Krásný den, milí čtenáři,
máme tu závěr měsíce a s ním neodmyslitelně přichází i zážitkový článek. A co se tedy v červnu dělo? Bylo toho vážně hodně! Od krás půvabných zahrad, přes odpočinek na kosmetice a u vody až po zmrzlinování nebo velkou třešňovou sklizeň.
Ale nemyslete si. Tak to vypadá, že si jen užívám. Jenže já si užívám s klidem a chutí jedině tehdy, pokud je práce hotová. A to znamená někdy pracovat ne osm ale dvanáct hodin. Být efektivní. Někdy zasednout za klávesnici o víkendu. Jenže pak, když přijde volno, když přijde chvilka odpočinku, snažím se užít si ji na maximum. A když máte čistou hlavu, divili byste se, kolik je toho člověk schopný stihnout.
Víkend otevřených zahrad
Jestli v červnu stojí nějaká událost za to, pak je to Víkend otevřených zahrad. Máte-li stejně jako já rádi krásné květiny, zahradní architekturu a dychtíte-li po radách, jak pěstovat hledíky i nádherné hlaváče a krásenky, pak vězte že výlet do rozličných zahradních království vám dá ty správné odpovědi.
Víte, jak správně sklidit hledíky?
Poprvé v Louky květ
Ikonická a průkopnická. Česká farma, která se specializuje na pěstování květin k řezu, které přináší krásu především prostřednictvím květinových ateliérů a na e-shopu zakoupených kytic, sazenic a nově semen. E-shopy jsou fajn. Ale vidět farmu na vlastní oči, moci se podívat pod ruce šikovným pěstitelům a vidět to vše v plném rozpuku, to byl obrovský zážitek! Plno pozitivních emocí, radosti. Jsem dítě květinové, lesní, luční a tady jsem se cítila jako v ráji.
Miluju modré a fialové kvítí, a tak mi stračky od muže udělaly obrovskou radost a Pežotek zase tím, že nás během Víkendu otevřených zahrad vozil z jednoho cípu Středočeského kraje na druhý.
Odvezla jsem si několik sazenic, nové vědomosti o zaštipování jiřin a také puget nádherných fialovomodrých straček. Ale to nejlepší bylo se procházet mezi výsadbou. Znovu jsem se zamilovala do hledíků a hrachorů. Ty bych si příští rok moc ráda vypěstovala. A jestli jste spíš na trvalky, tak i ty najdete nejen ve výsadbách, ale také mezi sazeničkami. Hosty, třapatky i orlíčky těch nejneobvyklejších zjevení.
A když byste farmu příští rok v rámci Víkendu otevřených zahrad navštívili, určitě si projděte i vesnici Lodenice. Je nádherná. Hoďte očkem po zahrádkách a pozastavte se i u náspů cest, na kterých se to červená máky a modrá ostrožkami, které jsou porostlé svízelem. Sejděte až ke zdejšímu obrovskému rybníku. Je tu zkrátka krásně!
Výhled do Lodenic.
Černošická Villa Rudolfa
Impozantní prvorepubliková stavba s ještě impozantnější zahradou. To je Villa Rudolfa. Majitelé, anglicko-český pár, jsou milovníci zahrad, mají obrovský cit pro architekturu a jsou to nejen květinoví fajnšmekři. Villa sama o sobě je nádherná. Péči, kterou stavbě majitelé věnovali, aby ji z dezolátního stavu dostali tam, kde je dnes, je obdivuhodná. Kdyby tak někdo řídil stát, žije se nám tu jen hezky. Ale tím nejzajímavějším je skutečně zahrada s velmi vzácnou a rozsáhlou sbírkou půvabných růží. Ovšem nejen těch.
Krásná zahrad černošické Villy Rudolfa.
Při prohlídce výsadby nám paní majitelka zdůraznila, že u ní na zahradě kvete něco celý rok. A to je báječné. Také bych si to tak někdy ráda zařídila. Inspirovala se nejen Anglií, Českém, ale třeba také vegetací japonskou, ostatně v této ostrovní zemi nějakou dobu žila. A inspirace je to vskutku velkolepá. Vím, že pro mnohé bude zajímavější brslen nebo jasmín nahokvětý, ale já byla nadšená z toho, že i půvabná moruše se může stát součástí okrasné zahrady tak nenuceným způsobem.
Moje smysly velmi potěšila také citlivě upravená odpočinková zóna s vonnými hrnkovými citrusy a středomořskými bylinami nebo několik ostrůvků výsadby pro stinná stanoviště. Ta byla totiž nesmírně rozmanitá a skýtala pro mne hodně inspirace, jak předělat záhony před pracovnou u maminky.
Možná někomu stinné zahrady přijdou smutné, já si v nich ale vždycky skvěle odpočinu.
Povinná zastávka pro všechny milovníky poctivě pěstované zeleniny
A nejzajímavější na konec. Majitelé Villy Rudolfa jsou vášniví pěstitelé ovoce a zeleniny. Od semínka po plod. Na pozemku jsou instalovány dva anglické skleníky. Jen dřevo, sklo, pružiny a parafín, který je tím kouzlem, které automaticky otevírá ventilační okna. Fascinovalo mě, že dokáží ve skleníku vypěstovat okru, indickou okurku, papriky a rajská jablka nejpodivuhodnějších odrůd. Před skleníkem se pak slunily artyčoky. A na záhoncích přiléhajících ke břehu Berounky se zase dařilo topinamburům, košťálovinám, mrkvi, salátu i bramborám. A kdo chtěl, mohl si některé, avšak pouze květinové, výpěstky odkoupit. Prozradím, že paní majitelka koketuje s myšlenkou zahradnické společnosti.
Anglický skleních v Černošicích.
Když potřebuješ klid u vody
Během celého června jsem se prakticky každou neděli ocitla díky mému vozítku u vody. Rádi jezdíme od loňska do Konětop. Hlavně proto, že voda je tam čistá a když si člověk popojde, najde úplně báječná místa na lenošení ve stínu voňavých borovic. Ale bohužel nejsem jediná, kdo na chuť této vodní ploše přišel. Pokud chcete v klidu zaparkovat a rádi byste si vybrali místečko na písečné pláži bez stresu, musíte tady přistát nejpozději v jedenáct dopoledne. Bohužel, když jsem jela s našimi, říkala jsem si, že bych jim mohla udělat radost, málem jsme nezaparkovali. Bylo plno. Aby ne, vedro jak odpoledne na poušti a třináctá hodina pryč! A pak jsem ale našla jedno skryté místečko, přesně takové, aby se tam ta moje francouzská šelma mohla schoulit. Už dlouho jsem nebyla vděčnější za kompaktní vozidlo!
Jezero Konětopy ráno ještě před návalem lidí.
Vstupné bude dospělého stát stokorunu, ale za tu atmosféru se to vyplatí. Pokud se chystáte parkovat přímo v areálu, protože s sebou vezte babičku nebo dědečka, někoho se zhoršenou pohyblivostí, budou vám vjezd účtovat za 200 Kč. Vždycky si tady dokážu hezky odpočinout a Aleš zrovna tak. Voda je tu průzračná, pláž s jemným pískem čistá a udržovaná. Zázemí ukázkové. Jen pokud se rozhodnete využít zadní části traktu, počítejte s tím, že se na toaletu přijdete, bude to až 350 či 400 metrů. Našim se ale ví líbilo v Poděbradech. Takže komu se nechce sem, může zkusit Poděbrady. To může být koupačka i s krásnou procházkou po kolonádě.
Mimo jiné do Konětop obvykle přijíždíme z Hlavence, Kostelního a Sudova Hlavna. V první jmenované obci se zastavte a nasajte tu atmosféru. Pomník tu má i Karel IV. Ale to nejhezčí je obecní výsadba kolem chodníků a soukromá před oplocením zahrad. Nádhera!
A radost ti tam dělá také dobrý brak
A co tak nejradši u vody dělám? Ráda plavu, vždycky jsme si naplavali tisícovku. Jeden kilometr pohodového pohybu ve vodě, střídání prsou a znaku. Porce metrů rozdělená do tří až čtyř etap. A mezitím? Mezitím jsem se mohla pustit do čtení. Na pláž jsem si přinesla díla Julie Caplinové: Pláž v Chorvatku a Kavárnu v Kodani. Druhá jmenovaná se mi líbila mnohem víc. A řekla bych, že plynula více ze spisovatelčiny duše. Ale o tom, proč potřebujeme občas přečíst brak, knížky, které hezky ubíhají a mají svým způsobem stereotypní děj, využívají prvky ze současnosti, se rozepíšu během léta. Už jsem totiž u Čajovny v Tokiu.
Na pláži v Konětopech s Kavárnou Kodani.
No a k vodě patří také dobré jídlo. Nevím, jak vám, ale mně tam vždycky neskutečně vyhládne. Vozíme ovoce. Nejčastěji to sezónní. Třešně, višně, moruše, občas meloun Galia nebo Cantaloupe. A chutná i sladké. Třeba bublanina plná mandlí, na kterou už jsem vám nachystala recept. Dobře se u vody baští také krekry bez lepku ze lněné mouky s dipy a zeleninkou.
Bezlepková třešňová bublanina s mandlemi.
Samozřejmě, třešně rostou na stromech
Abych si ale na třešních mohla pochutnávat, musela jsem si je pěkně ručně očesat. A tak jsme se s Aldou a našim košíčkem vydali k mamince na zahradu. Pěkně po staru se štaflemi jsme trpělivě očesávali jednu větvičku za druhou, dokud nebylo na bublaninu pro maminku i pro nás. A samozřejmě na zobání.
Co dodat. Prostě nejhezčí úroda.
Třešně ale letos rychle odcházejí, deště jim nesvědčí. Navíc byly plody malé, to způsobilo sucho. Škoda, že tak, jak pršelo koncem června, nepršelo třeba během května. To by byly plody nejen větší, ale také větší a šťavnatější. Ale pokud po třešních přeci jen ještě toužíte, tak například opět ve Vraňanech seženete.
Na štaflích nevypadám jako žádná hvězda, ale česáč jsem dobrý. Dokud se nepodívám pod nohy. :))
A když už jsme na té zahradě, tak jsem si letos moc užívala i takové ty povinnosti, které souvisí s údržbou. Protrhání porostů kolem rybízů, ošetření před plísněmi plodové zeleniny, sklízení salátů, bylinek a cuket. A vázání vlastních pugétů. Je to takový lék a terapie na mysl přeplněnou prací, což se mi v červnu stávalo ví než často.
Přestože to máme na zahrádku kousek, jezdili jsme tam neekologicky autem. Hned vysvětlím proč. To horko působilo, že zelenina po chvíli od sklizně zavadala. A tak jsme museli jezdit s košíky vystlanými alobalem nebo s termotaškami. Vždy dovnitř trochu chladné vody, ponořit saláty a bylinky a rychle domů do lednice. Alespoň mne utěšovalo, že jsme se snažili tyhle výlety propojit ještě s dalšími úkoly, třeba nákupem, který bychom v holých rukách neodnesli. A uklidňovala mne i příznivá spotřeba Peugeotu 208.
Jednou Polná a lovení lupiny na Vysočině
Polná je město se starými kořeny, v němž se střetávala kultura židovská s tou křesťanskou. Vyhlášeným výletní místem je zdejší zámek, který se tyčí nad rybníkem vkusně nazvaným Peklo. Je-li dusno, obejít ho kolem dokola je takové menší peklíčko. Ale zajímavá je tu především architektura, výhled do okolí a přenádherné růže, které zdobí stranu zámecké vyhlídky otočenou právě k vodní ploše. Nově zrekonstruované nádvoří zámku bude rovněž estetickým zážitkem pro všechny milovníky květin. A komu by se chtělo dělat polenského kavárenského povaleče, může to zkusit přímo na zámku nebo hned naproti.
Z nádvoří zámku Polná.
Malý výlet za rozkošnými domečky s pěknými předzahrádkami a záplavou květinek jsem si užila. Ale to nejúžasnější přišlo až cestou zpět. Asi nemusím rozvádět, že patřím k velkým milovníkům kvítí. Lučního zejména. A tak odpočívka, která lupinou jen přetékala, kde rozkvétaly slézy, kohoutky i hlaváče a kopretiny byla pro mne byla nutnou zastávkou. Floristický instinkt se probral a pomohl sklidit několikero vlčích bobů, abych mohla doma navázat kytice jak mamince, tak sobě. Možná jste si nevšimli, ale lupina také božsky voní, květinová, přitom kořenitá a svěží vůně.
Když jsem se dala do vití kytic, využila jsem mimo jiné ještě nějaké z nálezů, které jsem nasbírala někde na Vysočině u potoka. Hlavně kozlík lékařský, jehož vůně je omamná a pak ještě jednu, mně neznámou květinu milující vlhko a vonící jako slabý závan cukrové vaty. Do celého aranžmá jsem zakomponovala bohatě kvetoucí pivoňky ode mě ze zahrady a byla jsem s výsledkem tuze spokojená. Mně prostě květinou neuhodíte.
Na tuto jarní kytici jsem vážně pyšná! Jak z anglického časopis o floristice. 🙂
Salónní povaleč v Kosmetickém studiu GERnétic
Stihla jsem se díky Peugeotu 208 zastavit také v Kosmetickém studiu GERnétic. Nejen s ohledem na pracovní záležitosti a podcasty, nýbrž i s vidinou naprosto luxusního ošetření pleti, které bych si s chutí zopakovala. V předpremiéře jsem si tak vyzkoušela inovativní krém Cold Cream Mousse, který značka oficiálně uvedla 22. června. Chtěla bych zážitek popsat jen velmi stručně: dostala jsem se do kosmetického nebe. Pleť zářila štěstím, já si odpočinula jako už dlouho ne. Poslední dobou mám takový zlozvyk – stále chvátám. A tady jsem se mohla konečně pořádně zastavit. Pokud chcete o ošetření umíněné citlivé pleti vědět víc, připravila jsem si pro vás hladivou reportáž. A pak, byl to totiž malý pátek, jsem chvátala domů za psaním článků. Když sbíráte inspirativní zážitky, tak se to pak tančí prsty po klávesnici samo.
A co se urodilo v práci
Bylo toho vážně hodně. Věci pozitivní, i ty méně pozitivní. Ale snažíme se. To víte. Média nemají na růžích ustláno, a když se chcete držet určité kultury a nemáte v nejmenším chuť nasednou na trend bulvárnímu stylu (ač ho vůbec nezatracuji, má ve společnosti také své místo, hezky reflektuje, co se děje v našich hlavách, přestože o tom mlčíme). Nicméně za ten krásný měsíc se mi podařilo setkat se s človíčkem, kterého jsem pamatovala ještě z dob, kdy jsem redakčně testovala vozy Hyundai. A bylo to shledání pro mě hrozně milé, ačkoli bych se Honzovi měla omluvit za svou politickou frustraci, která rozhovor čeřila víc, než by měla.
Proč to ale píšu. Proto, abyste si nepřipadali zle, když to na vás padne. Myslím, že je úplně přirozené, když si čas od času potřebujete nahlas povzdechnout. Ale spíše se zabývejte tím, co můžete, než nemůžete, jinak vás to stáhne do psychologické spirály apatie a úzkosti. Ale vrátím se k setkání jako takovému. Měla jsem vám to nafotit nebo natočit, ještě nikdy jsem nebyla účastna toho, že se pokrmy servírovaly s takovou obřadností. Ale to je pro Sanduga Fusion Restaurant standard. Servírování je tak hezké, že je člověku líto ta malá umělecká díla jíst. Jestli mohu něco doporučit, a to platí zvlášť pro všechny bezlepkáře, dejte si uzený lilek s fazolovým pyré. Nejlahodnější lilková variace, kterou jsem v tuzemsku ochutnala. Honzovi budu muset jeho pozvání oplatit, jsem totiž zvědavá, co v menu objevíme příště. Snímky nemám. Opět! To jsem blogerka, že? Jenže na některá setkání prostě foťák nepatří.
Tiskovky, podcasty a fotografování
Čekala mne také tiskovka k uvedení novinky GERnétic, o níž jsem už hovořila. Cold Cream Mousse si odbyl svou premiéru v krásném pražském hotelu Antik v Dlouhé a v kosmetickém salonu Ivany Cachové. A prostory pro tiskovky a různá setkání jsou tu víc než báječné. Už mám náměty na další. Ale co se nestalo, zaparkovala jsem Pežotek v garážích Palladia. A než jsem se natáhla pro kabelku na sedadle spolujezdce, zablokovala mne dáme s velkým luxusním SUV tak nevybíravě, že jsem nemohla ani normálně z vozu vylézt, ani vycouvat.
K zapůjčeným věcem se chovám jako k vlastním, jako k cennostem. Snažila jsem se na ni zavolat, ale přes řev motorů všude kolem nebylo nic slyšet. Tak jsem se rozhodla chvilku počkat. A pak jsem volala telefonní číslo na parkovacím lístku. Nic moc. Čekala jsem dál a už jsem si říkala, že to bude první den mého života, kdy z vozu budu muset vylézt kufrem, protože to zpoždění už bylo šílené. PR specialista přece nemůže chodit na vlastní TK pozdě! No uznejte! Pak přišla, nasedla a umně vycouvala. Já mohla otevřít dveře, nadechnout se spalin z motorových vozidel a s opadající klaustrofobickou epizodou na podpatkách vylézt ven. Ufff! Odteď si budu vybírat vždy parkování mezi dvě slušně postavená vozidla, aby se takové věci nestávaly.
Pak tu bylo natáčení tří podcastů, to mě moc bavilo, hezky se cvičím v moderování. Několikero produktových fotografování, což mě vždycky duši naplňuje slastí z krásného a tvůrčího. Spousta psaní, monitoringů, komunikace a všeho, co k životu „píáristy“ a redaktorky patří.
Z backstage pro klienta. 🙂 Bylo to horko a taky jsem se letos poprvé spálila. A také naposled. Nicméně focení v exteriéru mě vážně baví!
Místo užitkových vozů Peugeot vyvolávací injekce
Jediné, co mě mrzelo a zmeškat jsem nechtěla, byla tiskovka k užitkovým vozům Peugeot. Místo toho jsem si užila čekání na gynekologické ambulanci. Povím vám historku. I to se totiž stává, tak buďte na svou menstruaci hodní. Ona vám to oplatí. Před TK GERnétic jsem si říkala, že bych byla docela ráda oblékla ten bílý lněný kostým, který jsem si v květnu pořídila. A zafrfňala jsem něco na adresu menstruace, že by teda buď měla naklusat dřív, nebo prostě až později. A ta se jako správná žena urazila. Takže nepřišla. Nakonec jsem vyrazila k lékařce, měla jsem štěstí, o den později by mě už neošetřila, protože operace. Píchla mi vyvolávačku. A já v tichosti sedím, poslouchám tělo a utěšuju menzes, že ho mám ráda. Dovolená, nedovolená. O úctu se hlásí vždycky.
Alespoň, že mě tam Peugeot dovezl a hezky se vmezeřil na plně obsazené parkoviště. Pak jsou ty návštěvy doktorů snesitelnější.
Na zmrzlinu do Průhonic
A závěrem naší tour se dostává do Průhonic. Mám tuhle část středočeského regionu ráda. Nejen kvůli zámeckým zahradám. Ty jsme letos vynechali, možná se vypravíme na podzim. Ale pokud je chcete vidět v tom nejlepším rozpuku, naplánujte si výlet ještě počátkem května. Dokud kvetou všechny ty úžasné dřevité pivoňky. Proč Průhonice? Mám ráda spojení staré architektury a té moderní. Je tam zvláštní energie. Ráda si zajdu na procházku kolem Botiče. A s chutí ji zakončím něčím dobrým. Buď obědem v restauraci Pod zámkem pana šéfkuchaře Pýchy, nebo zákuskem v cukrárně Paloma.
A teď v letní sezóně se do Palomy těším na zmrzliny a sorbety. Když to jde, dávám si čokoládové gelato, chutná totiž jako nejvybranější pařížský krém. A k němu kopeček sorbetu z višní a rybízu. Prostě červené ovoce. A čokoláda. Kombinace, která se hříšné duši čokoholika nemůže omrzet. Ale jestli raději mlsáte slaný karamel, tak tady si rozhodně pochutnáte!
A když už jsme měli s Alešem chuťové pohárky uspokojené, vylétly z toho i dvě outfitová focení. Proč dvě? Poprvé jsem si spletla otevírací hodiny cukrárny. Přátelé, pamatujte si, od 8 do 19 hodin. Podruhé už jsme s Alešem ulovili naše oblíbené dva kopečky ledově lákavé chuti.
Vy mi povězte, tady nebo na IG, jaký byl váš červen a co jste si nachystali na červenec.
* Článek vznikl za krásné spolupráce s českým zastoupením značky Peugeot P Automobil Import.
