zřejmé je, že i toto odvětví se potýká s nedostatkem komponent, což na jednu stranu žene cenu kol vzhůru a na druhou nás, kteří v sezóně nečekaně sháníme, prostě trochu namáhá. Kolo mám plus mínus vybrané, ale skladové zásoby jsou kamenem úrazu. Bude nutné pocvičit trpělivost. Tak mi držte palce, aby se mi do září poštěstilo, přece jen bych si ráda ještě vyjela.

Jedním z adeptů na nástupce je kolo od znovuvzkříšené značky Rozzo, která má české kořeny. Ale uvidíme.

Pražák hází metropoli za hlavu a míří na Moravu

Nastala neděle, zaparkovala jsem Pežotka doma. Museli jsme ho na dovču vyměnit za větší vozidlo, nakládali jsme totiž ještě společnost, která svou výškou daleko přesahuje průměr české populace. A připojme k tomu ještě jeden parametr. Já neumím balit. To jel loďák, příruční taška, foťák, notebook, zásoby ze zahrádky. A stejně tak blbě na tom byla i část posádky, kterou jsme cestou teprve nabírali. Kdybych jela sama, možná jen ve dvou, asi bych to se zavazadelníkem černé šelmy z Francie zvládla. Ale takhle. No, i trojnásobně velký kufr měl problém pojmout ten náklad.

Srdeční záležitost

Zamířili jsme už tradičně na jih, do Mutěnic. To je naše srdeční záležitost. Báječných pět dní mezi vinicemi, búdami a památkami. Navštívili jsme rozhlednu Vyšicko a bloumali s úžasem mezi vinohrady a ovocnými sady. Kochali se malebnou architekturou zdejších nejčastěji rodinných sklepů.

Vinice nad Mutěnicemi
Rozhledna Vyšicko
Pozor, na rozhledně pekelně fouká!
Vinice lemují ořešáky a ovocné stromy, zrovna v meruňkové sezóně.
Jeden ze sklepů v oblasti pod Dubňanskou horou
Býhled na Mutěnice, dominantou je kostel sv. Kateřiny.

Valtické překvapení

V dalším dni jsme zamířili do Valtic. Projít si zámek byl zážitek. Po všech stránkách. Nejvíc však musím vyzdvihnout jedno. Přestože nás nejvíc vždy lákají zámecké zahrady, parky a příroda kolem, tentokrát jsme se rozhodli i pro exkurzi. A volba to byla znamenitá. Pokud narazíte na pana průvodce Hanzla, nastražte uši, komentovaná prohlídka nebude jen souhrn faktů, ale zaručeně vás rozesměje tak, že se budete lámat v pase.

Zámek Valtice, boční pohled z bylinkové zahrady.
Bylinková zahrada.
Kostel Nanebevzetí Panny Marie, pohled z náměstí.
Zámeček Belvedér, někdejší bažantnice, znovuotevřená v roce 2021.
Kousek štěstí v bylinkových zahradách ve Valticích.
Klášter Milosrdných bratří ve Valticích.

Čejkovické slavnosti obyčejné radosti

Druhý den jsme si užili výlet do Čejkovic, kde už tradičně nemůžeme vynechat Sonnentor. A letos jsme zkusili i Templářské sklepy. Poté jsme odrazili do Bukovan. Zdejší ikonickou atrakci v podobě mlýna nebo stezky panovníků asi není třeba dlouze představovat. Areál je krásný, udržovaný a kdo se ubytuje, určitě tu nasbírá spoustu zážitků.

Návštěva zahrady Sv. Hildegardy v Sonnetoru v Čejkovicích.
Bylinky, kam se podíváš.
Výhledy z Vyhlídky Na výsluní.
Výhledy z Vyhlídky Na výsluní v Čejkovicích.
Pohled na zámek v Čejkovicích.
Výhledy z Vyhlídky Na výsluní v Čejkovicích.
Nejsou ty vinice půvabné?
U koření bych strávila hodiny.
Čajový salon s kavárnou Čas na čaj v Čejkovicích.
Krásná zátiší.
Čajový salon s kavárnou Čas na čaj v Čejkovicích.
Luxusní výběr čajů Sonnentor.
Čajový salon s kavárnou Čas na čaj v Čejkovicích.
Inu, lépe jsme si něco dobrého do zobáčku vybrat nemohli.
Zahrady v Sonnentoru.

Bukovanský mlýn

Jako riviéra

Mikulov je taková země zaslíbená každému, kdo touží jih Moravy ochutnat s velkolepostí. A to jak s ohledem na památky, od zámku, přes radnici až po kostel nebo hrobku, tak s ohledem na to, co dopřáváte svému patru. Najdete tu totiž jednu z nejlepších restaurací, pomineme-li Brno a jeho blízké okolí. Ale také pro líné rekreanty je tu jedno místo, které je pro lenošení ideální – Lom Jančův Vrch. Jako byste se dostali k moři a Mikulov tak tvořil riviéru.

Směrem k Zámku z Husovy ulice.
Zámecké schody
Víc než okázalost baroka mě dokáže nadchnout umění zahradnické.
Romantika.
Na zámku a v jeho bezprostředním okolí vždycky nasbírám hodně nápadů a načerpám zásobu energie.
Bylinkové zahrady zámku.
Zámecká zákoutí.
Všude růže.
Pohled na zámek v Mikulově.

Lom u Mariánského mlýna je unikátní biotop. Nabídne skvělé koupání, čistou vodu a pocit, jako byste snad ani nebyli v Česku, nýbrž u moře.

Houbaření na Vysočině

Z Moravy jsme zamířili na Vysočinu. Pár dní relaxu v prostředí, kde se člověk ještě dokáže schovat před nesnesitelným letním žárem bodlo. Ale co mě dostalo nejvíc? Při procházkách po tom, co zde z lesů ještě zbylo, jsem si všímala všech krás, které díky tomu měly možnost nastavit svou tvář světlu slunečních paprsků: divoké lesní maliny, jahody, překrásné trávy, bylinky. Po delší době jsem oprášila svoje „vidění krásna“. A hned byl ten život zářivější!

Nové revíry pro milovníky houbaření

A co bylo vůbec nejvíc šokující? Místní na houbaření trochu zanevřeli v souvislosti s úbytkem vzrostlých lesních porostů. A to byla podle mě škoda. Když jsme se toulali zdejší krajinou, říkala jsem si, že les patří k organismům, které se rychle regenerují. Ukázalo se, že můj velice citlivý čich je pro houbaření velká výhra, i když si myslíte, že v tom mlází přece nemůže být nic. Nakonec pražanda místním nacházela nové revíry, kde se daly nasbírat ukázkově krásné a voňavé hříbky.

Měla jsem z kořisti neuvěřitelnou radost. O to větší, že jsme k ní dospěli tak trochu spontánně, jen při procházce. Jak jsem řekla, nabroušený nos, který je citlivý na pachy pomohl. A pak intuice. Nejdřív mezi břízkami u jedné z nedalekých osad. Říkám si, že by tu třeba mohl být nějaký ten kozák. Ani jsem to nedomyslela, už jsem o dva zakopla. To samé jsem si říkala při sestupu ze zdejších kopečků, které lemovalo smrkové mlází, mladé stromy. Jen jsem si pomyslela, do lesíku jsem ještě ani nevstoupila a už na mě koukal hříbek, další a další. Nakonec to dopadlo tak, že další den ráno jsme vyrazili s košíkem, který jsme během dvou hodin uspokojivě zaplnili.

První kozáky tohoto roku.
Takhle se na mě ti krasavci smáli v trávě.
Náhodný úlovek, nejlepší hříbky letoška.

V Praze to tentokrát tak zajímavé nebylo

Práce, práce a zas práce. Čas pádil rychlostí blesku a já se ocitla na konci měsíce. Nahrála jsem mezitím další podcast pro GERnétic, napsala hromadu článků pro firemní blogy a dostala dávku inspirace. Vyzkoušela jsem si také ošetření nohou v paní Moniky Sejkorové v jejím Partnerském kosmetickém salonu GERnétic v Přelouči. A při té cestě, která byla mimořádně krásná, jsem nasbírala inspiraci na spoustu výletů.

Omšelá a ustaraná i kvetoucí a půvabná matička měst

Vyřizovala jsem také řadu pochůzek po našem hlavním městě, mnohokrát se otočila v centru. A zjistila jsem, že nyní střed naší metropole vůbec nevypadá zářivě, ale vlastně sešle a omšele. Příkladem budiž Náměstí republiky, Revoluční, Václavské náměstí a okolí. Tolik špíny, nedopalků od cigaret, žvýkaček, odpadků jsem na zemi už léta neviděla. Tolik kouře, nepříjemných pachů a spěchajících lidí. Zato mě moc mile překvapil Karlín. To je naopak čtvrť, která si svého génia loci buduje, je plná pohodové atmosféry a krásných zákoutí, kde si čas plyne po svém. A podobně také okolí sv. Gabriela na Smíchově.

Ve Vojtěšské ulici mu to ale slušelo. Nevíte, jak jsem vděčná, že se s ním parkuje dobře i v jinak svízelném centru Prahy.
Sv. Gabriel na Smíchově.
Pražské domy z přelomu 19. a 20. století.
Pražské činžovní domy. Kdybych kameru nasměrovala k zemi, pak by to tak pěkný obrázek nebyl.
Jedno selfie. I když pravá nálada nad stavem metropole by úsměv nevyčarovala. Ale v okolí Holečkovy a Sacre Coeur to má zvláštní atmosféru. Magickou.
Smíchov.

Jevany na začátek i závěr měsíce

Když jsme list kalendáře otočili na červenec, počasí moc letně nevypadalo, docela pršelo a ochladilo se. To pro nás ale nikdy není tragédie. Jakmile začnou růst houby, ožíváme a nebojíme se lesem projít deset, patnáct kilometrů. Je to naše velká vášeň. Tentokrát jsme se vydali prozkoumat nové území. Do jevanských lesů jsme vstoupili od Louňovic. Proběhli jsme porosty po červené a na rozcestí přes bučiny se zpět dali po modré. Je to ideální kruh na příjemnou lesní procházku, kdy do plic nasajete hojnost svěžího vzduchu. Les je prostě nejlepší přírodní terapeut, o to úžasnější, že právě v těchto lesích je hojnost pramínků, potůčků a studánek.

Takoví fešáci, úplně čertví na nás čekali.
Jevanské bučiny jsou pověstné vynikajícími hřiby.
Jedna ze studánek nedaleko Louňovic.
Takhle jsme vyrazili. A samozřejmě nás vozil Pežotek, je to prostě auto univerzál pro aktivní a svobodomyslné.
Skromný obsah košíku aneb jak málo stačí k radosti.
A tak jsme se vraceli.

Během té malé túry jsme pár hříbků našli, ale moc velký úlovek to nebyl. Na druhou stranu nám to radost vůbec nezkazilo, naopak. Měli jsme z té vůně, pohybu a přírody radost jako malí.

Báječná nová kavárna Café 1888

Jestli Jevanům něco léta chybělo, byla to pořádná a stylová kavárna. Ano, pár hospůdek tu bylo, ale kavárnička, kde by mlsná kočka mohla složit na dvě hodinky hlavu a oblažovat smysly, ne. Až do června letošního roku. Ivana Cahová, podnikatelka, Gerneticienne, báječná a energická žena, která nikdy nepromarní jedinou příležitost k úsměvu a tvoření, s podporou svého partnera myšlenku otevřít zde stylový podnik zrealizovala. Respektive přípravy probíhaly déle, ale veřejnost se dočkala  otvíračky právě v červnu.

Panna Cotta stojí za ochutnání. Není příliš sladká a ovocný přeliv (v tomto případě borůvkový) nás dostal do kolen.

My do kavárny zamířili až dnes (článek vychází 31. července, ale možná ho posunu, jelikož se moje maminka večer střetla se sršněm, a tak raději budu na příjmu, kdyby cokoli…). A byl to zážitek! Prosím, nezapomíná se tu na nikoho, ani na ty z nás, kterým výběr dobrot občas narušují potravinové alergie a intolerance, třeba ta na lepek, laktózu, přesnici obecně apod.

Jen bych vám při takové intoleranci doporučila návštěvu spíše plánovat. Paní cukrářka, která má všechny ty lahůdky na starosti, dělá vše  čerstvé. A protože nás intolerantních a alergických přicházelo v posledním týdnu minimum, tak třeba dnes nabídka nebyla tak veliká. Proto si klidně neváhejte objednat den dva dopředu. Tajný tip od milé obsluhy na to, co bych ještě měla ochutnat, zněl bezlepkový Sacherův dort nebo cheesecake. Takže někdy vychytám den a pojedu na terapii jevanskými krásami a dobrotami. Já si dala Panna Cottu a rozhodně jsem neprohloupila. Byla vynikající! A borůvky jako by snad někdo natrhal přímo ve  zdejších kopcích. Alda si okamžitě zamiloval mechový dort a oběma nám chutnala káva. Jemná arabika, voňavá, s tóny nugátu. 

Naše dnešní menu.
Nechyběly květiny z venkovské zahrádky.
Panna Cotta
Už jste někdy seděli v kánoi?
Starožitné hrnečky, máme s Ivankou stejnou zálibu.
Tady budu na podzim a v zimě číst oblíbené romány.
A tady si můžete vybrat nějakou tu dobrůtku domů - od čokolády, přes tyčinky a brambůrky.
Ty čokoládky lákají k ochutnání.

Návštěvu Café 1888 jsme naplánovali na čtvrtou. Potom jsme se procházeli po této malebné obci, kterou znám spíše ze strany lesů a rybníků. Tentokrát jsme si ale užívali zdejší staročeskou architekturu, malebná zákoutí a nádherné venkovské zahrádky.

Staročeská stavení a čas.
Místní penzion je fešák.
Přivítání kočičí.
Zimolez.
Tady do hospůdky můžete bez obav dojet i na koni, jsou na to vybaveni!
Zátiší se stodolou.

Hurá, v Jevanech nás teď uvidíte častěji. A nejen kvůli dobrotám. Až budu mít konečně nové kolo, hodlám ho na zdejších cyklostezkách provětrat. Stoupání jsou přiměřená, terén přívětivý a hlavně ten klid, radostné vískání větru v korunách jedněch z nejstarších bučin ve Střední Evropě.

Velké děkuji malé šelmě

Jsem ráda, že to vražedné letní tempo se mnou dvě stě osmička zvládla. I když byla horka k nesnesení, vším mě provezla s lehkostí a komfortem. S ní jsem zvládla i parkování v přeplněné Praze raz dva. A víte, co mě na tom autě baví nejvíc? Má nejspíš dobrou karmu, protože jsem pokaždé našla volné místo i v centru poblíž Národní (momentálně se opravuje parkování na Slovanském ostrově, a tak kapacita dost pokulhává). Lepšího parťáka jsem si pro tuhle sezónu nemohla přát. 

P.S. Z Moravy ještě články dostanete je toho tolik, že by se to sem nevešlo, takže po vzoru Čejkovic, dostanou své vlastní i Bukovany, Mutěnice, Mikulov a Valtice. A kdybyste chtěli ještě povídání o Jevanech, tak mi určitě dejte vědět.

Jaký byl váš červenec? Užili jste si ho?

*Článek vznikl ve spolupráci se společností P Automobil Import, která značku Peugeot zastupuje na českém trhu.

 

You may also like

Leave a Comment