Krásný den, milí čtenáři,
nepatřím k řidičům, kteří by přehnaně chvátali. Už v autoškole mně můj lektor, pan Hájek, učil důslednosti a preciznosti. Mám na silnicích ráda přehled. Vždyť jde při cestování vozem především o bezpečnou přepravu z bodu A do bodu B. Když je k tomu možné užít si ještě komfort, potěší to. Ale atmosféru, které podléhá posádka, dělá hlavně ten, kdo sedí za volantem. A já dřív bývala docela výřečná a kreativní při formulaci nadávek.
Typy řidičů a co s nimi
Není tak úplně nezvyklé, že se na našich silnicích můžeme seznámit s řadou psychologických typů. Zkrátka osobnost řidiče není vždycky stejná a vzorná. Pro sebe jsem si tedy své kolegy na silnici roztřídila do několika skupin na základě pozorování, například:
- sváteční řidič v důchodovém věku – je to člověk, který za volant usedá zřídka, nejčastěji řídí starší vůz, oblíbené jsou jedničkové Fabie, má rád svůj klid a svoje poklidné tempo. A dost často ostatní účastníky silničního provozu ignoruje. Pokud to podmínky umožní, předjeďte je.
- řidičky vozů SUV, značka máma – ve svém automobilu si připadají velice bezpečně, ale ne vždycky odhadnou, jaké jsou jeho skutečné rozměry, odřené blatníky vlastní ani ostatních nejsou výjimkou, typicky vyhazují pozdě blinkry a někdy se plně nevěnují řízení. Zde bych doporučila poněkud vetší než doporučený odstup a jakmile to půjde, předjet. Při parkování si všímejte detailů. Raději jiné místo.
- ten/ta s mobilem – rádi řídí vůz s automatem, alespoň 30 % času si hrají s mobilem v ruce hlava ne hlava. Však ony to ty asistenční systémy zvládnou… Když můžete, setřeste je v rámci dopravních předpisů.
- Majitel černého Audi, BMW nebo Porsche (specificky modelu Cayenne) – každé auto má svého kupce a svého řidiče, uvedené vozy zpravidla přitahují jedince, kteří prostřednictvím auta dávají najevo potřebu kompenzovat malé, ale otravné pochybnosti o sebedůvěře. Rádi riskují, rádi předjíždějí jen proto, aby byli první. Když je uvidíte na dálnici, uhněte jim.
Pak tu máme samozřejmě ty, kteří se vědomě dopouštějí přestupků jako je:
- nedodržení bezpečné vzdálenosti na dálnici (předjíždíte kamion a ten človíček se vám nalepí 20 cm za nárazník)
- neumožnění dokončení manévru předjetí vozidla (řidič/ka vidí, že předjíždíte, tak na to v pravém pruhu šlápne také a vy máte problém se následně zařadit)
- neumožnění zařazení se do pruhu, když váš pruh končí
- ignorace správného zipování (prosím, zipuje se na konci pruhu, jedno auto projede, jedno zazipuje, ne že se tam budeme cpát všichni naráz, nebo nikoho nepustíme, protože my jsme přece na té komunikaci byli první)
- bezdůvodně pomalá jízda
Predátor nebo útěkář?
Můj instruktor vždycky říkal, že je potřeba nejezdit jen defenzivně, ale především předvídat. Mít tak nějak otipované, kdo a jaký manévr provede, než ho provede. Měl pravdu. Tuto dovednost si člověk musí vyjezdit. Sbírat zkušenosti. Ale ze všeho nejhorším nepřítelem za volantem je stres (pominu-li alkohol a drogy, k nimž ale nekompenzovaný stres obvykle také vede). Stres z nás dělá instinktivní bytosti. Predátory, kteří chtějí bojovat, akce neschopné a zkoprnělé anebo ty, kteří si přejí jen co nejdřív tenzi uniknout.
Asi nikomu není stres za volantem příjemný. Stres na silnicích, který se mění v chybné vyhodnocování situací, vlastních schopností i podmínek. Stres je prevít. Někdo na něj bude reagovat tak, že šlápne na plyn. Jiný naopak ubere, nebo na nejbližším místě sjede, zastaví, rozdýchá to. Jiný si od plic zanadává.
Já jsem štěkávala nadávky. Pomohlo mi to ukočírovat ten přetlak, který ve mě horký moment vyvolal. Představte si třeba myšku, předjíždění bez vyhození blinkru, které se kříží s vaší dráhou, agresivní najíždění na nárazník. Můj mozek se v tomto ohledu vyznačuje docela precizní schopností vypnout strach a jednat podle zákonů fyziky a provozu na pozemních komunikacích. Cíl je jasný, zvládnout to bez úhony na svém či cizím zdraví a majetku. . Když zvládnete nějakou nepříjemnou situaci, pokaždé vás to posílí.
Nadávkami upustíte páru. Ale na druhou stranu to ovlivňuje vaše zdraví i pohodu posádky. A proto si před každou jízdou říkám, že to musíme všichni dobře zvládnout a být dobře naladění. To totiž soustředění a vnitřnímu klidu vážně pomáhá.
A vnitřní pohodě pomáhá taky vozidlo
Aby se ta pohoda na duši nerozpustila, musí člověk mít po boku fajn vozidlo. Takové, které je způsobilé provozu na pozemních komunikacích. Což, nalijme si čistého vína, řada aut nesplňuje a přesto jezdí… To své miluju, znám ho, udržuju si ho v kondici, chci, aby léta dobře sloužilo, nabídlo pohodlí i bezpečí. Věřím mu. Ale zrovna tak mi k srdci přirostl Peugeot 208 GT, protože jsme si padli do ruky i oka.
Nejsem velký fanda automatů, ale ten „pežotí“ se v tomto případě vážně povedl. Režim sport je k nezaplacení! Jak je to dobrý sluha mi mnohokrát dokázal v městském prostředí. Má kompaktní rozměry. Vejde se i na blbě maličké parkovací místo. Výborně se s ním manévruje i v křivolakých uličkách starších měst, kde šířka silnice pořád ještě odpovídá bryčce tažené koňmi. Má perfektní rejd, a tak se s ním otočíte i v místech, kde by všichni ostatní museli couvat. A ten podvozek? To je vyloženě balada. Můj fastback odpustí, tam by to k dokonalosti ještě chtělo vyladit. A to míním i ten manuál, protože jednička je děsně plochá a slabá. Ale taková trojka, čtyřka za to zase stojí opravdu hodně!
Komfort uvnitř vozu je na jedničku. Jediné, co mu opravdu mohu vyčítat je regulace klimatizace. Vážně na displeji? S tím jediným nesouhlasím. Kufr? U žalostně vysokého množství aut rozměru 208 je to tak na kabelku a tašku s čivavou. Sem jsem prosím narvala jeden celý piknik pro 4 lidi. Do zavazadelníku se vejde velký nákup, převážení úrody ze zahrady. Jediné, co jsem tam nenarvala, a to dá rozum, byla dovolená pro tři lidi. Až na Aleše nikdo z nás neumí balit… A kolo, samozřejmě.
Tím se snažím říci, že na Peugeot 208 je spolehnutí. Jistě, je to nové auto. Ale je také velice solidní, nabízí hodně místa, mám z něj přehled, dobrý výhled (ačkoli B sloupek bych ještě posunula o kousek dozadu). Posaz řidiče mi víc připomíná SUV než malé vozidlo, a v tom „fastbackinovi“ taky trochu ujíždí. Je to předvídatelný vůz, který nedělá bejkárny. A to mi na klidu hodně přidává. V Pežotku se chovám jako pravá dáma. A baví mě to.
Dělat si příjemnou atmosféru
Mám ráda, když si můžu pobyt za volantem maximálně zpříjemnit. Proto jezdím podle Waze, proto poslouchám svůj oblíbený osmdesátkový playlist na Spotify. Proto se v autě snažím neřešit nic důležitého. A dokonce moc nemusím ani telefonování s hands free. V autě málokdy někomu volám, ale hovor občas přijmu. Většinou ho ale radši típnu. Pořád zastávám názor, že je potřeba se koncentrovat na provoz a řízení.
V autě si s posádkou povídáme. Ale když vidím, že je situace komplikovanější, požádám o klid. Pro bezpečí nás všech. Když se bavit nechci, řeknu to. Prostě si vyrábím v kabině takovou atmosféru, aby to pro nás bylo co nejpříjemnější a nejbezpečnější. Přiměřeně dobrá nálada a bdělost jsou totiž to, co člověku umožní reagovat rychle a správně. Proto za volant usedám s co možná nejvyrovnanější náladou. Ne naštvaná, ne rozjuchaná, ne super smutná.
Proto nedovolím nikomu, aby se mi v autě hádal. Pokud by ovšem nerespektoval mou výzvu ke klidu, zastavím a z auta ho vykážu. Nebo cestujícím zavelím, ať si to laskavě vyříkají na parkovišti u benzínky. Věřte mi, lidé rychle pookřejí, pokud by si svoje konflikty (nejčastěji kvůli mindrákům a hloupostem) měli řešit mimo soukromí auta. Zafunguje mechanismus sociální kontroly okolí. Není vám příjemné dělat cokoli na hraně morálky a etiky, pokud máte publikum. A nikdo nechce před cizími lidmi vypadat jako hysterický tvor.
Vysoké podpatky odložit
Mimochodem, to, že jsou všichni připoutaní, používají bezpečnostní pás a nehází vám nohy za hlavu ani na palubku je taky docela důležité. V autě přirozeně sedíte tak, aby se vám případě nárazu ty největší destruktivní síly vyhnuly, obtekly vás. Jo, a ještě maličkost. V lodičkách řídím jen tehdy, pokud mají podpatek do 5 cm. Pokud by byl vyšší, řídím v kožených polobotkách s příjemnou podrážkou, ve kterých mám cit a nohu přitom zpevněnou. Pokud bych měla lodičky s vyšším podpatkem, budou trpět boty i já. Musela bych kvůli nim úplně přeštelovat sezení, zrcátka. A mimochodem, pokud na řízení nosíte jehly, tak také pozor, ty se snadno mohou zaseknout, takže nebudete moci správně manipulovat s pedály.
Ale když přijde stresovka…
Tak prostě kleju. Moje oblíbená nadávka: Ty ču**ku malovanej! Probudí se ve mně moje moravské kořeny. Nevím, zda je to tím kratším přízvukem, ale nadávky podle jesenických a rychlebských zvyků mi prostě připadají vhodně úderné, lepší než ty středočesky protáhlé. Všimla jsem si ale toho, že nadávky hodně ruší posádku. Zneklidňují ji. A tak jsem se rozhodla, že své verbální průjmy za volantem trochu zklidním. No, přestože jsem se rozhodla už před čtyřmi roky s „fastbackinem“, moc mi to nešlo. Obrat přišel až s 208. Není to sice stoprocentní zlepšení, ale je tu. Nadávek je méně a nezpůsobilým řidičům se vyhýbám s větší elegancí, rychlostí i lehkostí.
Co dělat, abyste si cestování zpříjemnili. Průvodce v bodech
Už jsme probrali, jak se přizpůsobit v provozu různým povahám a typům řidičů. Pozastavili jsme se nad důvěrou ve vůz, který řídíte. Věnovali jsme se menežování konfliktů a hádek ve vozidle, uzpůsobení prostředí tak, aby se řidič soustředil. Dotkli jsme se tématu nálady. Na tomto místě by se slušelo ještě říct, že za volant bychom měli vždycky usedat čerství, odpočatí. A má smysl si udělat komfort.
- Waze a technika jsou obecně báječné vychytávky. Nicméně neškodí s sebou vozit papírovou mapu.
- Rozhodně mi na klidu přidává, pokud si na mapách najdu dopředu, kam mě čeká cesta a alespoň bodově si ji projdu.
- Vždycky s sebou vozím deku, deštník, náhradní tričko.
- Před každou cestou si připravuji pití. Umístím do dveří / odkládací plochy na středovém panelu, a pokud je potřeba, doplním tekutiny za jízdy (musíte mít takovou tu sportovní láhev, ne šroubovací, jinak jedině asistence od spolujezdce). A vlastně jednu balenou vodu s sebou vozím pořád. Protože co kdyby náhodou.
- Neuškodí ani mít s sebou svačinu. Tu si chystám klasicky den před cestou. Nějaký zeleninový salátek, sýr, pečivo. Nebo ovoce. Ale snažím se s sebou vozit i pohotovostní tyčinky, jako jsou například ty proteinové. Nic u mě nedokáže vyvolat stres tak dobře, jako hlad.
- V zimě s sebou vozím lopatu a štěrk.
- Docela fajn je vozit si propisku, obyčejnou tužku, nůž na pásy, kapesní nožík.
- Náskok 15 minut. To je ideální rezerva, pokud se na trase nepředpovídají velké komplikace (a pokud ano, Waze vám to obvykle ukáže). Vyjet čtvrt hodiny před tím, než by bylo optimální, abyste do cíle dorazili přesně na čas. Přestože miluji dochvilnost, nemám-li vše večer nachystané, ráno nestíhám. Patnáct minut prostě nedávám. I proto mi jdou hodinky o devět minut napřed. A to mi opravdu hodně pomáhá.
Jsou to detaily. Detaily činí velký rozdíl mezi tím, nakolik ve vás stres bude řádit, nakolik budete častovat okolí hrubými výrazy reflektujícími úroveň vašeho napětí a snahu ho nějakým způsobem uvolnit. Jistota nám pomáhá eliminovat řadu negativních a nebezpečných jevů. A o bezpečnost a dobrý pocit tu jde především. Ego pověste na hřebík. Záleží na zdraví, radosti z jízdy. Ne na tom, jestli budete první a rychlejší (ačkoli i rychlost může někdy pomoct).
Přeji Vám jen pohodu za volantem a nesčetně šťastných kilometrů. Opatrujte se!
* Článek vznikl ve spolupráci se společností P Automobil Import, která zastupuje značku Peugeot na českém trhu.